Křižovatky nemocí

Odkládali mě. Ne pro nadbytečnost, ale pro moje dobro. Alespoň tak to prohlásila nesmlouvavá doktorka. „Potřebuje na čerstvý vzduch. Čím dýl, tím líp. Nebo budete mít doma chronika.“ Chronika. Hlavně mámu to zaskočilo.

Přízemní cihlový domek u silnice. Už čekali. Pán, paní a čerstvý vzduch. Taky Ta. Zavalitá, neobratná, upocená.
Trávila jsem u nich dny rekonvalescence i týdny prázdnin. Máma s tátou se vzájemně chlácholili, že jsem si zvykla. Jen já věděla, že nezvykla. Už od rána mě děsíval blížící se oběd. Než se nalila polévka, pán pravidelně popleskal Tu po macaté tváři a prolistoval noviny. Na čtení článků klid neměl. Ta tloukla lžící do stolu, zvětšovala dírky v ubrusu a pána neodbytně tahala za rukáv. Paní pleskala lžící do talířů bramborovou kaši. „Habzíí, habzíí“, Ta oznamovala, že má chuť. Dokázala vyslovit jen pár zkomolenin.
Dodnes cítím, jak jsem každodenně sbírala odvahu svého malého „já“, aby zavolala, že kaši mastit nechci. Nedokázala jsem to. A v cihlovém domku se zabíjelo... bývala jsem náhodným svědkem poprav slípek a podřezávání králíků. Hrůza nechtěného. Vařilo se, smažilo a mastilo ostošest. V omastku se koupaly ovocné knedlíky, rozpuštěné máslo si razilo cestičky v krupicové kaši.

„Na peníze nekoukejte. Maj chudáka dospělou holku a k ničemu. Pro tu naši by snesli modrý z nebe. Čerstvý vajíčka, mlíko od krávy a koukněte, co zeleniny pěstujou na zahrádce. Ve městě by se tak Mirunka neměla,“ nechávala se slyšet moje pražská babička.

Kuchyně. Obrovský sporák a spousta výparů. Zápach zelí a vařících se drštěk prostupoval domkem od sklepa až po půdu. Nudila jsem se. Moje fantazie pracovala na maximum. Hrachová kaše mi připomínala zkažené kravské lejno. Králičí stehno určitě patřilo ochočenému Ouškovi. „Můžu za to!“ Zhrozila jsem se. Dětská dušička se zlomila tíhou viny.“ Krmila jsem ho. Trhala jsem mu trávu, aby rychle vyrostl.“ Obracel se mi žaludek a moje sevřené „já“ přivíralo oči, aby nevidělo Tu, jak se cpe masem a pokouší se lokat přeslazenou šťávu, která stéká do plastové misky s rozmíchaným jídlem. Kuckala. Vykulila oči a oběma rukama vyndávala z pusy napůl rozžvýkaná sousta pečeně, obalená v kaši, prořídlé od šťávy. Dávila se. Hlasitě popotahovala. Zvracela jsem a brečela. Čerstvý vzduch a moje dobro...

Tak jsem tady zas. Sestřička mi prozradila, že Irena přibrala a tak mohla domů. Zato Kajka skončila na interně. Přemýšlím a nemocniční ozon mi nechává milosrdně zapomenout na zápach drštěk a potu. Mladičká sanitárka odpočítává kousky prádla. Plesk! Neubráním se. Naskočí mi pleskání lžíce s kaší a poplácávání Té po otylé tváři. Žaludek mi vycestoval do krku. V puse ucítím hořkou pachuť žaludečního obsahu. Jestli se jim na uvítanou pozvracím, tak mi to přičtou k pobytu. Nesnáším výpary, vařená jídla, míchané pomazánky. Občas si vezmu dílek mandarinky nebo kousek banánu. Říkají, že jsem kachektická. Když máma chystá oběd, nejsem schopna otevřít dveře do kuchyně. Od rána do večera větrám. Doktoři mluví o obsesi a taky, že se léčí dost dlouho. Tak jsem se přece stala chronikem.

Trpělivě čekám u dveří do ordinace. Nástěnku na vedlejší stěně zdobí plakáty. Barbie v rakvi a nápis: Anorexie nese smrt! Novinový článek je přišpendlený našikmo. Asi sestra spěchala. Dám hlavu na stranu a čtu: Isabella Carro zemřela.