Výlet

Svět voní po hroznech
a po vlhké hlíně
Svět voní po uschlém réví
a po spadaném listí

Svět voní po kouři,
po bolavých vzpomínkách
a prachu, v nějž se obrátím

Obloha je nízko
a běhají po ní mráčky.

Dívám se skrz trávu a bohatě olistěné šťavnatě zelené réví nahoru na modré nebe. Kdybych chtěl, mohl bych se během chvíle dostat na vyhlídku a sledovat všechnu tu krásu pěkně z nadhledu nebo bych mohl vystoupat ještě výš až na Trůn nebo na Martinku nebo na protější kopec a usadit se na Sirotčím hrádku anebo se vydat přes údolí naproti na Dunajovické kopce… To všechno bych mohl, kdybych chtěl. Jenže já nechci.
Ležím tady spokojeně pod révovými keři a dívám se vzhůru na oblohu. Všechno ztichlo, všechno ustalo; všechno je tak dávno, všechno je tak vzdálené. Zní jen uklidňující šumění a šepot vánku, který si pohrává s lístky a hledá svou cestu vinicí. Obloha je dnes nízko a běhají po ní mráčky. Už je mi dobře, už tady zůstanu.


Martina odjakživa nesnášela ranní vstávání. Přesněji řečeno, nemohla vystát časné ranní vstávání vynucené nějakou nepříjemnou povinností, jakou byla kupříkladu nutnost předškolní či školní docházky nebo o něco později stejně otravně nedobrovolný podíl na budování HDP prostřednictvím zapojení do pracovního procesu.
Bylo-li však ono vstávání dobrovolné a bylo-li navíc ospravedlněno bohu či spíše Martině libou aktivitou typu výlet, dovolená, návštěva přátel či příbuzných, případně otravováním, rušením a neurvalým probouzením mého hluboce a zaslouženě spícího já, nemohla se dočkat rána, nemohla dospat a samým vzrušením a nedočkavostí obvykle strašila už několik hodin před tím, než bylo skutečně nutné.
Vlak má dnešního rána odjíždět z Hlavního nádraží za třicet pět minut a devatenáct sekund; tedy za předpokladu, že odjede načas. Kdyby Martina nebyla příjemně vzrušena dychtivým očekáváním, dalo by se říci, že si počíná klidně, promyšleně, účelně a racionálně. Jen ten lehký úsměv prozařující její tvář, ten sotva postřehnutelný, sladký, něžný a pro znalé (tedy především pro mě) tak svůdně mnohoslibný úsměv jejích maličko pootevřených rtů ji usvědčuje z rozrušení. Nejraději bych na celý ten dnešní výlet zapomněl. Tak rád bych se s ní teď miloval.
Je to až k nevíře, ale Martina si během následujících sedmi minut zvládne připravit svou nezbytnou ranní kávu (do půllitrového hrnku vyklopí tři vrchovaté lžičky instantního kafe, zalije do půlky horkou vodou a zbytek doplní mlékem. Popravdě řečeno, nejsem si zcela jist, zda je takto vzniklý nápoj stále ještě možné nazývat kávou), sbalit batoh se vším potřebným na cestu (a ví naprosto přesně, co všechno s sebou má vzít a co především nesmí zapomenout), obléknout první vrstvu oblečení, decentně a velmi půvabně se nalíčit, vypít svou nezbytnou ranní „kávu“, doobléknout se, učesat, hodit batoh na záda a vyrazit na tramvaj. Já to všechno sleduju s naprostým úžasem, který mě neopouští ani po všech těch letech, co jsem s ní. Je to prostě ideální žena. Při tom všem jí to navíc tak sluší, tak moc jí to sluší! Když dosedá do pohodlného sedadla moderního expresu, výraz jejího obličeje prozrazuje naprostou spokojenost. Všechno klaplo tak, jak mělo. Je přesně 5.29.23 a rychlík do Břeclavi odjíždí za devět minut a třicet sedm sekund.
Na polích za Prahou se povaluje mlha, která se pod čím dál odvážnějšími slunečními paprsky jen pomalu a neochotně rozptyluje, až nakonec jistojistě zmizí docela. Ale to už budeme daleko. Je jasné, že dnes bude krásný, slunečný, voňavý den. Vlak je poloprázdný. Nikomu se patrně nechce v sobotu takhle brzy vstávat. Jen o několik řad před námi se vesele baví skupinka mladých trempíků, a pak už jen několik málo sólistů roztroušených bez ladu a skladu po celé délce a šířce vagónu, povětšinou spokojeně dřímajících.
Kdoví, jaký zlomyslný čaroděj je tady jakoby z rozmaru takhle nahodile poházel. Bohužel, tenhle zlomyslný čaroděj pohodil do sedadla přímo proti nám asi padesátiletého, téměř holohlavého seladona s nápadně falešným chrupem, kulatým obličejem, červenými tvářemi a placatým boxerským nosem. Jeho kostkovaný oblek, pocházející patrně z nějakého zoufalého second (ale daleko spíš third či fourth) handu nebo vyloupeného skladu divadelních kostýmů, a křiklavě červený šátek pečlivě uvázaný kolem krku z něj dělají postavičku jako vystřiženou z prvorepublikové periferní detektivky.
K mojí nesmírné lítosti se jal zcela bez skrupulí flirtovat s Martinou, jako bych tady snad ani nebyl. Ani Martina tím evidentně není nijak zvlášť nadšená, ale jako děvče vychované ke slušnosti a úctě ke starším, postiženým a chudým (tím spíš jedná-li se o bytost splňující všechna tři zmíněná kriteria), projevuje tomuto prapodivnému individuu společensky povinnou míru zdvořilosti. Pardubice! Prapodivné individuum vystupuje, aniž by nás příliš udivovalo, že právě tady. Doufejme, že po zbytek cesty už budeme mít pokoj.
Martina sleduje krajinu; sleduje ji velmi bedlivě a soustředěně, jako by nechtěla nic přehlédnout, jako by jí nesmělo nic uniknout. Chvílemi se zasněně dívá do dálky, chvílemi se zvláštním smutným úsměvem rozpoznává rozmazané siluety známých míst, budov, vesnic a výjevů, na které jsme se spolu dívali už nejednou, a chvílemi se jí dokonce oči zalévají slzami. Je mi jasné, že na povrch vyplouvají vzpomínky zasuté kdesi hluboko za oponou nepaměti a planě se utěšuju tím, že jsou třeba i vítanými sladce bolavými společníky. Ba ne, rozkoše sebelítosti byly Martině vždycky na míle vzdálené. Tihle společníci nejsou ani vítaní a ani nebolí sladce; jen bolí. A teď, kdyby to neznělo tak hloupě, absurdně a nemožně, mě to bolí taky, přímo fyzicky.
Jsou bohužel situace, kdy se člověk prostě musí smířit s vlastní bezmocností. Nemůžu udělat vůbec nic, abych ji utěšil, rozveselil nebo aspoň přivedl na jiné myšlenky. A tak se na ni jen tiše dívám, pozoruju tu něžnou, půvabnou, smutnou a unavenou tvář, na které v poslední době přibylo vrásek a šedavých kruhů pod očima. Dívám se tiše,… s láskou a nesmírným smutkem.
8:57. V Břeclavi jsme, světe div se, načas! Když Martina za Chocní usnula, byl jsem rád. Popravdě řečeno, nebyl jsem si jistý, pro koho z nás dvou to byla větší úleva. Její neuvěřitelný smysl pro čas, její neomylné vnitřní hodiny ji probudily pár kilometrů za Brnem, právě včas, aby se mohla kochat pohledem na první nesměle vykukující vinice, kterých bude postupně přibývat, až nakonec ovládnou krajinu, a tudíž i náš výhled. Při tom pohledu se srdéčko zaraduje a duše jest pohlazena nesmírně. I Martině se trochu rozzářily oči a na tváři se jí znovu objevil ten známý dychtivý úsměv, se kterým se ráno probouzela.
9:12. Dneska nám všechno neuvěřitelně dobře vychází. Nejenom, že nám nádherně svítí sluníčko, které se definitivně zbavilo ranních rozpaků, vyhnalo mlžné opary a nechalo si na nebi jenom pár nadýchaných obláčků na hraní, ale kdosi dnes patrně drží shůry ochrannou ruku i nad hromadnou dopravou. Autobus přijíždí přesně podle jízdního řádu a my se hned vrháme k okýnku, abychom si tu půlhodinku, kterou trvá cesta do Klentnice jaksepatří užili a aby nám neuniklo nic. Ani miš!
Je tady tak nádherně, že se člověk snad ani nemůže mračit. Martina je veselá, je svým způsobem šťastná a je to na ní vidět. Těch věcí, pro které ji mám rád, je spousta (až na to kafe tedy), ale asi nejradši ji mám pro to, jak neskrývá svoje nadšení, svou radost, jak se umí krásně smát a dávat své štěstí bez nejmenších rozpaků najevo celému světu. Je těžké – a pro některé jedince zhola nemožné – něčemu takovému odolat. Ono tedy hlavně není proč odolávat. Takové spontánní zářivé radování je báječně nakažlivé a příjemné.
Lednice, Bulhary, Milovice, oboje Věstonice, Perná, Klentnice! Snad tisíckrát jsem si během té krátké cesty pomyslel, že bych nejradši vystoupil a šel to celé pěšky. A vůbec nejlepší by bylo tady zůstat; všude najednou.
10:09. Nad Klentnicí už slunce září v plné síle a prozařuje celou Pálavu průzračným, jasným, ostrým, teplým světlem. Stačí ujít jen pár kroků od rozcestí a už stojíme ve vinici. Vzduch tady voní úplně jinak než kdekoliv jinde, mnohem líp se tady dýchá, až se člověku z toho všeho kolem lehounce svírá srdce. Tohle je jedno z míst, které si pánbůh stvořil pro svoje vlastní potěšení a my se mu tady smíme koukat přes rameno.
Všude kolem nás jsou překrásně učesané šťavnatě zelené vinohrady, nad námi svítivě bílé vápencové skály, na úpatí kopce sluncem zalitá malebná a odsud tak maličká Perná, v dálce jako nenuceně plavným rozmáchlým pohybem výstředního malíře vystřihnutá silueta Dunajovických kopců a nad tím vším drží důstojnou a lehce hrozivou stráž Sirotčí hrádek. Kdyby snad nějakého blouznivce a naivu napadlo něco změnit, předělat a přetvořit, aby tuhle snovou scenérii nějak vylepšil a vyšperkoval, musel po dlouhém a namáhavém přemýšlení zcela nutně rezignovat; to, co je dokonalé, se vylepšit nedá.
10:42. Přes Levou Klentnickou jsme prošli na Kotelnou a z ní už přímou cestu na Železnou. Martina se trochu zadýchala, protože je to jednak cesta do kopce z kopce a jednak celou dobu nese na zádech batoh, který není zrovna nejlehčí. Ale žádné stesky, žádné nářky, to není Martinin styl. Slunce jí svítí do vlasů a úžasně rozvonělo její kůži. Zbývá nám už jen pár kroků, už jen chvilička a budeme na místě. Tolik jsem se těšil, a přece bych teď tyhle poslední okamžiky nejradši prodlužoval až donekonečna. Škoda, že to nejde. Martina myslí na totéž. Ten úsměv, který jsem měl vždycky tak rád, už zase zmizel, je pryč. Zpomaluje. Teď už jde jen co noha nohu mine a dívá se tak trochu nepřítomně před sebe na cestu.
Jsme až úplně nahoře. Je odsud vidět všechno důležité. Slunce dál svítí, větřík pofukuje. S námi je tu jen opuštěný prázdný posed. Martina se dívá do krajiny, rozhlíží se po ní, jakoby si ji chtěla vštípit do paměti, jakoby nechtěla pominout sebemenší detail, jakoby nechtěla riskovat, že si pak jednou, až bude na tuhle chvíli vzpomínat, něco přesně nevybaví. Sbírala sílu.
Oba víme, že ta chvíle musela přijít a že prodlužovat ji nemá žádný smysl. Martina si sundala batoh ze zad a opatrně ho položila na zem. Pečlivě ho zabořila do trávy, sklonila se, rozepnula zip, zhluboka se nadechla a sáhla dovnitř. Byla nervózní a ruce se jí třásly. Na okamžik měla dokonce pocit, že se nedokáže zvednout. Udělalo se jí trochu špatně od žaludku, zatočila se jí hlava a na pár vteřin se dokonce ani nemohla nadechnout.
Ale hned to přešlo. Martina už teď stojí jistě a vzpřímeně na samém vrcholku Železné a v obou rukou pevně (a chtělo by se říct láskyplně) drží urnu s mým popelem. Už za chvilku z ní opatrně sundá víko a prach, ze kterého jsem vzešel a ve který jsem se obrátil, rozptýlí po těch nekrásnějších vinicích na téhle planetě; na nejkrásnějším místě na zemi.
Vítr, který si zlehka bere můj popel z jejích rukou, jako by jí šeptal, ´Udělala jsi, co jsi udělat měla, splnila jsi, co jsi slíbila, teď už je to na mě. Můžeš si odpočinout, už můžeš být klidná, o všechno se teď postarám já.´
Martina pak bude muset odejít. Ještě nějakou chvíli tady se mnou zůstane, možná se mnou ještě prohodí pár slov, ale dřív nebo později se bude muset přece jenom vrátit domů. Já už tady ale zůstanu. Poprvé tu zpáteční cestu pojede sama.
-----
Ten vítr pak odnese můj popel do všech pálavských vinic, kde se pomaličku usadí a splyne s jejich půdou. První deštík ho pak spláchne ke kořenům révových keřů, přes které začne proudit do kmínků a tažňů a úponků a listů a do hroznů a do bobulí. Moje tělo se stane tělem vinohradu, stanu vinicí a vinice se stane mnou. A ode dneška už napořád budu v každém hroznu, který se tady urodí, v každé láhvi zdejšího vína, kterou si doma otevřete. Došel jsem svého cíle. Tohle je můj ráj, moje naplnění a vykoupení, tohle je moje štěstí.
Obloha je dnes nízko a běhají po ní mráčky. Všechno ztichlo, všechno ustalo. Je mi dobře.