Blázinec

Ve vzduchu byla silně cítit vlhkost. Každičké stéblo trávy, každá větev, dokonce i každé zrnko hlíny neuniklo těm přírodním slzám, které jsem předchozí noc poslouchal. Zrovna jsem měl jednu z těch svých nocí. Nedalo se spát, tak jsem se na své posteli položil na záda a hleděl, jak ty kapky padají. Jejich rychlost mě nepřestávala fascinovat. Nikdy předtím jsem se na to vlastně takhle nedíval. Úplně mě to dostávalo. Cítil jsem, jak se začínám vpíjet do okna a dostávám se ven. Jako bych se stával součástí přírody tam venku. Nedílnou součástí světa, jež má svůj vlastní řád a, který se my tolik snažíme uchopit. Ale copak to jde? Uchopit něco, o čem si myslíme, že tomu rozumíme, ale přitom chápeme jen to, co je na povrchu. Možná jsme se za těch pár století dostali kamsi do hloubky, do fyzické hloubky, která je natolik přístupná, abychom ji měřili, zapisovali ji, abychom ji penetrovali všemi těmi věcmi jako lacinou děvku, do které to můžeme vrazit prakticky kdykoliv se nám zachce. A přesně tak s ní zacházíme, jako s lacinou děvkou, která je pro nás tou největší děvkou na světě, a jež se nikdy nebude bránit. Nikdy si neřekne o peníze. Nikdy nám za dveřmi nezazvoní její pasák, aby nás rozsekal baseballovou pálkou za to, že mu dlužíme za Jeho nejcennější zboží. Nikdy se nic z toho nestane a právě proto se to zdá být tak jednoduché. Až moc jednoduché, nemyslíte?
Druhý den ráno jsme se všichni, jako obvykle, po snídani a nějaké té hygieně vypravili na dvůr. Ten dvorek byl zatraceně prostorný a tak jsme tu všichni měli tolik místa, kolik jsme potřebovali. Prostě jsme seděli, každý ve svém koutku na tomhle obrovským placu plným té nejkrásnější zelené trávy, jakou jsem kdy viděl. Měli jsme tu strávit příštích čtyři až pět hodin. Věděli jsme, že pak bude následovat jídlo a práce. Jídlo jsme měli všichni stejné, ale práci ne. Záleželo na tom, proč tu kdo byl a podle toho vás přidělili buď do továrny na výrobu pneumatik, nebo do keramické dílny popřípadě jste mohli skončit v kuchyni nebo někde jinde. Těžko říct, kde to bylo nejlepší. Myslím, že to nejdůležitější bylo hlavně někam patřit, někde být, jako v životě. Znáte to. Všechno se pak zdá být tak nějak lepší, jednodušší. Minimálně je to ale snesitelnější.
Já měl to štěstí, že jsem miloval knihy. Co si pamatuju, už od mládí jsem tyhle krasavice tak nějak miloval a jakmile to bylo možné, trávil jsem s nimi čas. Čas byl přesně tím, co tady ubíhalo hrozně pomalu. Lidi tu byli na různě dlouhou dobu. Někdo na rok, někdo zase na dva a někdo, jako já, na deset. Byli tu i takový, který sem přišly třeba v osmnácti, a bylo jasné, že se už nikdy ven nepodívají. Prostě proto, že se dopustili něčeho moc zlého a kvůli čemu je tam venku odepsali. Museli zůstat tady, ať se jim to líbilo nebo ne.
Vzhledem k tomu, že jsem miloval knihy, tak mě nechali, ať učím. Sice jsem to do té doby nikdy nedělal, ale hodily se jim moje znalosti a tak jsem dostal na starost všech osm bloků. Na požádání mi uvolnili celou jednu budovu, která se prý už léta nepoužívala, udělalo se něco jako rozvrh hodin, který se upravil tak, aby vyhovoval dennímu režimu a pak už stačilo jen začít. Ze začátku to ale hodně drhlo. Stejně jako to mnohdy trvá člověku, než se usadí na židli, i mě trvalo, než jsem přišel na to, jak se to má vlastně dělat. Ne že bych nikdy nechodil do školy. Mám za sebou základní školu, střední školu a vysokou jsem z jistých důvodů musel přeložit na později. Jak jsem říkal, ze začátku mé učitelské „povolání“ hodně drhlo, ale časem se to nějak dalo dohromady a dneska to tu šlape už jako hodinky.
Seděl jsem zrovna na severním konci našeho dvora, když jsem uviděl, jak se ke mně někdo blíží. Vůbec se mi to nezdálo, náš blok patřil v podstatě k těm klidnějším. Každý si tu vedl svou vlastní duševní válku, sváděli jsme si své bitvy, počítali raněné a pořádali jsme čestné obřady. Nikdo z nás se ale navenek moc neprojevoval, vlastně skoro vůbec a tak tyhle naše vycházky připomínali něco jako minutu ticha, i když v tomhle případě byly toho ticha dobré čtyři hodiny. Abych se ale vrátil k tomu člověku. Viděl jsem ho, jak přichází suverénním krokem přímo ke mně, na tváři se mu zračil úsměv a zdál se, být v docela dobré náladě. Já jsem na něho jen nevěřícně koukal. Smát se a tady? Kde krucinál bere ten svůj elán? Rozčiloval mě a to ještě ani nebyl u mě. Bylo mi však jasné, že právě ke mně míří.
„Ahooj!“ „Nazdar.“ „Já jsem František a kamarádi mi říkají Františku.“ „Těší mě, já jsem Forrest Gump a říkají mi Forrest Gump,“ zažertoval jsem. „Taky mě těší. Ty jsi z Ameriky?“ „Jsem. Vyvrhla mě velryba u pobřeží New Yorku, ale protože se mi to město zdálo moc velký a já byl moc malý, přestěhoval jsem se sem, aby se to vyrovnalo.“ Ten chlap mi to sežral i s navijákem. „Teeda, to jsi asi chytrej, že jo?“ „Vypadá to tak. Možná proto tady dělám učitele.“ „Teeda, to jsi asi vážně chytrej. Jsem rád, že jsme kamarádi. Jsme kamarádi, že jo?“ „Jo.“ Začínalo mi to být ukradený. Vysával mě, ale nedokázal jsem s tím nic udělat. Praštil bych ho, což by ale znamenalo problémy a těch jsem měl dost sám se sebou. „Já jsem tu už týden,“ informoval mě. „Vůbec jsem si tě nevšim, já tu budu, no,“ musel jsem se zamyslet, „budu tady už dobrejch osm let.“ „Páni, to je teda něco. A proč tu jsi?“ Tahle otázka mě docela nadzvedla. Od té doby, co mě přijímali, se mě na to nikdo nezeptal. Chvíli jsem musel vzpomínat, chtělo se mi vzpomínat. Bylo mi totiž jasný, že bude chtít, abych mu to vyprávěl, což je to poslední, do čeho by se mi tady chtělo. Nakonec jsem měl už vážně dost jeho neustávajícího žadonění a těch věčných otázek, tak jsem ho poslal do prdele stylem „jdi do prdele“ a odešel jsem.
Asi tak hodinu jsem o samotě ležel schovaný v křoví nedaleko hřiště, když se najednou objevil zase on. Nějak mě vyhmátnul a byl tady. U mě. Zase. Nevím sice, čím jsem ho právě já tak zaujal, ale bylo mi jasné, že dokud to ze mě nedostane, nedá mi pokoj a taky jsem se bál, že mi nedá pokoj ani v noci. Myšlenka na to, že by ten mizernej otrapa svévolně přerušoval mé spaní, které mi jako jediné pomáhá uniknout z tohohle místa, mě deprimovala. Tak jsem ho přizval, ať si sedne a že mu to teda povím. On si sednul a já začal vyprávět.
„Bylo to tehdy hodně mizerný období. S tou ženskou to mezi námi bylo v podstatě jako s počasím. Jednou slunečno a na nebi nebyl ani mráček a jindy zase bouřka. Blesky, hromy, spousta deště. Vždycky se to ale nějak přehouplo a pořád se to tak střídalo. Až do té jedné chvíle. Nejradši bych se utvrdil v tom, že se mi to jenom zdálo, ale nezdálo. Ten večer jako by někdo do klidných vod hodil atomovou bombu, zvedla se vlna a odplavila s sebou všechno to krásný, co mezi námi bylo. Předtím se to vždycky nějak zvládlo a dalo se fungovat dál téměř jako by nic. Najednou to ale bylo úplně jinak.“
„Možná to znáte. Takový ten nutkavý pocit, touha vrátit se někam, kam se prostě už nikdy vrátit nemůžete. Snažíte se všemožně rozbít ty zatracený zavřený dveře, vyvrtat do nich aspoň malou díru, ale dřív nebo později přijde chvíle, kdy si prostě musíte uvědomit, že vaše snažení je k ničemu a že to nikdy už nebude tak, jako dřív. Třeba u filmů je tohle hrozně jednoduchý. Stačí stisknout knoflík a přetočit film zpátky a začít zase znovu, jako na čistém papíře. U lidí je tohle ale mnohem složitější.“
„Následovalo pak období, kdy jsem na tom nebyl zrovna valně. Potácel jsem se mezi depresemi a náladou naprosto euforickou, tížily mě myšlenky, má fantazie pracovala jako zběsilá a to, co se mi odehrávalo v hlavě, bylo příšerné. Člověk měl pocit, že mu do těla násilím rvou stovky ostře nabroušených nožů. Nikdo tam nebyl, ale vy jste ty nože cítil a zdálo se, že z toho zešílíte.“
„Pak tu byly i ty sny. Sny, v nichž se odehrávalo přesně to, co v té fantazii jen s tím rozdílem, že byla noc. Kdysi jsem bral spánek jako tu poslední štaci, jako místo, kam se dá ustoupit před tou tíhou denního života. Přišel jsem i o to. Najednou jsem si připadal tak nahý, nechráněný a potřísněný krví, čekající v údolí solných skal na přílet masožravých ptáků, kteří mě měli sníst. Nedalo se nic než čekat.“
„Zvláštní byla ale ta negativní aura. Bylo tehdy chvilku před obdobím zkoušek, konaly se poslední přednášky. Jelikož jsme oba chodili do stejné třídy, museli jsme se potkávat. Denně vidět člověka, který vám byl kdysi tak blízko a teď jste se ho nesměl ani dotknout. Ale nejen to. Já nemohl cítit její vůni, tu vůni, v níž ležely naše vzpomínky. Nesnesl jsem vidět její úsměv, její tělo, to takřka dokonalé tělo. Stačilo mi jen něco z toho zachytit a nastal hrozný třes těla, smutek a zároveň touha po nesmírné agresi. Chtěl jsem po ní skočit a bít jí tak dlouho, dokud by mě nepřestala mučit, dokud bych ji zcela nevymazal ze světa, ze svého života.“
„Vždycky jsem se ale nějak udržel. Ve stavu, v němž jsem už nebyl tak daleko od zešílení, jsem začal své pocity tišit vodními dýmkami. Každý večer jsem prchal do jednoho podniku, kde jsem zůstával pět šest hodin, kouřil ty nejsilnější dýmky, po nichž přicházely mé půlnoční halucinace. Ani ty nebyly dvakrát nejpříjemnější, ale alespoň jsem byl na pár hodin svobodný. Byl jsem na chvíli ušetřen těch pekelných muk a to, že dřív nebo později přijdou zase, to jsem moc neřešil.“
„Kohokoliv jsem se na to ptal, vždycky mi řekli, že to chce čas.“ „Všichni to známe, tím si projde každý, to chce čas.“ „To mi říkali. Já jsem to absolutně nechápal. Jestliže zažili totéž, jak to mohli zvládnout? Jak to, že dneska fungují naprosto bez nejmenších známek toho, že kdysi prožívali totéž, co já?“
„Postupem času jsem na to přestal myslet. Vykuřoval jsem si dál svoje dýmky, zaháněl všechny ty stavy. Přišly zkoušky, člověk se mohl zabrat do práce a alespoň se nějak zabavit. Horší bylo, že pak bylo nezbytné kvůli zkouškám školu navštívit. Tehdy se to ve mně zlomilo. Najednou mi došlo, že neexistuje jiná cesta jak se z toho vymanit.“
„To ráno jsem prostě odešel z domu, jako by se nechumelilo, měl jsem sjednaný termín na desátou. Když jsem dorazil do školy, bylo čtvrt na deset. Vystoupal jsem po schodech do třetího patra. Na schodišti jsem se zdržel. Čekal jsem a nasával vůni, jíž to tam vonělo. Byla cítit vůně novoty, evokovalo to slova jako moderní, nový, krásný, perfektní, nezkažený. Asi za minutu jsem se sebral a přišel k učebně, kde měla zkouška proběhnout. Byla tam. Stála u dveří v té své dokonalosti, usmívala se, voněla tak, jak jsem to nesnášel. Usmála se jako by nic. Já jsem se na ni usmál také a odložil si kabát s taškou na zem ke zdi. Odešel jsem na chvíli na toaletu, a když jsem se vrátil, uviděl jsem, že přišli další dva lidi. Neznal jsem je a bylo mi to jedno. Prostě jsme tam tak všichni stáli a čekali.
„Prosím tě, můžu si s tebou promluvit? Chci ti ještě naposledy něco říct.“ „No, tak jo. Tak mluv.“ „A nemohli bysme jít spíš do tý malý učebny tady za rohem? Je to důvěrný.“ „Ježišmarja, zas ňáký ty tvoje kecy. Mam toho už plný zuby. Naposled si tě poslechnu a pak už mi dáš pokoj!“ „Krev se ve mně začala vařit jako pod prudkým saharským sluncem. Ona vešla první, já jsem za námi zavřel. Všimnul jsem si, že tam byl klíč a otočil jsem s ním. Cvaknul tiše, skoro neslyšně. Ničeho si nevšimla. Stáli jsme tam. Nikdo nemluvil. Dívali jsme se na sebe. Ona pak začala kroutit hlavou.“ „Nesnášim ty tvoje výlevy, co to má zase bejt, tohleto!“ „Požádal jsem jí, ať zavře oči, ať to udělá naposledy pro mě, pro nás, pro to, co jsme kdysi pro sebe znamenali. Odpověděla mi, že pro ni neznamenám už zhola nic a že na mě sere. To mě dostalo. Veškerá pára nahromaděná za ty měsíce se najednou uvolnila. Ozvala se rána, víko se uvolnilo a tlakem odlétlo. Odkudsi bylo slyšet, že dopadlo na beton.“
„Celá ta malá místnost se najednou topila v páře. Nebylo vidět ani na krok. Všude bylo jen sytě bílo a ve vzduchu byla cítit vlhkost. Potil jsem se. Cítil jsem, jak mi krůpěje potu stékají po zádech dál dolů. Nic nebylo vidět. Byl jsem hrozně zmatený. Jednu chvíli jsem ale pocítil klid, ten klid, který se vás chopí, když se zbavíte fakt těžkého břemene. Mohl jsem se narovnat, protáhl jsem se, rukama jsem se dotkl stropu a bylo to neskutečné. Cítil jsem, jak se každičká část mého těla probouzí. Byl jsem celý zpocený od té páry. Nejen, že mi to nevadilo, ale dokonce jsem si užíval onu náhlou a tak dokonalou volnost.“
„Pak najednou ta pára zmizela. Ona ležela na šedém koberci na boku v modro-bílých šatech, s nohama přikrčenýma a za krkem měla široký šátek stejné barvy, jakou měly šaty. Její oči byly uzavřené, ústa také. Vypadala jako by spala, přesně takhle jsem si ji pamatoval. Jako roztomilé malé dítě, které usnulo po vyčerpávajícím dni plném dětských her. Nikomu nemohla ublížit. Prostě jen spala. Malé, nevinné dítě v těle ženy, která zavraždila moji duši.“
„To, co následovalo pak, si pamatuji jen matně. Do té malé místnosti vběhli lidé, hrozně křičeli jeden přes druhého, dívali se na mě a já se díval na ně. Nechápal jsem, co to má všechno znamenat. Ta situace mi nedávala nejmenší smysl, tak jsem tam jen tak postával a mlčky sledoval dění. Po chvíli mě to už začalo unavovat a chtěl jsem odejít. Konec konců, třeba jsem už přišel na řadu. Zjistil jsem ale, že nemůžu udělat ani krok. Z nějakého důvodu jsem nemohl pohnout nohama a nešlo to ani rukama. Byl jsem zcela ztuhlý, zkamenělý. Nakonec mě zcela ovládla únava a spadl jsem na koberec. Ležel jsem tam, vedle ní zcela ochromený.“
„Cítil jsem, jak mi z úst vytéká nějaká tekutina. Najednou jsem uviděl kaluž krve, která se zvětšovala vedle mé hlavy. Tekla bez přestání pořád dál, až dosáhla i k ní. Koutkem oka jsem uviděl, že se začala dotýkat jejích dlouhých vlasů. Byl to impozantní pohled. Ta krev a ty vlasy, má mrtvá duše a její vlasy, které krvácely. Usnul jsem.“
„Když jsem se probudil, byl jsem přivázaný k posteli koženými popruhy. Vysvětlili mi, co se stalo a proč jsem tady. Pak už je to docela nuda. Cpali do mě prášky, prodělával jsem terapie a proplouval mezi jednotlivými odděleními, až jsem skončil tady. Za těch několik let mi tu hodně pomohli. Dostali ze mě všechny ty negativní sračky.“
„Teeda, to je skoro neuvěřitelný. Jsi dobrej, že jsi to všechno překonal.“ „Zdání klame. Ještě nejsem tak úplně za vodou. Pár let to ještě zabere, než mě pustěj zpátky.“ „Kam zpátky?“ „No, prostě zpátky. Do normálního života, chápeš?“ „Myslim, že jo.“ „Jak jsme tam tak seděli pod tím keřem, došlo mi, že až mě pustí ven, že už to nikdy nebude jako dřív. Vlastně to bude úplně jiný. Jinej člověk, jinej život. Napadlo mě, kolik z těch, který jsem znal, kolik z nich bude ještě naživu. Kolik z nich tu každodenní mašinérii zvládlo a kolik z nich to prostě zabalilo.“
„Najednou jsem uviděl, jak se všichni ze dvora sbíhají směrem k našemu domečku. Jídlo. S Frantou jsme se prostě zvedli, opustili křoví a pokračovali jsme do jídelny. Podíval jsem se nahoru. Vypadalo to na déšť.“