Jiní II (Sarah)

Z minulého dílu :
*„Sarah“
Pronesu, když se nadechují, aby mohli vydechnout spoustu dalších otázek. Všichni na mě zůstanou tiše a překvapeně hledět nečekali, že jim budu odporovat, spíše že jim ihned půjčím sešit a ještě jim připravím taháky, to se pěkně přepočítaly.
„Jmenuji se Sarah, ne Sára“
Zkonstatuji, vezmu si své věci, zvednu židli, obejdu hlouček spolužáků a vydám se do budovy B1 na další hodinu.*



V budově B1 se nachází prostorná tělocvična a hned ve vedlejších dveřích sál s pódiem a kulisami pro divadlo, zbytek prostoru zabírá nemalí výběr hracích nástrojů.
Každý žák této školy si po prvním ročníku musí vybrat jestli se bude dobrovolně mořit v tělocvičně, učit se nazpaměť monology či dialogy nebo denně cvičit na nástroj.
Já jsem neomylně zamířila do sálu, ke stojanu s notami a vytáhla si z pouzdra svou sopránovou flétnu. Chci začít hrát složitou skladbu, kterou už umím téměř celou nazpaměť, ale zastavuje mě učitelův hlas.
„Je tady slečna Sarah Limennsová?“ Ptal se a současně se rozhlížel po třídě.
V duchu jsem zaskřípala zuby nad oním “ová“ přesto jsem se usmála a odpověděla
„Ano, to jsem já“ zvedla jsem ruku aby věděl kdo ně něj mluví, byla jsem na samém konci třídy v rohu takže by mě mohl lehce přehlédnout.
„Potřebujete něco pane učiteli?“ Zeptala jsem se a začala vstávat ze židle.
Vždy vychovaná, to je moje heslo. Na učitele to zabírá, rozpouští se jako zmrzlina na slunci, když je k nim někdo ze žáků milí.
„Ano, Sarah“ Usmál se, už teď mi připomínal onu zmrzlinu, tak lehce zpracovatelný…
„Potřeboval bych abys nás dnes doprovázela na piáno, totiž slyšel jsem že to umíš.. já nemohu včera jsem uklouzl na náledí“ Vysvětloval překotně a zamával rukou v sádře.
„Ráda spolužáky doprovodím, pane učiteli“ Odvětila jsem mile. „Co se bude hrát?“ Přešla jsem k praktické stránce věci, během hovoru jsem opatrně kličkovala mezi stojany a žáky k piánu, které stálo přesně na opačné straně… skvěle.
„Tak to je úžasné“ Celí se rozzářil „To je prostě úžasné“ Kdyby mohl nejspíš by nadšeně zatleskal „Už jsem se bál že budu muset na poslední chvíli za sebe shánět náhradu a to není žádná legrace, víte?“
Dál jsem jeho blábolení neposlouchala, soustředila jsem se na cestu. Konečně jsem bez nehody došla až k piánu. Sedla jsem si na stoličku a jemně přejela po klávesách, dobře naladěné. Uznale jsem pokývala hlavou.
„Co se bude hrát?“ Zopakovala jsem svůj dotaz, na piánu žádné noty nebyli.
„Ach, ano málem bych zapoměl“ Vyndal z tašky které jsem si předtím nevšimla štos notových knih, jednu z nich mi podal.
„Mozart, Kvintet pro klavír a dechové nástroje E dur“ Řekla jsem neomylně, jen co jsem pohlédla na prvních pár not.
„Ty noty nebudou potřeba, pane učiteli“ Promluvila jsem naň laskavě, poněvadž vypadal poněkud překvapeně, že jsem skladbu poznala jen podle not.
„Umím tuto skladbu zahrát zpaměti“ Dodala jsem opatrně, když jsem viděla jeho nechápavý výraz. Překvapeně vykulil oči, několikrát trhaně pokýval hlavou a mírně zbledl, když si ode mne noty přebýral. Nechala jsem to být, zahrála jsem předehru aby se spolužáci utišily. Když už bylo slyšet vlastního slova řekla jsem jim, co budeme hrát. Počkala jsem dokud si nenajdou příslušný materiál a pak jsem začala hrát, spolužáci i okouzleně mě pozorující učitel se stali nepodstatnými, byla jsem tu jen já a moje hudba...můj svět