henry

jmenoval se Henry. měl velkej smutnej ksicht s vráskama, přimhouřený tmavý oči a vypadal, jakože furt přemejšlí.
Když někde byl, prostě jen tak seděl, občas prones něco vtipnýho, aby se neřeklo, ale stejně se dalo poznat, že
se zase ztratil ve vlastní hlavě. Skoro nikdy se neusmíval. A při tom všem bloudění ještě víc než obstojně
zvládal chlastat.
Tenhle Henry bydlel v jakymsi zapadlym, zaprášenym podnájmu. V životě byl jen párkrát v práci. Nesnášel jí.
Zabíjela ho. Psal básně. Byly syrový, drsný, pesimistický a divoký, celý zaobalený v citlivym celofánovym
obalu. Tak jen tak seděl na tom svym špinaym gauči a ostatní se o něj starali. Měli ho rádi. Nechápal to.
Mladá blondýnka z druhýho patra mu každej den odpoledne, kdy Henry vstával, protože vždycky prochlastal
celou noc, nosila kafe a něco k jídlu a povídala si s nim. Jmenovala se Liz.
"hele Liz... proč tohle furt děláš?"
"proč dělám co?"
"proč sem furt chodíš, nosíš mi kafe a jídlo a společnost. já jsem starej, hnusnej, osamělej ochlasta.
pořád nevim, proč to děláš."
podívala se na něj svýma modrýma očima který teď zářili jako dvě malý slunce..hrála si s vlasama.
"protože tě mám ráda, Henry."
"jo, ale proč, sakra?"
"tobě to vadí?"
"ne, ale nechápu to."
"já taky ne. s tebou se dobře povídá. vždycky mi rozumíš. ale nepředstíráš to jako ostatní.
ostatní chlapi zajímá jenom moje tělo. ale tebe zajímá to, jaká jsem uvnitř."
to nebyla pravda. henryho to vůbec nezajímalo.
zadívala se na něj...on jen seděl a nic neříkal.... nevěděl, co mám dělat. kurva, nikdy tyhle
lidský vztahy pořádně nechápal. neumí v tom chodit. proč si ostatní myslí, že jo?
Liz vstala a pomalým, nejistým krokem se přibližovala k Henrymu. sedla si na něj a začala ho líbat.
z pusy mu táhlo pivo a cigarety, obličej pokrývalo hustý strniště a na sobě měl roztrhanhý hadry.
byl ztracenej. už mu dost stál, tak ho vytáh a vrazil do ní svých 25 čísel.
"ach Henry....Ó, bože...Henry, miluju tě."
byla to dobrá jízda. ne, že by se nějak vyrovnala děvkám, ale bylo v tom něco víc. ta mladá, krásná holka
s dlouhýma nohama, citlivou duší a nádhernym zadkem ho chtěla. a měla ho ráda. Henry nikdy nevěřil na lásku.
ale řek si... proč ne.........
nastěhoval se k Liz. byla báječná. nosila mu piva a whiskey a cigarety a Henry se moh celej den válet,
přemejšlet, nasávat a psát básně. dokonce se i začal holit.
začalo to dobře. cítil se dobře a ona taky. spali spolu třikrát denně. asi jí začínal mít rád.
říkal si to přejde... ale nepřešlo. možná že to i k němu přišlo...Henry nikdy nevěřil na lásku...teď si nebyl jistej.
vždycky se těšil, až uvidí tu svojí blonďatou zachránkyni, která střemhlav skočila a vytáhla ho z kopy sraček
a nekonečnýho šedýho moře plnýho smutku. neviditelné dveře do henryho duše se začali otevírat. našel si práci.
našel si kamarády. přestal tolik pít a kouřit. najednou z něj byl normální člověk a chvíli se mu to i líbilo.
získal skoro všechno... ale vešchno má svý nevýhody.... henry přišel o psaní.. psaní ho ničilo ale přesto ho potřeboval.
bez psaní se cítil zbytečnej. a přeplněnej. začalo to pomalu.. seděl v obýváku a sledoval s Liz televizi...čuměl
na prázdný ksichty.. a z prázdných úst těch prázdných ksichtů vyplouvala prázdná slova... a Henry se smál. a Liz se smála taky.
najednou mu hlavou proběhlo...co to kurva dělám? na televizi jsem předtim 20 let nekoukal..teď koukám každej večer..
se sklenicí drahýho vína. otrok systému. co se to se mnou stalo? vždyť jsem stejně prázdnej jako všichni ostatní.
každý ráno vstát a jít do práce, 8 hodim tam sedět a nechat se zabíjet a pak zase domu a pořád dokola...
"zlato, jdu něco napsat."
"seš si jistej? dlouho si nic nenapsal."
"jo, já vim. třeba to přijde."
sednul si do pracovny s lahví piva a přemejšlel...čekal.....nic...zapálil si cigaretu.....koukal z okna na šedivý svět...
nic....pustil si rachmaninova.....pořád nic.
"DOPRDELE!"
ovládl ho nefalšovaný vztek. nevěděl, kde se v něm bere. vždyť je tak šťastný a má tak dobrej život. převrhnul stůl,
vzal psací stroj a hodil ho z okna. přiběhla Liz.
"miláčku, co se děje?"
"nic. nechal jsem se unést. jdu do baru."
"do baru? vždyť zítra jdeš do práce. pojď radši do postele."
ignoroval ji, vzal si kabát a vkročil do noci. Nevěděl kam jde ani co ho čeká. Chtěl se jenom pořádně sejmout
a připomenout sk ty starý hnusný časy. vkročil do náhodnýho baru.
byli tam čtyři lidi. barman, typickej. unavenej pohled a s rukou pod pultem s prstem na spoušti devítky. Na baru
dva osamělý, zničený chlapi, nebo teda spíš to bejvali chlapi. a v koutě nějaká děvka s roztrhanýma punčochama.
sednul si k baru a řek barmanovi o pivo a dvojitou whiskey. pivo do sebe kopnul téměř okamžitě a whiskey následovala..
takhle tak asi třikrát. děvka v koutu ho upřeně sledovala. potom přišla k němu. pomalu se k němu přibližovala...
"znala jsem jedinýho chlapa, kterej uměl takhle chlastat."
"Maggie?
"Henry?"
"ježiš, co tu děláš? a jak to vypadáš? koukni se na sebe, vždyť nemáš žádnou duši... co sis to udělal?"
"cože? o čem to mluvíš?"
"seš celej v obleku..vypadáš jak z výlohy a dost prázdně..seš aspoň stejnej chlap jako předtim?"
"větší."
"přesvědč mě."
"mám snoubenku."
"o důvod víc proč se procvičit."
"hele, já vim že dřív to nebyl problém. ale teď je to jiný. mám jí rád!"
"RÁD?" ha hahaa.. hahaha..od stěn v baru se odrážel hluboký smích...smála se a smála.. když skončila, zadívala se na něj
a v jejích očích spatřil pohled, který nikdy dřív nespatřil.
"rád? henry, ty seš ten nejnecitelnější bastard, jakýho znám. ty přece nevěříš na lásku. koukni na sebe. co tu vůbec
děláš, když si s ní tak šťastnej?"
měla pravdu. pomalu ho rozpoutávala z těch sítí. bránil se ale nešlo to. pili a kouřili a smáli se.. pak když šli domu,
maggie se na něj nalepila a začala ho líbat. ani se nebránil. maggie vypadala snad poprvý od doby co jí znal štastně,
úplně zářila.
"je to jen tim chlastem nebo vypadáš nějak šťastně?"
"ach henry...já jsem šťastná." a usmála se.
chvíli na sebe koukali a nic neříkali..nebylo co říkat a pohledy stejně řekli víc.
pak se maggie ozvala "pořád platí tvoje odmítnutí?"
jen se usmál. nebylo třeba slov. šli do henryho starýho bytu...henry si ho nechal...liz o tom neřek..
na podlaze ležely flašky a střepy.. ve vzduchu se vznášelo zoufalství. s ničim se nezdržovali. šli rovnou na to.
byla to nejlepší jízda v jeho životě a maggie hned potom usla.. henry se procházel po pokoji...
oblek se do svých starých otrhaných hadrů, zapálil si doutník, nalil whiskey a koukal z okna. pak sednul před psací stroj.
napsal slovo...pak další..a dál a dál... vzal papír a přečet si svuj výtvor... jo, bylo to dobrý. fakt dobrý.
přišel domu až když byla Liz v práci.. chvíli stál v kuchyni a jen tak koukal... stál a nevěděl co dál.. pak šel do
koupelny kouknul se do zrcadla...do prdele, už to nejde. našel cár papíru a napsal na něj
"už takhle dál nemůžu žít. jsem s tebou moc šťastnej. promiň."
a už jí nikdy neviděl.
za pár měsíců... henry sedí v malym pokoji...vypadá sklesle a má něco víc vrásek a obličej mu hyzdí jeho ksicht a všechno
podtrhuje hustý strniště..ve vzduchu se vznáší mahler smíchanej s pár panákama deprese.. henry se napil, potáhnul z cigarety.
měl zas zpátky svuj smutnej život a byl šťastnější. šel do koupelny, koukal se do zrcadla a leknul se. zvuk roztříštěný
sklenice se rozbíjel o stěny.svíjel se..deformoval...dostal se ven z okna do šedivého světa a ten byl furt stejnej.
henry měl na tváři široký úsměv.