Vzpomínáš...

Pamatuješ na ten první den?
Byla zima a Ty jsi seděla jen v jarním kabátku na autobusové zastávce. Třásla si se, měla hlavu v dlaních a plakala?? Přišel jsem k Tobě a otázal se slovy:
"Co se stalo?" Přes vzlyky Ti nebylo rozumět ani slovo, ale asi sis potřebovala jen s někým promluvit. Ty uplakané oči o Tobě vypovídaly dvě věci: upřímnost a utrápenost. Bylo mi líto té dívky. Položil jsem svou ruku na Tvá záda a jemným třením se je pokusil zahřát, zbavit je husí kůže. Nevypadala jsi, jako by Ti to pomohlo. Sundal jsem si tedy svou bundu a dal ji na jarní kabátek. Oplatila jsi mi to zpola děkovným zpola přátelským úsměvem. Tehdy jsem se do Tebe zamiloval.

Vzpomínáš si na to, když jsi mě chtěla představit Tvým rodičům? Jak jsem z toho měl strach, že se jim nebudu líbit? Jak ses mi smála tím Svým zvonivým smíchem? Nakonec to dopadlo tak, že Tvá matka vrazila do dveří ve chvíli, kdy jsem na Tobě klečel a lechtal Tě? Smála si se tak intenzivně, div si se nepočůrala.

Na tu teplou letní noc, když jsem leželi na louce, měli spletené prsty, popíjeli šampaňské, vyprávěli si vtipy a smáli se tomu?


O tři toky později jsme si oba sundali růžové brýle z očí a uviděli jeden na druhém jen chyby...
Poslední "Miluj Tě" jsme si řekli, když jsme večeřeli u Tvých rodičů, bylo to neupřímné, museli poznat, že je to lež, že jsme si to řekli jen aby řeč nestála.
Když jsme se míjeli mezi dveřmi, nebo si oba četli v protilehlém rohu bytu? Snažili se co nejméně vídat a vrátili se ke svým kamarádům?

Poslední kapkou bylo, když sis ani nepřišla pro věci a poslala svoji kamarádku, s kterou jsem se viděl jednou nebo dvakrát.

A proč to vše říkám?
Každý člověk na konci rekapituluje.
Chtěl jsem Ti říci, že to bylo hezké...

PS: Miluji Tě...

Jacob