Anděl smrti - 2.kapitola - Seznamování

Na místo mě dopravil velkým černým jeepem. Během asi tří hodinové cesty vůbec nemluvil. Ani se na mě nepodíval, a ačkoliv mi to trochu vadilo, nechtěla jsem se vnucovat nějakýma blbýma připomínkama - jak bylo u mě zvykem.

Když jsem vystoupila z auta, do očí mě praštil velký neonový nápis Barney's, který zářil snad víc než celý New York. Stála jsem před dokonalou replikou luxusního hotelu, který vlastně ani hotelem nebyl. Zevnitř byla slyšet hlasitá hudba.

Můj průvodce, u kterého jsem ani po takové době neznala jméno, mi pokynul, abych vešla velkými dveřmi dovnitř. Když jsem procházela kolem dvou goril před vchodem, oba se tiše zasmáli. Chtěla jsem něco namítnout, ale můj průvodce mě zastavil dřív, než bych řekla nějakou hloupost a podle toho jak ti dva vypadali také možná skončila v i nemocnici.

Vtáhnul mě dovnitř. Ocitla jsem se v obrovské místnosti s diskotékou. Lidí tu bylo abnormálně moc. Tlačili se na sebe a vůbec jim to nevadilo. Žili jenom hudbou. Byli jako v transu.

V zadním rohu místnosti byl bar a naproti němu dj. Začínalo se mi to tu líbit. Nevypadalo to, že by za tímhle vším byl nějaký skrytý úmysl. Michelle se pletla. Žádný noční klub, ale normální diskotéka. Možná, že ta práce tady nebude tak špatná…

„Pan Barney bude rád, že si tady“ prohodil jen tak mimochodem můj průvodce, když viděl jiskřičky naděje v mých očích. Nejspíš byl rád, že jsem tady. A já taky.

„Pan Barney? Ten, co mu to tady patří?“

„Chytrá holka. To se mi líbí“ opáčil.

„To ani ne. Jenom umím číst“ pousmála jsem se. Tak počkat! To na jeho tváři právě teď je úsměv? No páni! Tohle je fakt pokrok. Že by přece jenom nebyl jen kus kamene, ale dokonce člověk?

„Líbí se ti tady?“ zeptal se s nejistotou ve hlase, i když naprosto zbytečně - jako by už tak nebylo jasné, že to tu miluju.

„Jo. Ale pořád nic nevím nic nového o své práci.“

„Všechno co potřebuješ vědět ti za chvíli vysvětlí pan Barney. Pojď se mnou.“ Jakmile domluvil, otočil se a šel směrem k velkým dveřím za námi. Jako poslušný pejsek jsem ho následovala. Prošli jsme snad troje dveře, vyšli velkým schodištěm nahoru, dokud jsme nedorazili ke dveřím na kterých bylo napsáno Mr. Barney.

„Pamatuj, že teď už je to na tobě. A jestli chceš uspět, snaž se mu zalíbit. První dojem je vždycky nejdůležitější. Ještě se uvidíme. Hodně štěstí.“ S těmito slovy, mě nechal stát u dveří svého šéfa napospas osudu. No co. Musím se o sebe začít starat sama.

Zaklepala jsem.

„Dále.“ Ozvalo se z místnosti za dveřmi. Nadechla jsem se a roztřesenou rukou otevřela dveře. Ocitla jsem ve velké pracovně. Vonělo to tu doutníky a whisky. Stěny byly obložené dřevem a přímo naproti na zdi visel portrét muže, který jako by z oka vypadl tomu, který seděl na černém křesle za stolem.

„Neboj se“ řekl. Vyšla jsem pomalu směrem k němu. Prohlížela jsem si ho a naivně si myslela že to bude jeden z těch starých vousatých šéfů, kteří si myslí, že je ještě stále 20. století. On ale takový nebyl. Určitě mu nebylo víc než čtyřicet. Vypadal celkem dobře.

I hned mi bylo jasné, že jsem se mýlila, když jsem se myslela že tohle bude nějaký podraz. Byl to normální slušnej podnik, s normálním šéfem a s normálním dohazovačem.

„Posaď se.“ pokynul mi. „Proč si přišla?“ řekl a začal si mě prohlížet. Trošku mě to znervózňovalo.

„No, přišel za mnou někdo od vás a že prý má pro mě práci.“ Začal jsem své vypravování. Přerušil mě.

„No to snad ne! On už to udělal zase? Já jsem mu už přece milionkrát říkal, že už nikoho dalšího nechci! Budeme se muset rozloučit. Rád jsem tě poznal Mary.“

„Odkud znáte moje jméno?“

„Něco jsem zaslechl ale to je jedno. Už bys opravdu měla jít.“

„Ale já- jela jsem takovou dálku a on mi říkal, že máte pro mě práci.“

„Kdo?“

„Nevím, jak se jmenuje. Já o tu práci stojím. Ráda bych tu pracovala. Moc ráda. Prosím Vás. Přísahám, že si na mě nebude stěžovat. Nebudu dělat problémy. Slibuju.“ Teď už jsem si opravdu připadala jako pitomec. Škemrala jsem o práci jako žebrák o peníze.

„Vážně? Slibuješ?“ Kývla jsem. „No, možná by se tu přece jenom nějaký místečko našlo. Pro začátek mi o sobě něco pověz…“



„Tak… práce je tvoje.“ Řekl s úsměvem, když jsem mu převyprávěla celý svůj životopis.

„Děkuju Vám. Ani nevíte, co to pro mě znamená.“ Usmála jsem se.

„Zatím mi podepíšeš jenom papír o tom, že si tě tu nechám jen na zkušební dobu a můžu tě nahradit kýmkoliv jiným, pokud nebudu spokojený. Musím vidět, jestli jsi opravdu tak pracovitá, jak mi tvrdíš“ rýpal si do mě s úsměvem, když si zapaloval doutník. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupila plavovlasá dívka, která nebyla určitě o nic starší než já.

„Bethany ti ukáže co a jak. Ještě se uvidíme.“

„Na shledanou.“ Rozloučila jsem se a zavřela dveře.

„Říkej mi Beth.“ Objala mě a začala žvanit. Během cesty jsem se dozvěděla tolik věcí, že by to bohatě stačilo na jednu encyklopedii.

„Jsem moc ráda, že je tu někdo nový, moc se nám hodíš, jedna holka toho zrovna nechala a já si nemám s kým pokecat. Jsem z New Yorku, ale sem jsem se přistěhovala za prací, jako ty. Řekneš mi, kdybys něco potřebovala jo?“ Špunty do uší tu doufám prodávají. Trvalo jí hodně dlouho, než mi všechno ukázala.

Když jsem potom konečně po dlouhý době zakotvila u baru, Beth si někam odběhla a já si objednala drink a pořád zhluboka oddechovala. To by člověk nevěřil, jak je to tu obrovský.

Za čtvrt hodiny přiletěla zpátky a se slovy „Jdeme pařit ne?“ mě vtáhla na parket…



Večer, když jsem seděla na posteli a četla si, někdo zaklepal na dveře.

Šla jsem otevřít. Ve dveřích stál můj průvodce, teď už bez klobouku bez klobouku a bez pláště. Teď konečně vypadal jako normální američan. Měl hnědé vlasy a nádherné modré oči. Byly jako… jako…

„Můžu dál?“ usmál se.

„Jo. Jasně že jo.“ Bože, chovám se jako pitomec.

Posadila jsem se na postel.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se a stále se mi díval do očí. Bylo na něm vidět, že ho to opravdu zajímá a neptá se jenom tak.

„Mary. A ty? Můj ctěný zachránče.“ Zazubila jsem se.

„Dean. A nejsem tvůj zachránce. Jen… známý.“

„Známý.“ Zamračila jsem se. „Zní to tak formálně. Co třeba kamarád?“ Provokovala jsem.

„Nejsem nic. Jen někdo, kdo ti dal práci. To je vše.“

„Není.“ Řekla jsem a schválně si přisedla blíž.

„Nech toho.“

„A čeho? Nic nedělám.“

„My… my nemůžeme být... spolu. A vůbec, jen jsem ti přišel vyřídit, že tvoje práce tady začne už teď.“

„Teď? Ale vždyť jsem teprve přišla a nevyznám se tu a nikoho tady neznám a-“

„Ššš…“ přiložil mi prst na pusu, abych přestala mluvit. „Nemusíš se ničeho bát. Budu ti pomáhat.“ Bože je fakt k sežrání!

„Ale vždyť si teď řikal, že-“

„Že co?“

„Už nic.“ Usmála jsem se. Teď byl opravdu dost blízko. Jen pár centimetrů ode mě. Tiskl mě na zeď a moje srdce bilo jako zvon. Měla jsem co dělat abych se vůbec udržela a neskočila po něm.

„Mě- měli bychom už jít.“ Vykoktal ze sebe nakonec.

„Ehm… jo.“ Usmála jsem se. Vzal mě za ruku a dovedl mě do „šatny“. Tak to tam alespoň vypadalo.

„Tady máš, co potřebuješ. Uvidíme se pak. Hodně štěstí“ usmál se a odešel.

Vzala jsem si na sebe modré triko s velkým nápisem Barney’s a šla jsem vstříc své nové práci…