Zpověď

Novinář Karel Novák se posadil do starého hnědého křesla a zápisník si položil na malý stolek. Z tašky si vyndal propisku a usrkl z šálku s kávou. Byla hodně silná a kvalitní. Jak nasával vůni kávy, tak si všiml, že malá místnost není cítit zatuchlinou, jak původně očekával a velmi ho to překvapilo.

Až nyní se rozhlédl po pokoji. Na okně visela stará, ale krásně vzorovaná záclona a tmavě hnědé závěsy. Celá místnost byla sladěna do hnědé barvy, a tak zde byly vidět různé odstíny hnědé.
Nedaleko křesla, ve kterém seděl, byla velká knihovna. Zvedl se a přešel k ní. Některé knihy byly hodně staré a asi i vzácně. Viděl zde antickou literaturu, Shakespeara a Prokleté básníky, ale i novější knihy, hlavně detektivky, romantické historické romány z červené knihovny a fantasy literaturu. Znovu byl udiven z té samotářské ženy, která tady bydlí.

Ač oba bydleli ve stejném domě, ona jen o patro výš, tak ji vůbec neznal. Už to bylo patnáct let, co se sem přestěhovala, ale skoro ze svého bytu nevycházela. S nikým v domě skoro nepromluvila a tak byla pro všechny velkou záhadou. Přitom nebyla vůbec zatrpklá nebo nepříjemná, spíše naopak, byla milá a přívětivá, jen lidem nedůvěřovala.
Už celých patnáct let tady žije sama jen s pěti kočkami, a pokud ví, tak za ní nikdo nechodí. Vlastně i proto si jí vybral, že s ní udělá rozhovor do časopisu pro ženy Krásný život, do kterého píše. V článku k rozhovoru se bude zabývat tématem: Proč ženy žijí samy?

Snažil se pochopit, co vede ženu k osamělému životu. U nějaké staré důchodkyně by to chápal, ale tahle žena je záhadou. Je jí čtyřicet, tak proč žije sama?

Z jeho úvah ho vytrhla černá kočka, která se mu otírala o nohu. Další tentokrát bílá kočka usrkávala z jeho šálku s kávou. Než stačil zareagovat, ozval se ženský chraplavý hlas: "Sokrate, ne!" A kočka skutečně poslechla. Žena se usmála. Ještě jednou se vám omlouvám, že jsem musel čekat, ale nutně jsem potřebovala v kuchyni něco dokončit. Posaďte se, pane Nováku." řekla a pokynula mu rukou ke křeslu.

Novinář se znovu posadil do křesla a vzal si zápisník a propisku. "Děkuji, že jste svolila k rozhovoru, paní Zichová." řekla a usmál se na ní.
"Slečna Zichová," opravila ho žena sedící proti němu a dodala: "Ale raději mi říkejte Veroniko."
Novinář se nejistě usmál. "Jistě, slečno Veroniko, omlouvám se."
Žena pohladila černobílou kočku, která si lehla nedaleko ní, vlastně všech pět koček byly u ní a podezřívavě ho pozorovaly.
Můžeme začít, pane Nováku." řekla a uvolnila se.
"Ano jistě. Jak jsem vám už řekl, píši pro časopis Krásný život a momentálně pracuji na článku: Proč ženy žijí samy? A protože vy žijete sama…" řekl, ale byl přerušen.
"…Ale já nežiji sama. Mám tu Sokrata, Aristotela, Bastet, Artemis a Karkulku." opravila ho Veronika.
"Ano, ale to jsou kočky, zajímalo by mě, i mé čtenářky, proč nemáte rodinu." dodal novinář.
"Víte, pane Nováku, pro někoho je rodina - mít manžela a děti, ale já za svou rodinu považuju své kočky." vysvětlila mu příjemným hlasem a usrkla z šálku.
"Dobrá, ale proč jste si vybrala tento samotářský život?"
Veronika se usmála. "Máte pravdu, je samotářský, ale myslíte si, že není šťastný?" řekla a podívala se mu do očí.
"No, já nevím. Vypadáte spokojeně, ale pro mě by to nebylo. Mám rád lidskou společnost." odpověděl po pravdě.
"Vidíte, a v tom to právě je. Já lidskou společnost nepotřebuju, vždy mi stačili jen mí nejbližší a nikoho dalšího jsem nepotřebovala." řekla a v očích se jí zaleskly slzy.
"Promiňte, ale musím se zeptat, slečno Veroniko. Co se stalo, že jste si vybrala tento způsob života?" zeptal se novinář.
"Já ani vlastně nevím. Mezi mnou a rodinou se hloubila propast již od dětství, a tak jsem se upínala ke svým dvěma kamarádkám. S jednou jsem se postupem času odcizila, ale ještě mi zůstala ta druhá, která se pro mě stala takovým záchranným lanem, jenže i ona měla jiné zájmy, prostě se chtěla bavit, a tak jsem osaměla ještě více. V té době jsem měla svého prvního kocoura a upnula se na něho. Zjistila jsem, že lidi nepotřebuju. Cítila jsem, že pro všechny jsem jen vzduch…" Veronika se odmlčela a utřela si slzy, které jí stékaly po tvářích. Na okamžik zavřela oči.

"A co bylo dál?" zeptal se tiše novinář.
"Prostě mě napadlo, že kdybych zmizela, tak by si toho nikdo ani nevšiml. Na to jsem se odstěhovala sem do Prahy a je to již patnáct let. Pořídila jsem si svou kočičí rodinu a dál už to znáte, pane Nováku." řekla rozechvělým hlasem.
"Ale co vaše rodina? A ty kamarádky? Nehledali vás? Takhle to přece nemůže skončit?" divil se novinář.
"Bohužel, tady můj příběh končí. Nikdo mě nehledal a proč by měl? Tohle není jejich chyba, ale jen a jen moje. Kdybych se více snažila přizpůsobit, možná by to dopadlo jinak a možná taky ne. To už se nikdy nedozvíme." řekla smutným hlasem.
Pohladila zrzavou kočku a pokračovala: "Děkuji vám, že jsem mi dovolil udělat tuto mou zpověď, snad pomůže jiným ženám, aby volili jinak než já."
"To já děkuji, slečno Veroniko, že jste svolila k rozhovoru. Napíšu vše podle pravdy a nyní již z části chápu, i když s vašimi rozhodnutími nesouhlasím." řekl novinář a povzdechl si.

Veronika se na něho usmála a doprovodila ke dveřím.
"Děkuji za návštěvu a nashledanou." řekla.
"Ano, nashledanou." řekl a vyšel ven.
Ona za ním zavřela dveře a šla do kuchyně.

Za pár dní vyšel článek: Proč ženy žijí samy? i s rozhovorem se slečnou Veronikou. U čtenářek měl obrovský úspěch. Jeho autor, Karel Novák byl najednou známí, ale nedokázala přestat myslet na osud slečny Veroniky. Když v tom zazvonil telefon a on ho zvedl. Byl velmi překvapen, z toho kdo volal…

Následující den zazvonil Karel Novák u dveří slečny Veroniky, ta jen vykoukla ven. "Á, to jste vy. Slyšela jsem o vašem úspěchu. Gratuluji." řekla a usmála se na něho.
"Děkuji, ale kvůli tomu jsem nepřišel. Někoho jsem vám přivedl." řekl nejistým hlasem.
Veronika otevřela dveře dokořán a spatřila své dvě kamarádky z mládí. Do očí jí vyhrkly slzy. Obě jí objaly a Veronika se podívala po novináři a řekla: "Děkuji." Pak je pozvala dál a novinář šel domů.

Od té doby slečna Veronika již nežije sama s kočkami, ale mívá často návštěvy a žije společenským životem.

Minulost nelze změnit, ale budoucnost ano, stačí jen chtít.