Závist

Byl to ten typ ženy, kterou nikdy nikdo nechtěl. Postarší, špinavá bezdomovkyně s vrásčitým obličejem a mastnými vlasy. Většinu roku pobývala v garáži, kterou jí pronajímal obstarožní noční hlídač v podstatě za pakatel a něco málo orálního sexu - před nedávnem si ale našel novou nájemnici. Mladší, hezčí, která se na ulici ocitla kvůli drogám. Jednoho dne prostě přišel a vyhodil Stelu - tak jí odjakživa říkal - na ulici. Nejdřív byla nešťastná, zvykla si ale velmi rychle. Mezi špinavou nepoužívanou garáží páchnoucí olejem a špinavým městským kanálem, páchnoucím splašky, nebyl nijak zásadní rozdíl.
Nejmenovala se Stela. Nikdy se tak nejmenovala - to jen on ji tak nazýval, protože si ustlala v jeho garáži. Jmenovala se Miriam. A ačkoli se to mohlo zdát nezvyklé až nesprávné, život na ulici se jí líbil. Znamenal pro ni svobodu. Někdy ještě vzpomínala na svůj minulý život - na svůj velký dům, na rodiče, na svého syna. Někdy se v duchu mazlila se svým psem. Kde je jim konec?
Nechyběli jí. Syn ano - někdy - ostatní ne. Vždy byla radši sama. Líbilo se jí, když se musela spoléhat jen sama na sebe. Líbilo se jí vědomí, že za ni nikdo nic neudělá. Byla na vše sama a všechno si musela sama zařídit. Pokud se jí zrovna nechtělo nic zařizovat, nedělala to. Jen tak si seděla a dívala se na lidi. Nebo - v tomto případě - na tekoucí splašky. Jednou měsíčně se stavila na pracovním úřadě, ale nikdy pro ni práci neměli. Jak by taky mohli, když neměla ani tu nejmenší kvalifikaci. Vyzvedla si sociální dávky a zase měla chvíli peníze na pivo a kus žvance. Když peníze došly, prostě si je nekoupila.
Život v kanále měl své klady i zápory. Jednou o nich vyprávěla Tomášovi, když ho náhodou potkala. Tomáš žil v parku. Vychloubala se, že je u ní "doma" teplo a má tam klid. Nepotřebovala luxus. Stačilo jí trochu místa na spaní. Nevýhodou byl pochopitelně všudypřítomný zápach, kterým jí načichlo všechno oblečení i vlasy a kterého se zřejmě už nikdy nezbaví, i na ten si však zvykla až nepřirozeně rychle.
Další nevýhodou kanálu byla jeho blízkost amatérskému golfovému hřišti. Často slýchala nadávky a výsměch golfistů. Nehráli tu žádní experti - tihle se do míčku neuměli pořádně trefit, jak se zdálo podle hlasového komentáře. A občas nějaký míček spadl do kanálu, nikdy si pro něj ale nikdo z nich nešel. Jistě, že ne - radši si koupili nový, než by hledali ten starý v kanálu.
Až na jeden případ.
Jednoho dne Miriam jen tak seděla a přemýšlela o golfistech. Opět slyšela jejich hlasy - křičeli na sebe a jeden druhého shazovali. Napadlo ji, že si nejspíš navzájem závidí. Všichni tihle lidé. Každý závidí jinému. Když se někdo z nich náhodou trefí do míčku, je u nich hajzl, a jinému zase závidí nové hole. Závist si cestu vždy najde, říkávala její babička. Miriam jí v tomto ohledu musela dát za pravdu, ačkoli to byl zřejmě jediný. A zdaleka to neplatilo jen pro golfisty.
Všichni ti lidé tam nahoře něco mají. A všichni by chtěli mít víc. Někteří nemají auto, tak závidí auto lidem, kteří ho mají. Ti zase závidí ostatním, kteří mají lepší auto. A tak dále. Někteří dostávají měsíčně dvacet tisíc, jiní padesát. Všichni bez výjimky by chtěli mít výplatu větší. Někdo závidí sousedovi dům, někdo vychované děti.
Nikdy nepoznala člověka, kterému by bylo jedno, co mají druzí, a soustředil se na sebe. Vždyť i ji samotnou někdy bodl u srdce osten lítosti při pohledu na všechny ty šťastlivce tam nahoře. Ale věděla, že kdyby k nim patřila - kdyby měla zase zpět svůj dům, rodinu, auto - stejně by chtěla víc. Jako každý z nás.
Z přemýšlení ji vytrhlo šplouchnutí následované hurónským smíchem. Další golfový míček dopadl přímo mezi splašky. Seskočila a vylovila jej, než se ztratí, aby jej mohla uschovat v díře ve zdi. Dělala to tak pokaždé a nyní byla hrdou majitelkou sedmnácti golfových míčků. Jednou s nimi rozjede byznys.
"Ty jsi fakt kretén, to byl můj poslední míček!"
"Však si ho vylov, cucáku!"
"Vylov mi ho ty!"
"Proč bych ti ho lovil? Je to tvůj míček."
"Ale kvůli tobě je v kanálu!"
"To už vůbec není moje starost! My teď jdeme s klukama na pivo, tak si pěkně zaplav."
Miriam se proti své vůli ušklíbla. Tihle golfisté jsou lepší než nějaká telenovela. Uslyšela startování motoru jejich vozítka a hlasité nadávky, které za nimi volal majitel míčku. Pak jí na tvář dopadl pruh světla. Tak on si pro něj vážně půjde.
"Do háje už s nima, bych se na ně moh sakra vykašlat," slézal po žebříku zády k ní. "Abych tady ve sračkách plaval, já -"
Když se otočil, pohled mu sklouzl na ženu, schoulenou u vlhké zdi.
"Dobrý den," řekl. Zněl trochu vyděšeně. "Neviděla jste - tedy, nedopadl sem někam můj golfový míček?"
Přikývla. Nehodlala s ním ztratit jediné slovo.
"A můžete mi prosím říct, kam?"
Němě na něj zírala a on jí pohled opětoval. Nebylo mu jí líto. Bylo mu úplně jedno, že jen celé dny sedí v kanálu a nemá na jídlo. Moc dobře to poznala. Aby se ho zbavila, sáhla do díry ve zdi a hodila mu jeden z míčků. Okamžitě ho strčil do kapsy a bez jediného slova díků se vyšplhal zpět nahoru, do světa závisti a povrchnosti.
"Baba jedna špinavá, hnusná," mumlal si.
Když za ním zaklapla mříž, nadávky se začaly postupně tlumit, jak se vzdaloval. Nakonec utichly úplně. Byl pryč.
"Však na tebe taky dojde," poznamenala Miriam sama k sobě. A v tomto případě zůstala závist pohřbena hloub, než by vůbec kdy koho napadlo.