Drogy a cena návratu

„Pojď, jeden šluk ti neublíží,“ přemlouvá mě kluk od nás z party. Marihuanu jsem ještě nikdy neměla a slíbila jsem si, že jí nikdy ani nezkusím, jenže časy se mění. Dříve jsem bývala maminčina hodná holčička, ale ani za mák se mi to nelíbilo, takže jsem strašně ráda, že mám tyhle lidi a přeci o ně teď nepřijdu jen proto, že jsem strašpytel. Mají pravdu, jeden šluk mi neuškodí.
Přikývnu a potáhnu si. Zjistím, že to není zase tak špatné, jak jsem si myslela, proto když na mě přijde řada, dám si znovu. A takhle pořád dokola, dokud je co. Najednou mi svět připadá krásný a jednoduchý, všechno mi přijde hrozně srandovní – to, že na stromech roste listí i lidi, kteří kolem nás chodí a hází opovrhující pohledy.

Domů přijdu pozdě, takže raději rychle zapadnu do pokoje. Jenže mám po „trávě“ strašný hlad a tak se pomalu plížím k lednici. Ale máma si mě všimne. Sklopím zrak k zemi a co nejrychleji se vypařím zpět do pokoje.

Po čtrnácti dnech se pro mě tráva stává samozřejmostí. Mámě sice přijde trochu divný, kam najednou dávám všechny ty peníze, ale nijak to neřeší. Věří mi. Taky jsem ještě donedávna byla poslušná holka.
„Co kdybychom si někdy zkusili píchnout?“ přeruší mé úvahy Milan, kluk od nás z party, který se mi už delší dobu líbí. Docela mě jeho věta vyděsí. Kouřit „trávu“ už je dneska, skoro bych řekla, běžná věc, ale píchat si, to už je o průšvih.
„Neblázni, to je moc,“ krotí ho Honza.
„Ale no tak, napoprvé se nám určitě nic nestane a po jedné dávce na tom závislý taky nebudeme, děti,“ řekne sarkasticky. Rozhlídnu se po ostatních. Když vidím jejich vystrašené obličeje, ozvu se: „Jdu do toho.“
„Martino, neblbni-“ zkouší mě ještě zastavit Honza, ale Milan ho přeruší.
„Nech jí, správně Marti, seš moje holka,“ usměje se na mě. Když ty slova slyším, přijde mi, že jedna dávka je ta nejmenší cena za to, abych se mu takhle přiblížila.
„Tak jdem, vím přesně kam jít,“ pobídne mě. Ostatní radši ani nic neříkají a o to víc mě láká to zkusit. Je zábavný dělat něco, co je tak nebezpečné.
Zhruba po půl hodině dojdeme k takovému zapadlému domku. Milan zaklepe na dveře a otevře nám asi pětadvacetiletý kluk se zorničkami tak malými, že skoro nejsou vidět a nepřítomným výrazem. Na nic se neptá a pustí nás dovnitř. Míla s ním jde něco domluvit a já si mezitím sednu na jednu z volných židlí. Prohlížím si lidi okolo. Kluk stojící kousek ode mě mumlá něco o tom, že na něj útočí had, abychom mu pomohli. Jiná holka pro změnu zkoumá vidličku, jako kdyby to byl nějaký vynález. Jsou úplně sjetí.
Najednou dostanu strach, ale v tu chvíli přijde Milan i s „nádobíčkem“ v ruce. Uklidní mě a nabídne se, že mi to píchne. Souhlasím, protože odvahu na to, abych se sama bodla do ruky to už vážně nemám. Dávku rozdělí pro nás dva. Nejdříve to píchne mně a hned potom sobě. Díky tomu, jak lehce to zvládl, mi dojde, že to určitě nedělá poprvé, jak tvrdil venku v parku. Ale to už neřeším. Rozjezd je totiž hrozně rychlý.
Proberu se až druhý den, když už mě strašně bolí oči. V zrcadle zjistím, že mám úplně popraskané žilky od toho, jak jsem celou noc koukala na žárovku. Přišla mi strašně zajímavá. Méně zajímavý mi ale přijde, že doma budu mít hrozný průšvih. Nechci jít sama, ale když se rozhlédnu po spících troskách kolem sebe, mezi nimiž už Míla samozřejmě dávno není, radši se seberu a jdu.
Doma zamířím rovnou do kuchyně, kde najdu mamku. Má úplně opuchlé oči, jak celou noc nespala, protože se o mě bála. Je mi jí líto, ale omluvy mi nejsou nic platné. Mám zaracha. Ovšem nijak mě to nevzrušuje, protože máma díky své práci doma moc často nebývá, takže není problém jít ven až bude pracovat.

Po týdnu potkám dopoledne Milana na náměstí kde se stejně jako já fláká za školou. A jelikož ani jeden z nás nemá co dělat, rozhodneme se jít do toho domu. Tentokrát už se tolik nebojím, protože vím, že po jedné dávce na tom závislá nejsem a po druhé taky nebudu. Ani ti lidé už mi nepřijdou tak nebezpeční a ztracení jako když jsem tu byla poprvé.

Po dvou měsících, kdy se mé dávky zvedli na jednu denně, sedím v pokoji a rozhlížím se kolem sebe. Veškeré úspory jsem už utratila. Mamka mi peníze nepůjčí, protože mi dávno věřit přestala. Prodala jsem i svůj MP3 přehrávač. Nakonec spočinu pohledem na mém mobilu. Jelikož už si vážně potřebuju píchnout, nepřemýšlím nad tím, jestli ho prodat nebo ne a letím do zastavárny. Jakmile mám peníze v ruce, jdu rychlým krokem do toho „drogového doupěte“. Jenže tam zrovna není nikdo, kdo by mi to píchnul. V tu chvíli si to – poprvé – píchnu sama. Od té doby to jde už jenom z kopce…

Po půl roce nemyslím na nic jiného než na drogy. Nezajímá mě moje rodina, lidi z parku už se se mnou přestali bavit. Mojí rodinou jsou teď „feťáci“. Zajímá mě jediné – kde sehnat peníze na dávku. Máma je ze mě úplně zoufalá. Snaží se mi všelijak pomoci, ale já každou její pomoc odmítám. Nedokážu ani pomyslet na to, že bych přestala natož, abych se k tomu vůbec odhodlala.
Jenže jednoho dne zjistím, že zemřel někdo z těch kluků, které jsem vídala v tom domě. Vyleká mě to a rozhodnu se s drogami jednou provždy seknout. Svěřím se mámě, že bych chtěla přestat, protože vím, že bez pomoci to nezvládnu a do léčebny taky nechci. Nadšeně souhlasí. To ale ještě ani jedna z nás netuší, jaké peklo přijde…

Už po prvním dni je mi strašně zle. Zvracím a mám hrozné křeče. Když vidím mámin vystrašený výraz, jakým na mě kouká, bojím se vůbec pohlédnout do zrcadla. Lituji, že jsem do toho „drogového doupěte“ tenkrát vůbec lezla. Teď už vím, že bylo naivní myslet si, že ze mě se „závislák“ nestane. Mamka se ale strašně snaží. Dokonce si vzala i dovolenou, aby mě uhlídala.
Ačkoli je mi den ode dne hůř, tvrdím mamce, že už je to lepší. Potřebuje slyšet dobré zprávy a já těm výmyslům začínám také skoro věřit. Proto když se mě zeptá, jestli bych to doma zvládla deset minut sama, aby došla nakoupit, souhlasím. Jenže pouhou minutu po jejím odchodu se zvedám. Plazím se ke dveřím, ale zjistím, že je máma raději zamkla. Nejspíš těm mým lžím také tolik nevěří. Přejdu do kuchyně, popadnu máminy peníze a zamířím k oknu. Pode mnou je asi metr a půl. Neváhám a skočím. Najednou ucítím ostrou bolest v kotníku. Nijak se jí ale nepoddávám a mířím na to jedno jediné, pro mě v tuhle chvíli nejdůležitější, místo.
Jenže když tam kulhavým krokem dorazím, najdu zamčené dveře. Vzpomenu si, že mi máma četla něco o tom, že toho kluka zavřeli. Jsem zoufalá. Z poslední sil zamířím do podchodu s nadějí, že tam snad na někoho narazím. Nemýlím se. Opravdu tam nějaký starý chlápek je, a ačkoli nevypadá nijak věrohodně, vrazím mu do ruky peníze, popadnu pytlíček s bílým práškem a zamířím na nejbližší záchod. Mám takové křeče, že vůbec nepřemýšlím, jestli je to čistý. Jenom vím, že potřebuji svojí dávku…

Druhý den vyšel v novinách článek o dalším zmařeném mladém životě, který skončil kvůli drogám…