Můj americký sen

Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled. Znáte ty typické americké filmy: chlap potká ženskou, okamžitě se do ní zabouchne, chce si ji vzít, mít s ní děti atd. A ženská to samé. Ani spolu nepromluvili a bác. Vždycky jsem se tomu smál. Holt romantické komedie.
Když jsem byl malý a moje máma ještě žila, tak kolem třicítky dostala takovou druhou pubertu nebo co. Tehdy jsem to nechápal. Každé úterý, čtvrtek a sobotu si sedla do jednoho z křesel, které jsme měli v obyváku a které snad pamatovaly prvního prezidenta (nebo aspoň jeho syna), a četla romány. Já jsem si jí vždycky sedl k nohám na koberec a ona mi chvilku četla. Každá knížka, kterou tehdy četla, měla stejný děj. Mladý krásný bohatý a nevímco šlechtic se zamiluje do krásné mladé chudé dívky. Vždy tam byla nějaká třetí osoba, která se jim snažila překazit štěstí, ale oni – světe div se – vzdorovali a nakonec se vzali a měli spolu děti a žili šťastně až do smrti, bla bla bla…
Byl to takový náš rituál. Vždy jsem ji totiž vydržel poslouchat asi tak patnáct minut, pak jsem usnul nebo si šel hrát. Ale mojí matce to nevadilo.
No, a pak se to stalo. Má filozofie amerického snu, kterou jsem k pobavení všech vyprávěl na večírcích a různých setkání, se mi vymstila. Zamiloval jsem se. A – teď se určitě budete smát, stejně jako všichni mí známí a kamarádi – na první pohled. Já, člověk, který se smál každému, kdo věří na lásku na první pohled, jsem do toho spadl. A rovnou po hlavě.
Rachel jsem poprvé uviděl na párty u Nosorožce Bila. Bil, můj dlouholetý kamarád s dlouhým špičatým nosem, díky kterému je spíše znám pod přezdívkou Nosorožec, mě pozval na narozeninovou oslavu jeho bratra Boba z Aljašky. Bil a Bob, rodiče asi museli být narvaní, když nás pojmenovávali, říkával vždycky Bil, když mluvil o sobě a svém bráchovi. No a Rachel byla Bobova holka. Nebudu psát, že by mohla dělat modelku, přestože by mohla, tělo na to měla teda dokonalé. Vysoká a štíhlá, krátké kaštanové vlasy jí trčely do všech stran naprosto rozkošným způsobem. Její modré oči těkaly z místa na místo, jako by stále něco hledaly.
A našly mě. Teď to bude znít komicky a asi tušíte, co přijde. Zrovna jsem mluvil s Bilem a jeho přítelkyní Jane (je stejně obyčejná a nenápadná jako její jméno) a ona zarazila své temně modré oči do těch mých. Nedokážu vám přesně popsat, co všechno se v ten moment stalo. Bylo to jako nabídnutí vody žíznivému člověku. Ne, to nedokáže vystihnout, co jsem v ten moment cítil. Byla všechno, co jsem celou dobu hledal, i když jsem nevěděl, že to postrádám. Stál jsem a nemohl mluvit, nemohl dýchat, jen jsem existoval. Lidé kolem mě se zastavili, jako by se zastavil čas a já jsem dokázal jen zírat do těch mořských hlubin a plavat v té bezedné kráse.
A pak se do mého zorného pole, do mých očí vetřel člověk, kterého bych v tu chvíli nejradši zabil a rozsekal na malé kousky, jen abych ji znova viděl. Bil si stoupl přede mne a šťouchl mi do břicha. „Sakra posloucháš mě vůbec? Nehleď na ni tak, Bob je hodně žárlivý, to přece víš…“ Za několik sekund mně teprve došlo, co řekl. Bob je hodně žárlivý. V tu chvíli bych poděkoval každému, kdo by na mě shodil obrovský balvan, protože by to pro mě byla jen malá hrouda hlíny na velké hromadě psychické suti na mém těle. Po jeho slovech nastal další výpadek dýchání, myšlení atd. Bobova holka, Bobova holka, Bobova holka.
Bil mě dokonce musel odvést ven, abych se tam nesesypal. Zkrátím to. Celá historie: Poznali se v Albertě, kde byli oba na nějakém semináři o nových postupech při operaci mozkového něčeho. Bob reagoval asi hodně podobně jako já. Zíral na ni s otevřenou pusou, a když se vzpamatoval, tak ji pozval na večeři, pak k sobě na pokoj a potom i domů na Aljašku. Jsou spolu už půl roku. A mají se moc rádi (Bilova slova).
Řekl jsem Bilovi, že radši půjdu, že mi nějak není dobře (rozkošný výraz co?) a šel si dovnitř pro bundu. No, a aby byl romanťák dokonalý, s kým jsem se tam srazil? No samozřejmě s Rachel. Po vzájemném omlouvání, kdo do koho vrazil a čí je to vina, jsem ji pozval na drink.
Opět to zkrátím. Byli jsme spolu celý večer, nakonec mně Bob dal do držky, ona se s ním rozešla (burane vesnický!) a začala žít se mnou. Zasnoubili jsme se, pak i vzali a nic nechybělo v cestě mému novému americkému snu o krásné ženě, dvou dětech, velké zahradě s kolií a třech autech v garáži. Žili šťastně až do smrti. Tečka. Závěrečné titulky.
Takový by byl konec v telce. Ale ten můj je trochu neamerický.
Po svatbě jsem jí koupil dům. Dvoupatrová godzilla umístěná v jedné z nejluxusnějších čtvrtí ve městě. Byla nadšená, já tím tuplem taky. Koupil jsem jí kolii a zářila blahem. Já jsem blahem přímo jiskřil. Každé léto strávené u moře na Hawaii, v Karibiku nebo někde v Egyptě, v zimě to bylo lyžování v Evropě. Ideální manželství s ideální ženou.
První hádky nastaly tři roky po svatbě. Zíráte co? Tři roky. Tak dlouho jsme spolu byli den co den a ani jsme na sebe nezvýšili hlas. Nikdy. Byla úžasná, nikdy mi nezakazovala hospody a moje kamarády, které neměla ráda, a já jsem udělal všechno, co jsem jí na očích viděl.
Nedokázal jsem jen jednu věc ke splnění našeho amerického snu. Děti. Můj výrobce dětí nebyl tak úspěšný, jak jsem si myslel. Zkoušeli jsme to, ale protože výsledky v podobě nafouklého břicha se nedostavily, šli jsme k doktorovi. Ten nám oznámil, že mám nedostačující počet spermií, tudíž – žádné děti mít nemůžeme. Aspoň ne spolu, dodal se smíchem. Mně to teda moc směšné nepřišlo.
Rachel od odchodu z ordinace nepromluvila ani slovo. Pokusil jsem se navázat nějaký rozhovor, ale moje pokusy byly chabé a naprosto bez odezvy. A to pokračovalo celé odpoledne, večer a následující dva dny. S hrůzou jsem čekal, co bude dál. To se jako se mnou nemíní bavit do konce života? Nebo se se mnou rozvede? Při té myšlence mě zamrazilo. Nedokázal jsem si představit život bez ní. A potom, byl zrovna pátek večer a já si nachystal večeři (od onoho osudného dne se tvářila, že se nikdy nevdala a žije sama) nakráčela do kuchyně, opřela ruce v bok a spustila. „Tak mně řekni, co s tím jako budeš dělat?“ zavrčela na mě. Zůstal jsem na ni zírat, neschopný slova. Takhle naštvaná nebyla ani ten večer, co jsme se seznámili a dostal jsem od Boba po tlamě. Jen jsem na ni hloupě zíral.
Nakonec jsem ze sebe dokázal cosi vytlačit. „Co jako myslíš, že s tím budu dělat? Na tohle nejsou žádné prášky nebo injekce nebo co si to představuješ.“ „A to mně jako chceš říct, že nikdy nebudu mít děti?“ Byla vůbec u toho doktora se mnou? Vždyť to tam říkal!
„Vlastní ne,“ pokusil jsem se o smírný tón, nechtěl jsem se s ní hádat, když se mnou poprvé promluvila po dvou dnech, „ale můžeme si přece nějaké dítě adoptovat. Nebo vzít z dětského domova.“
O dvě vteřiny později jsem si kopal do hlavy, co jsem to vypustil z úst. Vyjela po mně jako hladová smečka divokých psů.
„Adoptovat? Z dětského domova? To si ze mě děláš srandu? Myslíš, že chci vychovávat nějakého cikána nebo vietnamce? Víš, co to říkáš? Ty vůbec nemáš ponětí, jaké to pro ženu je, když nemůže mít vlastní dítě. Jo to kdybys tak nehulil, když byls mladší, tak bys měl spermií dost!“
Tak tohle jsem si teda nemohl nechat líbit.
„Nehulil?! Nehulil?!“ zařval jsem podruhé. „Trávu jsem měl třikrát v životě, a to, že jsem tři roky kouřil cigarety, mimochodem stejné jako ty, nemuselo vůbec způsobit, že nemůžeme mít děti!“ „Nemůžeme?! Chceš snad říct nemůžeš, ne? Já teda můžu!“
„Co tím chceš říct?!“ Takhle vytočený jsem už chvíli nebyl. Pochodoval jsem po kuchyni z jednoho kouta do druhého, máchal rukama, jako bych tím chtěl dokázat sílu svých slov a křičel jak zběsilý. Rachel pořád stála na stejném místě, ale ruce měla v pěst, tvář rudou s bílými skvrnami a vypadala, že se na mě každou chvíli vrhne a utrhne mně nějakou důležitou část těla.
„Tím chci říct,“ zaječela zase ona na mě, „že nejsi jediný chlap na celém světě!“
Už jsem se neudržel, popadl ji za ramena a silně s ní zatřásl, aby se vzpamatovala. Ale ani to nepomohlo. Další dvě hodiny jsme po sobě řvali výčitky a obvinění. Pak se otočila, práskla dveřmi a odešla nahoru do své pracovny. Já jsem zůstal roztřepaný v kuchyni a snažil se pochopit, co se to sakra děje. Byl jsem úplně zaskočený. Vždyť si můžeme dítě adoptovat, ne? Ale ona jako by o tom nechtěla ani slyšet. Chce vlastní dítě. Vlastní, vlastní, vlastní… To mě pronásledovalo ve snu až do rána. Rachel s červenou tváří, červenýma očima a řevem vlastní, vlastní!
Druhý den jsme kolem sebe chodili jako dva neznámí lidé, třetí den to samé. Ten čtvrtý jsem se pokusil navázat nějaký kontakt, ale skončilo to hádkou. Tak to šlo celý další týden, hádky se střídaly s dny, kdy se zavírala k sobě do pracovny a odmítala se mnou mluvit, někdy dokonce ani nevyšla ven. Když už to bylo čtyři týdny od návštěvy doktora, neovládl jsem se a dveře do její pracovny vyrazil. Asi o minutu a půl později práskla vchodovými dveřmi. Od té doby jsem ji viděl jen v doprovodu právníka u soudu.
Zkoušel jsem to urovnat, volal jsem jí, omlouval se, dokonce jsem jí poslal dopis, protože mě její matka vykopla od dveří, když jsem u ní zvonil, ale nic nepomohlo. Pak jsem to vzdal.
Rozvedli nás o dva měsíce později. Byl to ten nejhorší den v mém životě. Všechno, na čem mi záleželo, šlo do kytek. Ráno bylo poslední stání u soudu. Šlo to rychle, o majetek jsme se nehádali. Vzala si psa, auto a půlku peněz z konta. Dva podpisy a dosavadní život se stal nepodstatnou minulostí. Došel jsem do domu plného teď už jen hořkých vzpomínek a pil. Celý týden. Bylo mně jedno co, hlavně že to na chvíli dokázalo zahnat tu neskutečnou bolest, která mě rozdrásávala. Z těchle sraček jsem se vyhrabával dalšího půl roku.
Nakonec jsem prodal dům, koupil si byt a nového psa. Znova jsem začal pracovat a taky trochu žít. Už jsem myslel, že je to všechno za mnou, ale pak jsem ji potkal. Po roce jsme se skoro srazili v jednom obchodňáku. Spíš jsem se srazil s jejím břichem, byla tak v šestém nebo sedmém měsíci a kolem pasu ji držel starý známý Bob. Po několika dlouhých sekundách, kdy jsem střídavě hleděl na ni, na břicho a na Boba jsem se jí omluvil, že jsem do ní vrazil a radši zdrhnul pryč. Ano, opravdu jsem utíkal. Zpátky domů, k mému novému americkému snu – alkoholu a zapomnění.