Bojoval s drogou

Jmenuji se Simon. Nyní již studuji na střední škole, ale rád bych Vám vyprávěl něco, co jsem prožil ještě na základní škole. Je to příběh, který jsem prožil, který měl dobrý konec pro mě, ale špatný konec pro jiné.
Bylo přesně 1. září 1999 a já jsem tak, jako tisíce jiných děcek po celé republice šel poprvé do školy. Byl jsem malý, takový strašpytel, co se raději schová za mamkou, nebo starším sourozencem, ale má výhoda byla, že jsem býval i přátelský a na první den ve škole jsem se těšil i na druhý a na třetí a pomalu jsem zapomínal na svůj strach a kamarádil se s ostatními kluky ve třídě. Někdy i s holkami, ale to pro mne tehdy nebyla žádná zábava.
Utíkal čas a já jsem se s výborným prospěchem dostal do třetí třídy. Právě tehdy se mí spolužáci začali kamarádit se staršími kluky a já si řekl, jo to by mohlo být fajn a přidal se k nim. Byli to páťáci a pro nás se stali super vzorem. Každou přestávku jsme se scházeli na školním dvorku, nebo ve třídách, či klubu. Bavili jsme se a vymýšleli různé hry. A já z nich byl nejakčnější, ale i tak jsem si udržoval malý odstup, nerad bych se popral, nebo s někým nějak zapletl.
Další roky byli za námi, kluci byli v osmé třídě a já v šesté, mé zábrany a nedůvěra k nim zmizeli, ale kluci se od sedmičky chovali divně. Divil jsem se tomu, ale jakmile jsem byl s nimi, tak jsem na to zkrátka zapomněl, a stejně se tak chovali jen občas!
Brzy po začátku roku mě moji spolužáci celí "veselí" vytáhli ven až daleko do malého lesíka za školu, byla zrovna velká přestávka a času pro nás bylo habaděj. Tak už čekali starší kluci - Mirek, Jan, Marek, Radek, … - .
"Čau," pozdravil jsem je rychle.
"Ahoj, hej pojď sem. Máme novou super hru, je to legrace a hrozně se při tom nasmějeme," volali na mě kluci se smíchem.
Já k nim šel a přisedl si k nim ke starému pařezu na kterém byly rozházené papíry.
"Tady," podali mi papírovou trubičku a vysvětlili mi, co mám dělat. Dal jsem trubičku
nosu a v domnění, že je to jen nějaká sladkost jsem nasál bílý prášek. Kluci se smáli a potom mi to vytrhl a čekali, co se mnou bude. Ale já nic necítil, jen jsem si s nimi povídal, je pravda, že jsem byl ale až "ukecaný", takový jsem předtím nebyl. Nevěděl jsem, co se mnou je a kluci se mi smáli a já se najednou sebral, zvýšilo se mi sebevědomí, jednoho z nich jsem chytil pod krkem a vrazil mu facku… Dál už se nepamatuji, probrali mě až ve škole a řekli mi, že jsem upadl na schodech. Věřil jsem jim to.
Uběhlo cca. čtrnáct dní až měsíc a já si vzpomněl na ten bílý prášek a přísahal si, že už jim na to nikdy nenalítnu a nedám si jej. Jenže po tom měsíci, se mi najednou ve škole udělalo zle. O přestávce mne kluci vytáhli zase do lesíka a strčili mi pod nos prášek.
"Tady, dej si, udělá ti lépe."
Zkusil jsem to a cítil jsem příval nové síly a dobré nálady. Všechny bolesti a slabé škubání, jakoby křeče zmizely. Tenkrát mi zrudli oči a zornice, učitelka se lekla a zavolala rodičům, že jsem nemocný. Další den jsem šel normálně do školy, jakoby se nic nestalo. Bylo mi dobře a já doufal, že to co se mi stalo předešlého dne se už nezopakuje. Mýlil jsem se. Uběhl týden a mne chytily šílené křeče.
"Pojď s námi na vzduch," řekli kluci a vyvedli mne na dvorek.
"Zase? To snad není možné, no dobře, tady," osmáci reptali, ale potom mi dali bílý prášek na papírové bankovce a vytvořili kolem mne hlouček, aby tam nebylo vidět. "Hoď sebou!" Vybízeli mne. Po půl hodině křeče zmizely, neměl jsem hlad ani žízeň, zato jsem se ale začal zadýchávat během hodiny. Snažil jsem se nedávat najevo, ale bylo to těžké. Konečně byl klid, mé doufání, že to bude už dobré, ale přerušila únava, která na mne přišla. Usnul jsem při hodině. Paní učitelka si na mne poprvé stěžovala a kluci se mi smáli.
To všechno se opakovalo, někdy to bylo horší, jindy lepší, ale nikdy to nezmizelo úplně. Zase se to vrátilo a já čas od času propadal depresím. Kladl jsem si otázky: Co to vlastně je? Co se to se mnou děje? Neměl bych to skoncovat? Nejraději bych se zabil.
Nesvěřil jsem se nikomu.
"Hej, pojď sem!" Jednou ráno na mne zavolali kluci přes celou chodbu. "Je na čase, abychom Ti to řekli."
"Co?"
"Brzy budeš potřebovat zase ten bílý prášek, ale mi ti jej nedáme, jedině, že bys nám zaplatil."
"Budou zimní prázdniny, já za nic platit nebudu, to se raději obejdu bez něj."
"Neobejdeš. Propadl jsi mu, jako my všichni tady kolem tebe. Je to kokain, kámo. Váš co to je?"
"Slyšel jsem o něm už hodně," začalo mi docházet, co se děje.
"Přesně tak! Je to droga. Prostě mi teď naval dvě stovky, nebo ti nic na prázdniny nedám."
Odešel jsem od kluků a řekl, že jim peníze nedám. Vydržím to! Začali prázdniny, přišel štědrý den. Od rána mne bolela hlava. I před všechnu svou radost z dárků jsem nezapomínal na bolest. Nastoupil nekonečný účinek vyčerpané drogy. V noci jsem se zmítal v křečích a výkřicích. Zděšení rodiče mne odvezli do nemocnice. Lékaři mi udělali testy z moči a kromě nich udělali i jeden vedlejší pro sebe.
"Nalezli jsme přítomnost drogy - koksu," ležel jsem na lůžku a slyšel, jak se baví s mými rodiči. Má matka se při Těch slovech podívala nešťastně na mě. Já se raději obrátil, chtěl jsem se zabít, mlátit hlavou o zeď, udělat cokoliv, hlavně aby to všechno už bylo za mnou, pryč.
Na konci prázdnin mě pustili z nemocnice a rodiče se mnou jeli do Prahy do léčebného ústavu pro mládež závislou na drogách, alkoholu, kouření, … Starší paní, která nás tam přivítala se na mne usmála a postavila si mne s rodiči před sebe. Dlouho s námi rozmlouvala. Rodiče potom se mnou doma sami dlouho mluvili, ptali se na kamarády, pokoušeli se získat informace o jejich rodičích, snažili se mi jít příkladem. Já jsem jim na oplátku vysvětlil jak k tomu došlo, co se všechno za tu dobu odehrálo a že jsem až do teď nevěděl, že beru drogu.
Čas postoupil a má závislost zmizela. Byl jsem volný, šťastný člověk, rodiče mne podpořili a dali mne na jinou školu, abych zapomněl na to, co se stalo a nesetkával se s těmi, co to zapříčinili. Ale na většině škol se najde někdo, kdo se zapletl s drogou. V sedmé třídě mi kluci z nové třídy nabídli podobný bílý krystalický prášek. Odmítl jsem.
"Hm, jsi hloupý. Tohle, to je Pervitin, dělal by ti dobře."
Gestem jsem je od sebe odstrčil a odešel pryč. Nikdo už by mne nedostal do moci drogy.
Na začátku deváté třídy jsem se potkal z jedním ze svých starých spolužáků a on se mi svěřil s tím, co prožil a že on sám už drogy nebere.
"Kluci přešli k jiné droze. Nechápu, jak to zvládli, ale tvrdili, že je daleko lepší. Vpichovali si heroin a kouřili marihuanu, asi to mne od toho odradilo a jsem rád."
"Jsem rád, že jsi se dostal ze ,zajetí drogy'."
"Ale je někdo, kdo měl smůlu. Marek…," Odmlčel se, věděl jsem, že se stalo něco zlého. "On je mrtvý. Jednou ho kluci našli na záchodech, přímo ve škole, předávkoval se. Učitelé to řešili a většina kluků je z toho venku, ale z těch starších většina ne. Stalo se to, když byl Marek v deváté třídě."
Přelezl mi mráz po zádech, rozloučil jsem se a odešel domů. Ve škole jsem to chtěl řešit, ale neměl jsem odvahu.
Kluci by mě zbili, kdo ví co všechno, zvlášť jejich "šéf" mě neměl v lásce, ale to jsem netušil co on sám prožívá.
Před koncem školního roku totiž i jeho našli mrtvého. Také na školních záchodech. Předávkoval se pervitinem a většina lidí tvrdí, že to byla sebevražda, měl prý ještě dost času na to, aby se zachránil.


Jsou to dva roky. Je to pryč, ale zůstane mi to jako věčná vzpomínka. Odpuzující obraz na drogu se mi zobrazuje každý večer před spaním. Tiše na to vzpomínám…s nenávistí. Přeji si, aby drogy ze světa vymizeli. Ti, co jsou kolem mne a berou drogy netuší, do čeho se řítí, co je neberou, ale táhne je to k nim, se mi smějí. Smějí se tomu, když jim chci říct, jak skončí. Nikdo mne neposlouchá, ale ve skutečnosti, vím, jak to dopadne…