Život je pavouk! 1.část

,,Je to k ničemu," vyjekla Lejla a odhodí svůj blok na kreslení na podlahu, na které není vidět koberec, kvůli haldám papírů a tužek.
,,Pořád a dokola," kleje, ,,pořád to samé, nic mi nejde, neumím kreslit už to vzdávám," řekla a zabořila svůj obličej do oranžového polštáře a hlasitě se rozplakala.
Zanedlouho cítila na svém ledovém rameni stejně ledovou ruku, jako by jí podávala ruku smrt a ona nemohla nic dělat, jenom ležet a doufat, že ji ta smrt ušetří, je ještě mladá a má toho tolik před sebou.
Ale smrt, jak si nejprve Lejla myslela, to nebyla, byla to její matka.
,,Copak, zlatíčko, proč brečíš, co se stalo," optala se starostlivě.
,,Ale...to bys, mami, nepochopila," vzdychla.
,,Když myslíš, ale ráda bych, kdyby ses mi svěřila," řekla přísně.
,,Ale mami," řekla, ,,nojo," pokračovala v řeči, ,,prostě už nebudu nikdy kreslit, protože nemám absolutně žádný talent, i mimino kreslí líp, než já a..a...a," zasekla se a zadívala se do nebe.
,,Ale sama víš, že nemůže mít každý talent na všechno a ty zase umíš skvěle skládat básně a to je stejně velký talent, jako umět kreslit, víš," snažila se ji utěšit matka.
,,Mamí, jdi prosím pryč, chci tu být sama," řekla a šla si do šuplíku pro sešit, do kterého psala své básně, ,,jsem smutná, to se bude skvěle psát," řekla a měla pravdu.
Napsala jednu krásnou, dlouhou báseň, které se dalo vážně jedině zatleskat.
,,Nojo, možná umím psát básně, ale nikdy je neumím přednést a co kdyby mě někdy vyzval, abych přednesla svou báseň a já se zadrhla hned u druhého slova, což by se mohlo lehce stát, jsem trémista a nedokážu se ani pořádně uklidnit," řekla pesimisticky a odhodila sešit, až se jedna půlka papíru, na který napsala báseň přehnul a byl zmačkaný, že už by vážně tu báseň přečíst nemohla.
Lehla si na postel a vzala do svých rukou stříbrný rámeček, v němž byla vložena umělecky vyfocená fotka jejího zesnulého psa, na kterého každý den vzpomínala, milovala ho a když umřel, měla pocit, že skočí z mostu a to doslova.
,,Bobi, dobře, už je Ti dobře, že," řekla a rozbrečela se, Bobi jí umřel před týdnem, ,,už Tě nic nebolí a běháš tam někde v neznámu, kde to živí tvorové neznají, doufám, že na mne vzpomínáš, já na Tebe ano, mám Tě ráda, Bobi," začala hlasitě vzlykat a fotku si přitiskla na hruď.
,,Dost, dost! Nesmím být taková, nesmím to s těma básničkama vzdát, ne!" řekla, ,,díky, Bobi," řekla dojatě, jako kdyby jí ta fotka dodala nějakou magickou moc, díky které měla vyšší sebevědomí a nehodlala nic vzdát, rozhodně ne bez boje!
Sedla si na zem a sepsala jednu velmi smutnou báseň, ve které popisovala své pocity z toho, že jí umřel pejsek a chtěla seknout i s básničkářskou karierou.
,,Ano," vyjekla radostně, načež vyhodila tužku, až se lekla, že rozbije okno, které bylo už staré, takže náraz té malé tužtičky by byl pro něj jako velký otřes mozku pro malého človíčka.
,,Mám to," ječela a rozrazila dveře od svého pokoje a skočila na gauč, jenž spokojeně ležel v obývacím pokoji.
Začala si sama pro sebe předčítat báseň. Viděla, že se značně zlepšila v přednesu, nezasekávala se a jednu dlouho báseň přečetla jedním hlubokým nádechem. Zítra to musí přečíst kamarádce, zkusí si vystupování před publikem, byla šťastná. Vlétla do pokoje a políbila fotku pejska Bobiho.
,,Dík," pronesla ještě tiše, ,,moc dík, Bobi," vzlykla, ale nyní pouze kvůli návalu náhlé radosti.