Pro poutníky všech světů

Pro poutníky všech světů,
Pro jejich bolavé nohy
a bolavá srdce jejich dívek …
// a pro všechny, kteří rozumí//

Kde a kdy se v člověku bere ta síla jít se svými starostmi bezstarostně, svázat svých pět švestek(na které nejdříve žebral od rodičů, potom na ně studoval a nakonec se mnoho únavných let dřel z kůže) do rance (anebo ani to ne), zabouchnout dveře (zahodit klíče), opustit ženu (a její řeči, její lásku a opět ty láskyplné řeči) a za pár dní dojit krávy na neznámé louce, v neznámé zemi a nebýt si jist, zda to, co dojí,jsou skutečně skutečné krávy a mléko je mlékem…?

Řekl bych ti, že prostě nelze jednoduše odpověď..a když už, tak nevím kde a nikdy. Takovým lidem nerozumím… Vždy jsem si myslel, že nemůžu jít a zpřetrhat pouta léty prověřená(hodnoty staveb, srdcí, hodnoty hodnot) , že zkrátka není tak lehké opustit to, co člověk miloval, miluje anebo si myslel, že bude milovat za pár let (jako všichni ostatní). Snad jsem doufal, že jsem ten nejšťastnější na tomto světě, snad jsem v to i věřil.
.
.
.
// Má lásko.
Dennodenně jsem Tě pozoroval ze své lavice…,
(a střední škola byla tím nejlepším místem,n e p o ch o p i t e l n ě )
…potom Tě párkrát pozval na zmrzlinu
(do toho stánku, který po maturitě zavřeli, protože věděli, že odešel poslední pár zamilovaných bláznů)
…a jednou na zatmění Měsíce.
(vzpomínám na to nyní, když ho pozoruji u řeky Ontario..a mám pocit, jako by se od té doby nic nezměnilo. Zvláštní. Snad je to v povaze člověka, že časem zapomene na vše zlé a vzpomíná na to krásné a nejlepší…jako jsi ty)

A tvůj smích mi byl odměnou i touhou. Byl mi vším.Tenkrát.Nebyl jsem v pravém slova smyslu romantik, ale tohle jsem zkrátka cítil. Pravá, má. Má malá. Slyším tvůj smích a šum vln pohrávajících si se mnou a snad i všemi pokřivenými osudy. Které křičí..vy blázni,
Blázni! //
.
.
.
Odešli jsme spolu studovat do Prahy, plni nadšení, plni očekávání. A čas byl náš, kolej pro nás DVA a každý den rajská ze sáčku a DVA rohlíky a stereotyp na DRUHOU. A lásko, kam se vytratila LÁSKA? Já dodělal tečku za svým Ing a ty dřela na to ( paragraf jedna, odstavec dva, řádek šest) , abys mohla být doktorkou všech práv. Právem člověka je přestat druhého milovat?
Po deseti letech společného života (a mládí) a našich dvaceti-šesti letech(ve kterých jsme stále mládi) jsme spíše byli plni sebe a strachu, že o něco přicházíme. Snad. Vážně ten pocit..ten pocit jsem neměl rád.

Přesto jsme si koupili byt, já oblek (stál celou první výplatu) , ty stejnokroj (nějak jsem nežárlil na délku tvé sukně). A zkusili jsme žít. Tak jak by se žít mělo. Ráno vstát,pomilovat ženu, namazat si rohlík s máslem, odejít do práce, osm hodin pracovat ( včetně 30.min. na oběd), jít do fitka ( a v rámci egocentrismu zvednout třikrát činku. A v rámci zachování si čistého rozumu být rád, že nejsem doma) ,potom jít na nákup, do čtyř stěn, pomilovat ženu a jít spát.
// Má lásko.
Jednou jsem přišel domů z práce, seděla jsi v houpacím křesle, četla sis. Nepřivítala jsi mě, ale výjimečně jsi se ani nemračila. Byl to kouzelný den. Viděl jsem tvou tvář stále krásnou,
tvé rty mi tak blízké, tvé vlasy- barvy žita- ve mně probouzely chuť tě hladit a vyhladit si úsměv. Jeden jediný. Tvé tělo, bledost sama. Krása krás. Má, má malá. Chuť se s tebou milovat… jako tenkrát, nenasytně a s něhou, něžně a s chutí.
Byl bych byl schopný vrátit se v myšlenkách o dva, tři roky zpět. Znovu si povídat, probrat svět. Odpustit si vyřčené i nevyřčené, smutné i příliš veselé. I těch pár soudců, co tě chtěli a ty nevěděla, zda máš podlehnout… a všechny sekretářky světa,které chtěly mě.
Šlo to, protože ani jeden z nás toho druhého nepodvedl. Jen nějak všechny chvíle rychleji vyprchávaly a já se tak moc chtěl s tebou v náručí smát…
…
Díval jsem se na tebe, jako dřív a tys jen zvedla oči ( postřehla jsi to ?) , řekla jsi, že tě bolí hlava (stále) a že večeře je v troubě, mám si ji ohřát a vynést koš. Bylo to samozřejmé. A snad jsi to nemyslela zle. Tak moc zřejmé, jakože po dnešním dni bude čtvrtek, zítra vstávám v šest patnáct a pojedu do práce sedmičkou. Mohl bych to vzít tak,
anebo vzít svých pět švestek a s pocitem hrozného zlomu odejít a pochopit, že krávy jsou na všech loukách jen krávami. A mléko bude mlékem, i když se jinak vyslovuje…//

Cítili jsme to oba. A jako rozumní lidé jsme se dohodli. Prodali jsme byt, ty sis koupila menší v centru Prahy..hned vedle soudu.Snad jsi spokojená, míň tě bolí hlava ( a snad tě budu mít kde hledat). Já za celý svůj majetek nakoupil mapu, pořádné boty
a vydal se šlapat po světě. Zahodil jsem svou kariéru, všechny naše pánvičky, hrnečky, jistoty. A byl jsem tak volný, jako žádný z ptáků není. Protože jim let přišel samozřejmý, kdežto mně ustřihli v šestnácti křídla. A zbytek už znáš…

// Má lásko.
Znáš pohledy z blízka. Poslal jsem ti chrám sv. Barbory z Kutné Hory, Františka i Hlubokou..ale i z dálky- všechny zámky světa. Mušle z Itálie, víno z Francie, masku z Brazílie… ruskou vodku, nizozemské tulipány a vůni dálek. Chodím pešky, občas jedu na oslu. Občas jsem osel. Někdy zabloudím, umím už všechny řeči a přesto se nejvíce domlouvám rukama. A co bych dal za jídlo v troubě, i kdybych si ho musel sám ohřát, zatímco ty bys četla v houpacím křesle. Jím ovesnou kaši a zvěř,co si sám ulovím… těžký je život poutníka, to teď vím.
Musím odmítat děvky, stojící u všech silnic.
Nechci je.
I drahé hotely.
Nemám na ně.
Po nocích se musím schovávat
(před svým svědomím),
Aby mě nezastřelili, neokradli,
Aby mě nechali.
( pohledy posílám jen tobě, komu jinému? Nikoho jiného neznám…)
Bolí mě nohy,
Bolí mě záda
A srdce.
To mě bolí ze všeho nejvíc,
jediný ze svalů, který mi chřadne…
má, má malá
Věříš?//

Kde a kdy se v člověku bere ta síla na to pochopit, uznat chybu a snad se i vrátit? Řekl bych ti, že prostě nelze jednoduše odpověď..a když už, tak nevím kde a doufám, že někdy tu sílu najdu…
Chtěl bych lidem, kteří už našli, rozumět a zatím jen závidím…
Nikdy jsem si totiž nemyslel, že smysl života je v tom -ráno vstát,pomilovat ženu, namazat si rohlík s máslem, odejít do práce, osm hodin pracovat ( včetně 30.min. na oběd), jít do fitka ( a v rámci egocentrismu zvednout třikrát činku. A v rámci zachování si čistého rozumu být rád, že nejsem doma) ,potom jít na nákup, do čtyř stěn, pomilovat ženu a jít spát. –
a vidíš
.
.
.
Smysl a krása života je v tom
to pochopit
a mít to z celého srdce rád
a nemyslet si, že to bude někde jinde lepší,
když nejlepší je to teď.
/má lásko/