Myslím si, že bohu neporozumím

Stárnu :D Za pět dní mi bude dvacet!
Nějak to neprožívám. Stejně jsem dítětem a vždycky jím budu. Samozřejmě jen ve chvílích, kdy to bude možné a ve chvílích, kdy moje dětskost pomůže někomu jinému.
Prý mi bůh nadělil do vínku pochopení a porozumění božímu slovu a úmyslu. Mám pocit, že jsem ho ještě neobjevila, protože nespravedlnost, kterou mám díky tomu pochopit, nějak nechápu.
Stále jí nemůžu přijít na příčinu. Stále hledám boží záminku k tomu, aby nechal zemřít malé dítko na rakovinu. Taky mi prý bůh dále dal zamýšlení se nad bolestí a nespravedlností.
Zamýšlím se. V nemocnici se setkávám s lidmi a někdy se ptám, co udělali, že je bůh trestá tímhle způsobem? Proč zrovna oni? Odpověd samozřejmě nedostávám. Možná je to i tím, že má v tomhle směru zřejmě můj bůh pocit, že se mu ani porozumět nesnažím. A možná je to právě tím, že cítím neuvěřitelnou křivdu za všechny ty lidi. Bolest a smutek. Možná proto stále nedostávám odpověd, ale ptám se tedy, jestli proto, abych dostala odpověd, musím přijmout a smířit se s utrpením, k čemu to je? To mám jako najít nějaký bod uvnitř sebe, kolem kterého se moje pochopení boha bude točit? To mám najít něco, co mi dá sílu pochopit jeho záměry?
Myslím, že to neudělám. Já nechci. Nechci se s smířit s tím, že jsou nemocné děti a nechci se s mířit s tím, že spousty hodných lidí umírá na ty nejkrutější nemoci. Nechci, proč bych měla? Abych pochopila záměry jejich onemocnění? Nebo abych pochopila boží úmysl? Nebo co?
Nemůžu se s tím smířit a přestávám hledat odpověd. Protože stálé hledání odpovědi, by znamenalo další nenalézání odpovědi, což by znamenalo, že bych musela stále hledat něco, co vlastně nechci ani vědět. Pokud mi na to někdo odpoví, že ten člověk musí být nemocný a musí zemřít jen proto, že si to bůh přeje, tak asi není tak milosrdný jak se zdá, že?
Nemám proti tobě nic, bože, opravdu nic. Jen nechápu tvé motivy. Jen nechápu tvé myšlení a přitom jsi mi prý dal do vínku porozumění tvým myšlenkám. Možná jsem moc lidská na to, abych pochopila tvé úmysly, ale raději budu lidská, než abych se smířila s tím, že to tak má být, že malé dítě má zemřít a že je to jeho osud. K čertu s tím! Jsou to jen kecy! Malé dítko ani neví co je jeho osud, ani to slovo nezná, tak jak to může být jeho osud? To usínáš, když to píšeš? Nebo co?
Mám v sobě zlobu. Spousty lidí se k tobě obrací, ale přesto jim někdy není vyslyšeno.
Nechápu to. A nechci to pochopit. Jak jsem řekla, raději budu lidská a bojovat celý život proti téhle nespravedlnosti, než abych se smířila s tím, že to tak má být.
I když vím, že boj je to předem prohraný, ale nevzdávám se a to mi přináší porozumění : sobě samé!