Nikomu neříkej že žiju ...

Byla to žhavá letní noc, krásné teplo a nikde okolo živá duše. Jen já a ona … Byla to moje kámoška, takže mi přišlo úplně normální jít ji doprovodit, obzvlášť v tuhle nekřesťanskou hodinu (i když pro nás to byl čas,kdy jsme si ještě říkali, že takhle brzo jít domů je skoro hřích – nebo je to snad chvíle určená ke hříchu ?). Bylo 11 večer a jak jsme si tak povídali o všem možném, uteklo to jako lusknutí prstu. U baráku vytáhla klíče a ještě než je strčila do zámku a otočila jím, otočila se, ohlédla na mě svýma karamelovýma očima a z ničeho nic mě políbila. Byla odvážná a to se mi líbilo, a proto jsem souhlasil s tím, že ještě chvíli zůstanu. Nakonec „proč ne“ řekl jsem si. Když už nic jiného, tak si aspoň užiju. Navíc Karolína byla vážně kus, ne jeden kluk z města by jí chtěl. Čekal jsem sice, že mě pozve dovnitř, ale najednou za sebou zase zamkla a sedla si na schody. Seděla tam docela svůdně, neříkám, že to se mnou nic nedělalo. Dlouhý opálený nohy měla malinko rozkročený a tak jsem mohl pod mini kraťáskama zahlédnout i kus spodního dílu plavek. Viděl jsem ji v nich snad už tisíckrát, ale tenhle pohled byl najednou úplně jiný. Moje fantazie začala pracovat. Na sobě vlastně neměla nic jiného než plavky a ty kraťasy. Vzrušovala mě – to přiznám narovinu. Naklonil jsem se nad ní a začal jí líbat. Na chvíli se ode mě odtrhla, ale dřív než jsem stačil říct „promiň“ už na mě byla zase přilepená a líbala mě tak vášnivě, že jsem se až divil, co to do ní vjelo. Ale proč se bránit. Uměla to a nejspíš to taky věděla. Nevím proč, ale i když jsem s ní spát ještě nechtěl, nějak se to stalo. Milovali jsme se vášnivě a dlouho. Nepamatuju se na nic, byla tak dokonalá. Něžná jako lehký letní vánek, který ovíval naše těla a divoká jako lvice při úplňku. Nikdy jsem nic takového nezažil a to jsem měl za to, že jsem toho zažil už celkem dost. Trvalo to snad tři hodiny. Nemyslel jsem na nic, jen na to, jak ji přivést k co nejlepšímu orgasmu. A stalo se. Ona i já jsme společně dosáhli něčeho dokonalého. Něčeho co se nedá snad ani slovy popsat. Domů jsem se vrátil v 5 hodin ráno. Máma mě totálně sjela, ale to mi bylo úplně jedno. Myslela jsem jen a jen na ni a na dokonalost dnešní noci. Chtěl jsem si to za každou cenu zopakovat. Druhý den jsem jí zavolal a dopadlo to úplně stejně. Jen jsme se přesunuli ze schodů do jejich bazénu. Další den to pak bylo ve výtahu u nás v paneláku, pak v parku na dětském kolotoči, ve vlaku na cestě do města. Nevyhýbali jsme se opravdu ničemu. Milovali jsme se jako diví, pořád a všude. Už jsem nedokázal myslet na nic jiného než na ní. Byla to snad láska ?? Možná, že ano. Nedokázal jsem si na tuhle otázku odpovědět. Nedokážu to ani dnes, s odstupem času. Něco mě k ní táhlo, ale co to bylo ?? Nějaká magie, možná … I když na ni nevěřím, tohle bylo něco, co se s ničím reálným nedalo srovnat. Chtěl jsem pro ní udělat vše na světě. Chtěl jsem, aby byla šťastná.
Náš románek trval už celé 2 měsíce a mě moc trápilo, že se mnou Karolína nechce chodit. Pořád tvrdila, že takhle je to přece lepší. „Crr crr“ jednoho dne zazvonil telefon. Podíval jsem se na budík a ten ukazoval 5:47 ráno. „Jestli je to jen nějaký blbý vtip Jirky, tak ho zabiju ! „ pomyslel jsem si v duchu. Ale Jirka (můj nejlepší kámoš) to nebyl. Bylo to nějaké neznámé číslo. Zvedl jsem to a ve sluchátku se ozvalo: „Dobrý den tady Kriminální policie ČR. Chtěli bychom se zeptat, jestli se u Vás nenachází slečna Karolína Knotková ??“ zatrnulo mi. „Co se jí stalo ?? Co je s ní ??“ vysoukal jsem ze sebe, ale policistova odpověď byla horší než jsem čekal: „Ztratila se. Rodiče jí pohřešují od včerejšího odpoledne, kdy nepřišla domů. Nevíte o ní něco ??“ „ Ne, od úterý jsem s ní nemluvil. A tenkrát říkala, že chce jít na diskotéku. Měla tam jít včera, ale víc nevím. Neozvala se mi. Víte něco víc ??“ ptal jsem se vyděšeně a doufal, že mi neřeknou to nejhorší. „ Víme jen to, že opravdu měla jít na tu diskotéku, ale ještě předtím šla ke kamarádce, ke které už údajně nedošla.“ Policista jednotlivé slova tak strašlivě protahoval a mluvil tak moc pomalu, že jsem se začínal bát, že se ani ke konci nedobere. „Dobře děkuji.“ Odpověděl jsem a zavěsil. Netušil jsem, co se mohlo Karolíně stát, ale věděl jsem, že nemůžu jen nečinně přihlížet tomu, jak jí hledá půlka města a všude visí letáčky. Rozhodl jsem se, najít si ji sám. Oblékl jsem se, pomalu se vyplížil z bytu a vyšel ven na ulici. Před domem jsem se zastavil a uvědomil si, že vlastně nevím, kde začít. Vydal jsem se směrem k lesu. Ani nevím, jak mě to napadlo. Prohledat celý les mi zabralo neuvěřitelné 3 hodiny. Proházel jsem každý centimetr čtvereční, převracel každou větvičku s nadějí, že najdu alespoň malou stopu, která by mě k ní navedla. Nic. Okolo 9 už jsem se ploužil po náměstí a měl nervy nadranc. Každého kdo kolem mě prošel a jen se na mě podíval, jsem počastoval nějakou sprostou přezdívkou a absolutně jsem neměl chuť se s kýmkoliv bavit. Vtom zazvonil mobil. Zase neznámé číslo. Třeba policie něco zjistila, napadlo mě a rychle jsem mobil zvedl. „Ano?!“ zachraptěl jsem a na druhé straně se ozval hlas nějaké uplakané ženy „Ahoj, ty jsi Aleš ?“ paní zněla opravdu špatně a tak mi došlo, že nejspíš bude maminkou Karolíny. „Ano a vy jste Karolínina maminka ?? Paní Knotková ??“ zeptal jsem se a netrpělivě čekal na odpověď. „Ano, chtěla jsem ti jen říct, že vím že s tebou dnes mluvila kriminálka a víš, v Karolínině pokoji nejsou všechny její věci, nevíš jestli třeba neutekla ??“ v hlase paní Knotkové zněla velká naděje. Mohla dceru ještě najít živou. „Bohužel nevím nic, Karolína se od úterý neozvala. Ale vím, že říkala, že potřebuje protřídit šatník“naděje paní Knotkové teď nejspíš nadobro vyhasly. „Tak se nezlob a ahoj …“ paní Knotková zavěsila dřív než jsem stačil cokoliv dopovědět.
Hledal jsem ji 14 dní, 3 neděle a stejně jsem nenašel nic, co by mě k ní dovedlo. Kriminálka hledala 2 měsíce. Bylo po ní vyhlášeno i celostátní pátrání. Nikdo Karolínu neviděl.
Smířil jsem se s tím, že moje láska je už mrtvá. Několik nocí jsem jen křičel do polštáře. Nedokázal jsem se smířit s tím, že je navždy pryč. Po půl roce marného hledání byla prohlášena za mrtvou.
Město jakoby se po této události změnilo. Alespoň pro mě, nedokázal jsem se usmívat, už jsem se ani nebavil se svými kámoši. Všechno pro mě skončilo. Bez ní nemělo nic smysl.
Uběhl 1 rok a já se začal pomalu smiřovat se vším, co se stalo.
„Máš tu dopis …“ ozvalo se z kuchyně. Netušil jsem, kdo by mi mohl psát. Roztrhl jsem obálku a vyndal dopis. Papír byl trochu ušmudlaný. Okamžitě jsem se podívat na podpis. V pravém rohu stálo TVÁ KAROLÍNA. Myslel jsem, že mám vidiny. Promnul jsem si oči a znova se zahleděl na podpis. Opravdu, byla to Karolína. Přečetl jsem si dopis a zjistil, že s ní mám rande dnes ve 4 hodiny u kostela. Samozřejmě jsem tam šel.
Karolína už na mě čekala a v náručí držela dítě. Byla celá špinavá a já nechápal, co se to tu děje. Vysvětlila mi, že když zjistila, že je těhotná, odešla. Věděla, že by jí rodiče nedovolili nechat si mimino, když ještě nedostudovala. Ale ona se ho nechtěla vzdát. Nemohla mu napsat, řekl by to rodičům. Chvíli péči o dítě zvládala sama, teď ale zjistila, že to prostě nejde, a že by měl malý Honzíček vyrůstat někde jinde. Nakonec (i navzdory mým protestům) se odmítla vrátit domů. „Stejně si všichni myslí, že jsem umřela.“ Pronesla klidně, vložila mi dítě do náručí, naposledy políbila mě i jeho a odešla. U nohou mi zůstala ležet taška plná oblečení, hraček a všeho, co malý Honzíček potřeboval. Rozloučila se slovy: „Nikomu neříkej, že žiju …“ v tu chvíli zmizela v zatáčce a já už ji nikdy neměl vidět. Nedokázal jsem ji ale nechat odejít. Přemlouval jsem jí, aby se vrátila. Nechtěla. Dala mi alespoň svou adresu, ovšem s podmínkou, že jí budu psát jen já. Dodržel jsem to. Doma jsem řekl, že to dítě je moje a tečka. Naši to vzali a naštěstí se přestali vyptávat, když zjistili, že to nemá cenu. A když jsem za rok odmaturoval a našel si dobrou práci, přestěhovali jsme se společně do pronajatého bytu a začali znovu. Všichni tři jako opravdová rodina.