Survivor

Nikdy mě nenapadlo, že se dostanu do takovéto situace. Nemyslel jsem si, že by se to mohlo stát. Na neštěstí jsem byl zvyklý, ale přece tu vždycky bylo pár věcí a pár lidí, se kterými jsem počítal. Bral jsem jako samozřejmost, že tu vždycky někoho budu mít.
Ale teď jsem tady. Stojím tu, sám, uprostřed nemocniční chodby, a zatímco pozoruju modrou igelitovou plachtu, pod níž nehybně leží mně dobře známé tělo, doktorka za mnou trpělivě vyčkává, až budu schopen aspoň trošku vnímat.
„Liame,“ oslovila mě opatrně.
Obrátil jsem sklopenou hlavu směrem k ní.
„Je mi to moc líto…“ pronesla, jak nejsoucitněji dovedla.
‚To sice dík, ale nijak mi to nepomůže‘ pomyslel jsem si.
„Je něco, co bych pro tebe mohla udělat?“
„Ne.“ Řekl jsem a rozešel jsem se směrem k východu.
„Liame!“ zakřičela za mnou lékařka. Zastavil jsem se, ale neotočil se. „Kam teď chceš jít?“
‚Nevím. Nevím, kam chci jít, nevím, co chci dělat. Ještě něco vás zajímá?‘
„Je pozdě, jestli chceš, můžeš přespat tady, v nemocnici, donesu ti přikrývku.“ Nabídla mi žena v bílém plášti. Podle tichých kroků a blížícího se hlasu jsem poznal, že jde pomalu ke mně. Udělal jsem jeden rázný krok vpřed a nepatrně se ohlédl.
„Mám kam jít.“ Zalhal jsem suše a pokračoval dál v cestě.
Vykročil jsem z té ohavné budovy do chladného podvečera. Zrovna se začalo stmívat. Zlaté slunce všechno kolem zbarvilo do sytě oranžova, včetně mého obličeje.
Nemocnici jsem měl za zády, stejně jako celé město, které se pomalu chystalo ke spánku.
Ještě nikdy jsem neopustil tuto panelákovou zástavbu, až dnes. A takhle to dopadlo. Zůstal jsem tu jen já. Jen já a moje potrhané, špinavé šaty.
Ta cesta mi vzala jediného člověka, který mi tu zbyl.
Pokračoval jsem bezmyšlenkovitě dál. Jako smyslů zbavený jsem doslova běžel po kraji silnice, přičemž jsem ani netušil, kam vede.
Jediné, co mi bylo jasné a co jsem správně očekával, bylo to, co jsem vzápětí spatřil.
Bílé dopravní značení uprostřed nenápadné křižovatky za městem překrývala rudá skvrna.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, jestli nejede žádné auto a pomalu jsem se došoural ke skvrně.
Otřel jsem si zpocené dlaně do špinavých kalhot a pomalu si sedl na místo nehody.
Zavřel jsem oči a zaposlouchal jsem se do ticha kolem sebe.
‚Tak, teď si tu jen ty. Jen ty a máš na výběr. Buď si budeš zase hrát na silnýho, a postaráš se sám o sebe. Nebo se vydáš tam, kde už celá tvá zatracená rodina dávno je.‘ promlouval jsem sám k sobě. V dáli za sebou jsem uslyšel motor auta.
‚Buď zůstaneš tady a budeš žít hnusnej život, plnej samoty a vzteku, nebo si půjdeš klidně odpočívat za svýma příbuznýma.‘ Auto bylo každou vteřinou blíž.
‚Můžeš zůstat tady a drbat se se všema těma stupidníma věcma, nebo můžeš vklidu jít…‘ Zvuk motoru byl stále hlasitější a zřetelnější.
‚No zdá se, že ses rozhodl.‘ řekl jsem si sám pro sebe a otevřel oči.
Auto už bylo ode mě posledních pár desítek metrů.
Nijak jsem na sebe neupozorňoval, jen jsem tam seděl a čekal, až se stane, co chci.
Ale řidič mě na poslední chvíli uviděl a začal zběsile troubit a strhl volant na stranu. Stříbrnému wolksvagenu zapištěly pneumatiky a sjel do příkopu. V tu chvíli bylo slyšet jen ohlušující ránu a zběsilé syčení.
Vyvalil jsem oči a pozoroval mladého muže, jak se sápe ven ze zmačkaného vozu.
Pomalu jsem se postavil a udělal krok zpět od havarujícího auta.
‚Tak, ty parchante…‘ oslovil jsem sám sebe. ‚Zase si přežil, spokojenej?!‘