Kdo složí píseň pro Elišku?

Vztekle jsem zasyčel. Pár lidí se otočilo mým směrem a věnovalo mi pohoršený pohled, který mi měl dát jasně najevo, že to bylo krajně nevhodné. Dělal jsem, že jsem si jejich reakce nevšiml, a dál pozorně sledoval pás se zavazadly. Zelený kufr. Černý kufr. Hnědý kufr. Znova černý kufr. Chvilka slávy toho mého ještě stále nenastala. V duchu mě trochu pobavila představa, jak se ti naškrobení lidé budou ošívat, až jim ty jejich kufry budou kontrolovat. Dobře jim tak, netykavkám.
No, abyste mě více chápali. Syčení na veřejnosti nepatří k mým zálibám (škodolibé provokování nevlídných patronů už se k nim ovšem zařadit dá), ale mohu právem tvrdit, že na něj přišel čas. Je totiž červen. Rtuť na teploměrech stoupá výš a výš, a kravaťákům, jako jsem já, začíná být pěkné horko. Kvůli tomu bych ještě nesyčel, ale vždy když nastane toto letní období, začne se mi do zpoceného zápěstí zarývat šroubek od hodinek, což samo o sobě nepříjemně svědí a pálí. Toto letní „oděrkové období“ už mívám pravidelně po dobu jednadvaceti let. Páni, sám bych neřekl, že tak dlouho. Ale nové hodinky si nekoupím, dokud se tyto nerozpadnou. Dostal jsem je od babičky k osmnáctým narozeninám. Měl jsem ji moc rád. Osmnácté narozeniny byly bohužel ty poslední, které se mnou oslavila. Hodinek se tedy nevzdám, a bohužel, s občasným zasyčením se okolí bude muset nějak vyrovnat.
O chvíli později už jsem se venku snažil ulovit taxi. Jelikož je ale letiště a přilehlé prostředí rájem taxikářů, netrvalo to příliš dlouho.
„Dobrej, kam to bude, pane?“ zeptal se mě ten nagelovaný frajírek za volantem.
„Dobrý den. Myslbekova 28, prosím.“ odpověděl jsem mu odměřeným tónem
a zapnul si pás. V duchu jsem uvažoval, čím mě ten člověk vedle tak irituje. Možná za to mohly ty nagelované vlasy. Možná jeho hlučné přežvykování. Nebo taky to frajerské „dobréj“. Po pár dalších návrzích jsem bohužel muset kápnout božskou. Nejvíce mě rozčiloval tím, že byl přesně jako já, když jsem byl mladší. Nagelovaný frajírek, co má vše v paži, a svět mu leží u nohou. Po tomto zjištění už mě jeho přítomnost rozčilovala o něco méně a rozloučil jsem se s ním trochu přátelštějším pozdravem.
S odemykáním domovních dveří jsem nijak nepospíchal, věděl jsem totiž, že tam nikdo není. To víte, moderní manželství. Já byl na konferenci v Barceloně, Magda v Praze. Měla se vrátit v neděli večer, takže mě čekal samotářský víkend. Po cestě mi docela vyhládlo, ale bylo mi jasné, že Magda před opuštěním bytu vyhodila veškeré potraviny, které by
se mohly zkazit. Takže všechny. Zavolal jsem tedy do bistra, kam občas chodím, a objednal
si večeři domů. Posadil jsem se na pohovku a uvažoval nad tím, co budu zítra dělat. Po chvíli jsem se ovšem přistihl, že myšlenky se mi rozutekly, a já tupě zíral na stůl přede mnou. Bylo tam několik dopisů, ale usoudil jsem, že pokud se svět kvůli tomu, že tu jen tak leží, nezhroutil doteď, ještě nějakou chvíli tam na mě počkají. Najednou mi „zavrněla“ kapsa. Znamená jediné – příchozí SMS. „Ahoj, Riso. Dorazil jsi dobre? Doufam, ze ano. Jestli mas zítra cas, muzeme skocit na kafe. Pa.“ Páni, Eliška. Potěšilo mě to. Zároveň mě ale překvapilo, že i když jsme se viděli naposled před měsícem, přesto si pamatovala, že mám někam letět,
a dokonce i den, kdy se vrátím. V zápětí jsem se zadivil svému údivu. Elišku jsem znal od střední školy, tedy přes dvacet let, a paměť měla vždycky dobrou. S Eliškou už jsme toho vůbec prožili spoustu. Vlastně si ani nevzpomenu, kdy a jak jsme se začali bavit. Prostě
se najednou objevila v mém životě, a už z něj nikdy nezmizela. Po dokončení střední jsme
si zavedli takovou tradici, že jsme se alespoň jedenkrát do měsíce domluvili na společném odpoledni, abychom probrali strasti a slasti našich životů. Zároveň (myslím, že z počátku to bylo především z recese) jsme se domluvili, že při návštěvě v restauraci se budeme v placení střídat, aby mezi námi vznikl dluh, jehož splacení si žádá další schůzku. A tak pořád dokola. Tradice se osvědčila. Skutečně jsme se pravidelně vídali a vždy jsem se na Elišku těšil. Uznávám ovšem, že obhájit si tak blízkou kamarádku před mou ženou, nebylo vůbec lehké. Když ale Magda po delším zkoumání uznala, že Eliška není žádná zlodějka manželů, taky
si k ní našla cestu a staly se z nich kamarádky. Byl jsem upřímně rád. V poslední době se i ty dvě stýkaly poměrně často. I když možná na tom má značný podíl Magdina lítostivá povaha. Eliška je totiž už přes rok HIV pozitivní. Je to strašné. Vždyť jí není ani čtyřicet. Vlastně nechápu, jak se s tím mohla naučit žít, pro mě je to nepředstavitelné. Ona ale byla vždycky silnější než já.
Když se dozvěděla o své nemoci, odstřihla se od většiny přátel – o to víc jí o všem záleželo na těch nejbližších. Říkala, že ti ostatní byli jen známí, a ona chce svůj zbylý čas trávit s lidmi, na kterých jí záleží. Já jí to sice nevěřil, ale nedával jsem to nějak najevo. Na to, aby svůj společenský život omezila na pár lidí, totiž byla až příliš ráda mezi lidmi. Podle mě
se spíše bála, že oni „známí“ by jí bez okolků pořád připomínali, proč se něčeho takového dočkala. Neustále by jí předhazovali, jak střídala chlapy, a že si za to v podstatě může sama. Abych se přiznal, taky jsem se na ni občas v duchu zlobil. Dříve jsem nechápal, proč si nechce najít stálého partnera, časem jsem se přes to ale nějak přenesl, a řešil s ní ty krátkodobé aférky a jednorázovky, jimiž se její život jenom hemžil. Takové chvilky v našich setkáních byly spíše chlapské, a skutečně – Eliška by se svým přístupem k sexu vyrovnala leckterému lovci salónů. Málokterá žena by se s ní v tomto ohledu mohla měřit. Jenže bohužel, právě na to Eliška „dojela“. Navíc kvůli své bohémské povaze nikdy nenašla nějakého správného chlapa do manželství a neměla ani děti, čehož v poslední době docela litovala. Ohledně její nemoci jsem ale přistoupil na její hru „jakože nic“. Věděl jsem totiž, že kdybych se na ni díval jinak, odstřihla by mě jako ty ostatní. Odepsal jsem jí tedy zprávu, ve které jsem navrhl čas a místo setkání a lehl si na gauč. Po chvíli na mě přišel spánek.
Ráno jsem při pohledu na hodinky vyletěl zpod deky a začal zmateně poskakovat po celém pokoji. Kdyby mě někdo pozoroval, nejspíš by se pobavil. Zaspal jsem, cestování mě přece jen unavilo. Bylo skoro jedenáct hodin, což znamenalo, že nejpozději do hodiny bych měl vyrazit. Po ranní kávě a cigaretě už jsem se ale uvedl do provozu, a docela jsem stíhal. Do kavárny, ve které jsme měli s Eliškou smluvenou schůzku, jsem vcházel jen s tříminutovým zpožděním (což je za běžných podmínek skutečně minimum, dochvilnost nepatří mezi mé silné stránky). Přesto už seděla u našeho oblíbeného stolku a nenápadně si prohlížela ostatní návštěvníky kavárny. Ve chvíli, kdy mě spatřila, vyskočila ze židle a rozeběhla se ke mně. Skokem byla u mě a objala mě. Po dlouhé době jsem jí měl zase plnou náruč. V duchu jsem si pomyslel, že když jsme se tak vítali na střední, nikomu to divné nebylo. Teď jsme si vysloužili podezřívavé pohledy snad všech přítomných lidí.
„Richarde, ani nevíš, jak ráda tě vidím!“
Jen zářila, myslel jsem, že snad oslepnu. Stála tu přede mnou a tvářila se, jako kdybych byl střed vesmíru. Nevěděl jsem, jak se chovat, abych nezklamal její očekávání.
„Eliško, holka, pojď za mnou. Vždyť já tě tak dlouho neviděl…“ řekl jsem upřímně a objal ji ještě jednou. Byla jedním z těch lidí, se kterými si lze vypěstovat takový vztah, že i když se nevidíte třeba půl roku, dokážete pak navázat řeč, jako kdybyste se naposled viděli včera. Najednou mi ale o nos zavadila jistá vůně. No prosím, cigareta.
„Eliško! Kolikrát jsem ti to říkal. Musíš s tím skončit. Teď ti to škodí ještě mnohem víc. Přece té mrše smrťácké nebudeš nahrávat na smeč.“
„Tys mě to naučil, tak mi to teď neměj za zlé.“ řekla s pohledem malého dítěte a bylo vymalováno. Logika malé holky. Já jí to naučil, ona za to nemůže. Jenže jí to škodí. A teď si to se svým zdravím nemůže dovolit. V duchu jsem se ale opět zastyděl, když jsem si vzpomněl, jak jsem tu šestnáctiletou holku postupně proměnil z odpůrkyně cigaret ve vášnivou kuřačku. Dal bych si nejraději pár facek. Ale pomohlo by to?
„Ale no tak, Richarde, hned se na mě tak nemrač. Raději povídej, jak bylo ve Španělsku.“
„Vždyť já se neškaredím, ale když tě tak vidím, nadšený být taky nemůžu. Ale necháme to už tak, jak chceš.“
Raději jsem zvolil smír, nechtěl jsem ji vyplašit. Povídal jsem jí o Barceloně
a létání. Nejdříve byla trochu zklamaná (ostatně jako vždy, když jsem jí o svých pracovních cestách vyprávěl, vždy si totiž myslela, že tam jedu snad na dovolenou), ale nakonec v mém vyprávění našla jisté zalíbení. Já byl rád, že mě poslouchá. A taky jsem se těšil z toho, že jsem ji zaujal natolik, že už nevěnovala pozornost krabičce cigaret, která ležela vedle její levé ruky. Když jsem dokončil svou „spanish story“, několikrát jsem se pokoušel změnit téma, abych se taky dozvěděl něco o tom, co dělá Eliška. Nebyl jsem však úspěšný. Nenápadně se tomu bránila, a já jí tak byl nucen zasypávat dalšími a dalšími historkami, dokud se nevzdálila na toaletu. Když se vracela zpět ke stolu, zkoumavě jsem si jí prohlížel.
„Elino, že ty jsi zase zhubla?“ zeptal jsem se jí s neskrývaným vztekem, protože jsem si hned vzpomněl na její dávné problémy s anorexií. Eliška byla vždycky holka krev a mlíko, ale byla to pěkná ženská, která ty kila měla na správných místech a uměla je nosit. Nevím, co jí to tehdy ve dvaceti popadlo, že se rozhodla hubnout, a skončila s váhou lehce nad čtyřicet kilo a spoustou zdravotních problémů. Trvalo jí přes dva roky se z toho vyhrabat. Ale pak už vždy měla okolo šedesáti kil a díky psychoterapii se z toho snad dostala i psychicky. Přesto, když se mi někdy zdálo, že je nějaká hubenější, jsem vždycky zbystřil.
„Ne, nezhubla, Richarde. Mám jen tmavé oblečení. Říkám ti to několik let, v tomto ohledu
se o mě už nemusíš strachovat.“ řekla nekompromisním tónem, kterým dala jasně najevo, že na toto téma už se dál nebudeme bavit. Rozrušil jsem ji však, což mi dosvědčila zapálená cigareta, která už měla své místo v konečcích jejích prstů. Všimla si mého pohledu.
„Nic neříkej. A zapal si taky. Víš, že mě už nepředěláš.“
Nerad jsem jí v duchu dal za pravdu a vytáhl cigaretu. Seděli jsme tak a mlčeli jsme. Po dvacetiletém přátelství vám takové chvilky, kde pro slova není místo, ani nejsou nepříjemné, a tak jsme tak po nějakou dobu zůstali. Po lžičkách ujídala pěnu ze svého latté. Mléčná lahůdka zanechávala stopy na jejím horním rtu – ona se však nadále tvářila jako dáma. V jejím případě spíš femme fatale, kterou se snažila být tolika mužům. Byla jí, ale ještě více ji bavilo je opouštět. Jako kdyby chtěla mít nějakou moc ve svých rukou. Nevím, jestli ji každý z nich tak rychle omrzel, nebo naopak byla beznadějná romantička, která se tak moc bála, že jí některý z nich ublíží, že raději dříve ubližovala ona jim.
„Jak se má Magda? Byla jsem s ní asi před týdnem. Říkala, že jede do Prahy. Už se vrátila?“
„Ještě ne, až zítra večer. Řeknu jí, ať se ti ozve.“
Usmála se na mě. Upřímně, za což jsem byl rád. Má žena a nejlepší přítelkyně spolu báječně vycházejí. Kolik mužů tohle může říct? Seděli jsme tam spolu ještě dobrých pár hodin. Pořád jsme si měli o čem povídat. Na co vzpomínat. Čemu se smát. Při odchodu jsem vytáhl peněženku a chtěl zaplatit.
„Ne, ne, ne. Jsem na řadě. Nemysli si, že si to nepamatuju.“ rozkřikla se Eliška.
„Dobrá, dobrá. Snad jsem nic tak hrozného neprovedl.“ utrousil jsem a nechal ji tedy zaplatit. Před kavárnou jsme si dali pusu na rozloučenou a každý se vydali svým směrem.
Když jsem dorazil domů, byla už zase tma. Z vedlejší místnosti jsem slyšel vyzvánění svého telefonu. Zvláštní, ani jsem si nevšiml, že jsem ho nechal doma. Zul jsem
si jednu botu a doskákal k němu. Jakmile jsem ho popadl, přestal zvonit. Klasika. Sedmnáct nepřijatých hovorů. Všechny od Magdy. Co se proboha děje? Vytočil jsem její číslo, abych zavolal zpátky. Měla vypnutý telefon. Sakra, tím, jak se mi marně snažila dovolat, si vybila baterku. A já abych teď trnul, co se stalo. Jenže co teď vyřeším? Zhola nic. Dal jsem si tedy sprchu a šel spát.
Ráno jsem ještě párkrát zkusil Magdě zavolat. Nic. Tak mi to holt řekne doma. Třebaže jsem se snažil zachovat klid, znervózňovalo mě to. Ze dne jsem tak neměl nic a jen počítal hodiny do Magdina příjezdu. Těšil jsem se na ni. Někde v pozadí toho byl ale i strach. Strach z odpovědi na mou otázku. Když jsem tedy slyšel šramocení klíčů v zámku, rozbušilo se mi srdce. Šel jsem ke dveřím. Magda se mezitím dostala dovnitř a rozběhla ke mně. V jejích krocích ale bylo něco zvláštního – to nebylo přivítání, jakého se mi dostalo včera od Elišky. Magda ke mně utíkala tak, jako když malé děti hrají nějakou hru, a určité místo prohlásí za „domeček“ – tam je bezpečno. Šla se ke mně schovat. Chytla mě za ruce. Zoufale. Teprve teď jsem jí viděl do očí. Měla pohled jako vyplašená laň, byla tak zranitelná.
„Richarde! Kde je Eliška?“
„Kde je Eliška? Jak to mám vědět? Byl jsem s ní včera.“
„A tys ji nechal jen tak odejít?“ rozohnila ji má odpověď.
Touto otázkou mě překvapila. Co jsem s ní asi tak měl dělat? Vzít ji k nám na prázdniny? Na to už jsme asi vážně velcí…
„Tys vážně nic nepochopil. A já taky ne.“
Najednou se rozbrečela a utíkala ven. V jednom měla pravdu – tohle jsem opravdu nepochopil. Ale ona musela myslet něco jiného. Jenže co? Nesmělým krokem jsem za ní šel na zahradu a přemýšlel, jak z ní dostat, co se vážně stalo. Co jsem udělal špatně. Co jsem nepochopil. Co? Co? Co? Ta přemíra otazníků už na mě byla moc…
***
Černý kufr. Modrý kufr. Červený kufr. Modrý kufr. Jeden jak druhý. Šroubek od hodinek se mi zarýval do zápěstí, a v tom horku to způsobovalo nepříjemné svědění. V druhé ruce jsem měl ale tašku s notebookem, tak jsem se nemohl poškrábat. A syčením jsem nechtěl rozčilovat ostatní lidi. Vlastně mi ani nezáleželo na tom, abych je nerozčílil. Spíš jsem nechtěl ani budit jejich pozornost. Dočkal jsem se svého kufru a šel si chytit taxi. Ani jsem nevěděl, proč tak spěchám, když mě doma nikdo nečeká. Magda se odstěhovala, dům byl prázdný. Když jsem si vzpomněl na svůj loňský návrat z každoroční konference v Barceloně, palčivě to zabolelo. Vzpomněl jsem si totiž na sobotní odpoledne s Eliškou.
S Eliškou… Musel jsem se posadit a trochu nadýchat čerstvého vzduchu. Rána uvnitř mě sice už nebyla čerstvá, ale při kdejaké příležitosti se pořád otevírala. Dobře mi tak, byl jsem celý život sobec. A ještě k tomu slepý. Eliška celý svůj život promarnila. A já měl povahu na to abych ji občas v duchu soudil. Za to, jaký život vede. Všichni ti muži. Moře alkoholu, cigareta snad přirostlá k ruce. Neměla vůbec spořádané myšlenky, natož život. Já hlupák… A přitom jsem neviděl pravdu. Už od chvíle, kdy jsme se poznali, mě milovala. Jen si myslela, že pro mě není dost dobrá. Pil jsem, pila taky. Kouřil jsem, začala kouřit. Chodil jsem se slečnami s mírami modelek, začala hubnout. A tak to bylo se vším. Nakonec propadla dojmu, že když nemůže být se mnou, není dost dobrá pro nikoho. Stylizovala se do role Popelky, a žila vždy jen jedním večerem, jako kdyby si více nezasloužila. Ach ano, zasloužila. Mnohem víc. Víc než mě… Oči mi otevřela až Magda. Během těch pár týdnů, co jsem byl pryč, se toho stalo mnoho. Jenže Magda si myslela, že to všichni tři společně nějak vyřešíme. Přece jen – měla Elišku taky ráda. Nevyřešili jsme to. Eliška měla takový strach, že ji někdo opustí, že i životu dala košem jako první.
Tři dny po našem posledním setkání mi od ní přišel dopis. Stálo v něm jediné: „Dlužíš mi kafe. E.“ V tu chvíli jsem bohužel věděl, že tento dluh už nikdy nesplatím.