Den bez peněz

"Všechno, co se dá spravit penězi, je laciné."
Erich Maria Remarque

"Je hlupák ten, pro koho majetek, bohatství, moc a velikost má větší cenu než poklad, jímž je věrný přítel."
Euripides

"Bohatství je pro moudrého sluhou, pro hloupého pánem."
Seneca

"Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst."
Indiánské přísloví

"Peníze nás nedělají šťastnými, umožňují nám však být nešťastnými poměrně příjemným způsobem."
Americké přísloví





Jednoho dne ze světa zmizely veškeré peníze. Žádné bankovky, účty, cenovky, dluhy,.. Všechno vypadalo jako předtím, jen nic nemělo hodnotu vyčíslitelnou penězi. Na světě nebyli bohatí, ale ani chudí. Všichni na tom byli stejně. Žádné peníze. Všechno bylo zadarmo. Každý mohl mít všeho, kolik chtěl.
Je jedno, jak k tomu došlo. Stejně tak je jedno, jestli by se to mohlo či nemohlo stát, my budeme brát v úvahu, že to tak bylo… Ideální svět. Nebo ne? Podíváme se na první den bez peněz očima Jakuba – bohatého třicátníka, jenž penězi rozhodně nešetří. Má dobrou práci, která uživí jeho i manželku a dá se říct, že je sám se sebou i se svým životem spokojen.


RÁNO
Ticho v bytě rozčísl zvuk budíku. Ve stejnou dobu jako každý jiný den a já se stejně jako všechny ty ostatní dny probudil o dvě minuty dřív, než se ozval ten protivný a ostrý zvuk. Bylo to ale jiné. Protože ze světa zmizely všechny peníze, proč bych vlastně měl vstávat? Do práce nemusím. Všechno je zadarmo, tak se snad nic nestane, když si trochu pospím. Tohle jsem si řekl v duchu a rozespale se podíval na Evu, která ležela vedle mě. Budík ji nevzbudil a tak pravidelně oddechovala ze spánku. Nedivil jsem se. Jelikož jsem měl poměrně vysoký plat, mohla si dovolit zůstat doma. Vysoký plat... To už je minulost. Teď už pracovat nemusím. Konečně na ni budu mít více času… Tahle vidina mě zahřála u srdce, a tak jsem se konečně otočil na druhý bok a po chvilce znova usnul.
Z postele mě vytáhlo až slunce, které se mi směle opřelo do noh. To už tam Eva nebyla. Bylo něco po půl desáté, a tak se dá říct, že mě z pod deky vytáhl i hlad. Co bych si dal? Kaviár? Steak? Ty malé francouzské koláčky, které jsem si nikdy nekoupil, protože byly drahé? Bylo to zvláštní, ale i když jsem si tohle všechno mohl dát, tak jsem měl chuť na obyčejný chleba s povidly. Oblékl jsem se tedy a vydal se do pekárny na rohu.
Na chodbě jsem potkal Petra. Petr byl soused, který bydlel přímo naproti nám a já s ním čas od času zašel na pivo. Byl ale spíše samotář, a tak jsem ho moc nechtěl pasovat do role dobrého přítele, protože nevypadal, že by o to měl zájem. Byl to ale fajn chlap, to se musí nechat.
„Nazdar, Jakube.“
„Čau Petře.“
„Nejsi vzhůru moc dlouho, co?“
„Nejsem, co ti budu lhát… Proč bych taky vstával, že?“ odpověděl jsem mu pravdivě a zavázal si druhou tkaničku.
„Když myslíš. Máš pravdu v tom, že už nemusíš.“
Nemohl jsem si nevšimnout dvou věcí. Toho, že Petra nastalá změna pramálo nadchla (to jsem nechápal) a toho, že má na zádech svou výletní krosnu.
„Ty se někam chystáš, Petře?“ zeptal jsem se ho tedy a v duchu přemýšlel, kam má namířeno. Petr byl nejen samotář, ale zároveň i dobrodruh. Jeho snem bylo procestovat celý svět, jenže na to neměl peníze. Místo dovolené v Thajsku nebo Indii odjížděl na svoji malou chatu v Jeseníkách, kde by se nevlezla ani čtyřčlenná rodina.
„Kam asi? Přece na chatu.“
„Co blázníš, vždyť teď už můžeš, kam chceš! Můžeš procestovat všechny ty země a nepotřebuješ na to ani korunu!“
„Myslíš?“
Byl jsem ticho, protože jsem nevěděl, co říct. Promluvil opět on.
„No, Jakube, už jdu. Myslím, že mě brzo pochopíš. Přeju ti pěkný, bezstarostný den. Nazdar.“
Nemohl jsem si nevšimnout ironického tónu, který použil pro slovo bezstarostný. Už jsem tomu ale nepřikládal žádnou váhu a vydal se konečně do své pekárny.
Pekárna byla opravdu jen kousek od našeho domu, a tak jsem už skoro od něj viděl malý dav lidí před jejími dveřmi. Nechápal jsem, co se děje. Očima jsem hledal někoho, kdo by mi to vysvětlil, ale všichni okolo vypadali pěkně nasupeně. Snažil jsem se podívat dovnitř, ale když jsem natahoval krk, akorát jsem dostal jednu loktem do žeber. Ustoupil jsem tedy o krok dozadu a zeptal se jedné starší paní, co se to tam děje. Zazářily jí oči, jako kdyby mě nachytala na švestkách.
„Copak, hošánek by si dal čerstvý rohlíčky?“
Trochu jsem znejistěl, protože jsem nevěděl, co jí přijde tak špatného na tom, že si chci koupit nějaké pečivo. Koneckonců, myslím, že to je celkem skromné přání, když uvážím, že bych si teď mohl na snídani dát klidně kachnu se zelím.
„No, ano… Tedy, jdu si na chleba.“
„To si jenom myslíš. Chleba není.“
„Není? Musí přece být, tak pozdě snad nejdu.“
„To sice není, ale pekař nepeče.“
„Cože?“
„A co myslíš, hošánku, proč by to měl teď dělat dál? Teď už nemusí otročit. Dostával za to pár šupů, ale to víš, hošánku, zadarmo už to dělat nebude.“
Otočil jsem se a šel domů. To, že do práce nemusím já, mě napadlo hned. Ale to, že to napadne i jiné, jsem si neuvědomil. Řekl jsem si ale, že si nenechám zkazit den tím, že si nemůžu na snídani dát chleba a hodil jsem to za hlavu. Vždyť teď už můžu mít všechno.
Protože jsem měl ale i dál hlad, tak jsem se rozhodl, že vyrazím do obchodňáku. To jsem na to vyzrál… Tam je v regálech tolik zboží, že tam musí nějakou dobu vydržet. Lidi ho nemohou tak rychle rozebrat. Sedl jsem tedy do auta a jel. Jen jsem se dostal na hlavní cestu, nestačil jsem se divit. Kolony. Pojem “dopravní kolaps” nabíral ohromujících rozměrů. Čím jsem byl blíž obchodňáku, tím jsem jel pomaleji. Dostal jsem se tam za hodinu a půl! Takový kousek, pěšky by to bylo rychlejší. Nenechám si zkazit den. Po dlouhé době jsem doma. Teď si dám něco pořádného k jídlu. Dám si, na co budu mít chuť. Nádech, výdech.
Spolu se zuřícím davem jsem se dostal dovnitř. Byl jsem zděšen. Všude kolem lidé zběsile házeli věci do vozíků. Když jsem očima zabloudil do těch přetížených věcí na kolečkách, nestačil jsem se divit. Ve všech bez výjimky bylo zboží všeho druhu, které spojovalo jediné – ti lidé by si to jindy nekoupili. Teď však podlehli davové euforii a brali vše, co jim přišlo pod ruku. Vzal jsem do náručí nějaké maso v omáčce zatavené ve folii, těstoviny a nějaké sušenky a snažil se zase dostat ven. Řeknu vám, byl to boj. „Nakupování“ lidí nebralo konce a jejich potřeba „mít víc“ byla snad nekonečná. Možná bych jednal stejně, řekl jsem si v duchu, ale protože jsem se teď ze všeho nejvíc toužil najíst, vystačil jsem si s málem.


ODPOLEDNE
Před vchodem mě čekalo nepříjemné překvapení. Někdo během toho dopravního blázince naboural moje auto. S tímhle už se nedá nikam jet. Přemýšlel jsem, co dál. To, že v autosalonu už nebude nikdo, kdo by mi ho opravil, jsem si už domyslel. Na to se nachytat nenechám. Hlavou mi vrtalo, jak z toho ven. Pak mi to došlo. Proč mám hledat způsob, jak spravit své porouchané auto, když můžu mít nové?! Teď už nemusím volit mezi kvalitou a dobrou cenou. Pořídím si pořádné fáro. Přiznám se, že jsem se zaradoval nad sebou samým, že mě to konečně napadlo. Přece jen jsem si na tu náhlou změnu, že se nemusím ohlížet na peníze, ještě nestihl zvyknout. Mé kroky tedy opět nabraly nový směr. Autosalon. Všude v ulicích vládl zmatek a byl tam nebývalý hluk. Totální anarchie. Lidi rozkrádali rozbité výlohy a rvali se mezi sebou hlava nehlava. Mohl jsem jim ale něco vyčítat? Krádež už nebyla krádeží. Ty věci byly zadarmo. Pro všechny. Teď už měl každý na mysli jen to, aby je získal první… Všichni se hádali a v očích měli šílený výraz. Posedl je bůh chamtivosti a oni se mu rádi podřídili. Snažil jsem se nevnímat to všechno kolem a dostat se ke svému kýženému cíli.
Plocha, která byla jindy plna nablýskaných aut zela prázdnotou. Nezůstalo ani jediné. Zůstal jsem stát na místě jako opařený a nezmohl se na slovo. Pravda – nebyl nikdo, kdo po mně chtěl, abych něco říkal. Po chvíli jsem uslyšel zvuk kroků, které se blížily ke mně. Byl to majitel celého autosalonu, z kterého se zřejmě během pouhých pár hodin stala jen prázdná parkovací plocha. Byl zrovna na odchodu. Zanechával za sebou místo, které bylo po dvacet let jeho druhým domovem.
„To jdete pozdě, pane. Ty nejlepší kousky zmizely kolem sedmé ráno a do další hodiny tu nezůstalo nic, co by mělo kola. Já si chtěl jen sbalit těch pár krámů v kanceláři. Stejně to tu opouštím nerad, ale co bych tu teď dělal?“
Bývalý majitel autosalonu a nový majitel parkovací plochy v jedné osobě mi těch pár vět řekl za chůze. V jeho krocích se odrážel nebývalý klid a já pochopil, že on už se dostal přes to, že jeho život už nelze hodnotit penězi. Býval dobrým obchodníkem, který uměl jednat s lidmi a úspěšně prodávat auta. Během pár hodin se z něj stal člověk bez majetku. Z počátečního šoku ho zjevně dostal fakt, že jsou na tom všichni stejně a protože nejsou žádní bohatí, tak nejsou ani žádní chudí. Já byl ale bez auta. Pomalu mě ten svět, kde lidská práce nemá hodnotu, začal štvát. Takhle si pospat zrovna v takový den se mi nevyplácelo… Zase jsem byl o pár hodin pozadu.
Domů jsem dorazil asi ve dvě hodiny. Na schodech jsem potkal sousedku, starou paní Bílkovou. Stála tam a nemohla narovnat záda.
„Paní Bílková, co se vám stalo?“ zeptal jsem se, ale rychle jsem pochopil, že víc než po hovoru touží po tom, aby jí někdo pomohl.
„Kubíčku, pomozte mi prosím donést ty tašky ke mně do bytu… Mě luplo v zádech. Nemůžu se narovnat.“
Pochopil jsem i tohle. Paní Bílková byla jedna z těch, kteří podlehli davovému šílenství a při nakupování bez peněz dali sbohem své spořivosti. Každému podle potřeb. Tahle myšlenka je v praxi nerealizovatelná, protože lidi se jí neumí řídit.
„Samozřejmě, paní Bílková. A vás tam donesu taky.“
Pomohl jsem té staré dámě k ní domů a pak tam dopravil i všechny její tašky. Teď už to snad zvládne sama. Při odchodu jsem si povzdechl nad tím, jak paní Bílková nezvládá nové pořádky. Vždycky jsem si myslel, že je to rozumná dáma, ale tahle změna s ní pořádně zamávala.
Dveře od našeho bytu byly zamčené. Jakmile jsem se dostal dovnitř, volal jsem Evě. Přemítal jsem o tom, jak dnešní den, v budoucnu možná nazývaným dnem č.1 prožívá ona. Nebrala to. Mně opět zakručelo v břiše, protože vzhledem k nastalé automobilové situaci, kdy jsem nechtěl tahat celou cestu domů můj skromný nákup, jsem nakonec snědl jen ty sušenky. Ze zvyku jsem stiskl knoflík na televizi, abych se podíval na zprávy. Nic. Nebo spíš nikdo. Zase jsem zapomněl… Konec zdrojů informací. Co se děje dál než ve vašem městě, vám bude ode dneška zatajeno, protože vám to nemá kdo říct. To je jako v pravěku – co se děje mimo vaší tlupu… Jako by se nedělo. Dokud to není natolik závažné, že i vy musíte nést následky… Z přemýšlení mě vytrhnul zvonek. Déja vu. Jen to tentokrát není budík, ale host za dveřmi. Nenapadá mě nikdo, kdo by měl přijít, přesto otevřu. Dnes už mě nepřekvapí nic.
„Kubíčku…“
Paní Bílková. Opět na nohou.
„Paní Bílková, dobrý den. Copak?“
„Chtěla jsem vám poděkovat, že jste mi tam na schodech pomohl… Možná bych tam stála ještě teď. To víte, stará ženská…“
„Ale to nic. Jsme přece sousedé, ne?“
„Ale… Dobrých lidí jako vy je málo. Jiný by mě tam nechal. Tak jsem vám alespoň donesla svíčkovou, co jsem dnes uvařila. Dobrou chuť.“
„No teda, to jste mě překvapila. Děkuju moc. Přijde mi vhod.“
Paní Bílková se odbelhala k sobě do bytu a já ještě ve dveřích slastně nasával tu vůni. Svíčková. Lepší než sušenky nebo maso v omáčce z obchodňáku. Vařená s láskou… K nezaplacení. Po jídle jsem byl během chvilky, konečně jsem zahnal hlad a bylo mi o něco líp.

VEČER
Informační absťák. Zoufale jsem přemýšlel o tom, jak se dostat k nějakému zdroji. Sakra. Vůbec nevím, co se děje ve světě. Zprávy nikdo nehlásí, noviny taky nikdo nenapíše… Mou poslední nadějí bylo rádio, jakožto nejjednodušší spojovatel se světem, nenáročný na provoz… Marně jsem ladil nějakou stanici, kde by se vysílalo. Holt padla. Až po chvilce, během níž jsem se sám přemlouval k trpělivosti, jsem narazil na stanici, která vysílala. Mluvil tam nějaký muž. „Nastalá situace je katastrofou. Pokud zrušíme svět financí, veškeré peníze, tak všechno hmotné ztrácí svou hodnotu… Nefunguje výměnný obchod, natož základní zákony trhu. Není žádná motivace k práci. Lidé přišli o hnací motor. Peníze omezují, ale naše společnost bohužel potřebuje být omezována. Potřebuje něco, co funguje jako cukr a bič a to jsou – teď už byly peníze. Ano, pokud by lidé dokázali brát podle svých potřeb… Možná by to mohlo fungovat, ale lidé jsou hamižní a opanovala je touha po střádání majetku. Svět se žene do záhuby… Už dnes – první den bez peněz se potýkáme s obrovskými problémy… Brzy…“ signál se vytratil, ale zvuk pravdivých slov se v pokoji odrážel od stěny ke stěně a do mých uší. Ten chlap měl pravdu. Ale to je někdy málo.
Protože jsem celý den nejedl, tak jsem svůj hlad přecenil. Z té výborné svíčkové mi bylo těžko. Hřích. Šel jsem si lehnout a po chvilce se takříkajíc ztratil. Proč ne…
Nevím, kolik času uběhlo. Možná pár minut, možná pár hodin. Čas už taky ztratil svou hodnotu, při nejmenším v globálním měřítku určitě… Ale to nezměním. Vzbudily mě divné zvuky vycházející z ložnice. Eva už musí být doma. Konečně. Ale proč dělá takový rámus? Vždyť si musela všimnout, že spím… Tak trochu ohledu, vždyť jsme lidi. Přestože mě to trochu naštvalo, tak jsem si řekl, že na ni nebudu protivný. Vešel jsem do pokoje a uviděl Evu, jak hází věci do kufru. Nedala nijak najevo, že postřehla mou přítomnost. Že by nám balila kufry na dovolenou? Sice jsme spolu jezdili na dovolenou třikrát do roka – dvakrát k moři a jednou na hory, ale třeba teď Eva touží, abychom procestovali pořádný kus světa. Už na to mám čas. Mohli bychom spolu do Turecka. A taky do Peru. To by bylo fajn. Cestovky asi taky skončily, ale kdyby se poskládala parta lidí, která je schopna se domluvit a zařídit si to… Možná by to šlo. Tak snad… Přestal jsem snít a přistoupil k Evě, aby si mě konečně všimla. Pohladil jsem ji po zádech.
„Ahoj, Evičko.“
„Nesahej na mě!“
„Co se stalo? Ty se zlobíš, že jsem si zdřímnul? No tak, Evičko…“ snažil jsem se usmířit si ji. Když jsem se zpětně ohlédl, možná měla pravdu. Ráno jsem si vesele vyspával do půl desáté a teď, když se vrátila domů, mě zase uviděla, jak spím. Ideální společník. Natož manžel…
„Cože? O čem to mluvíš, Jakube?!“
„No tak, Evi, nezlob se. Po dlouhé době mám den volna, tak to dospávám. Ale to je jen dneska. Jakmile budeš chtít, můžeme vyrazit a udělat si pořádnou dovolenou… Sbalíš věci i mně?“
Schválně jsem zvolil tón, kterým jsem jasně dával najevo, že nemám v úmyslu v hádce pokračovat. Byl to osvědčený signál. Němá dohoda, která byla zárukou míru.
„Tys nic nepochopil… Nech mě být.“
Změna. Podle jejího tónu ale hádka neskončila. Vlastně, možná ano, ale rozhodně ne usmířením. Rázně si to odkráčela do vedlejšího pokoje, kde něco hledala ve skříni. Sedl jsem si na postel a čekal, až se vrátí. Očima jsem prohrabával kufr, kde měla snad všechno. Jako kdyby se stěhovala. Pomalu jsem začínal tušit něco špatného.
„Nechceš mi tohle vysvětlit?“ zeptal jsem rázně. Už jsem neměl potřebu nabízet mír, věděl jsem, že o něj nestojí.
„Jakube, přemýšlej… To ti to už není jasné?“
Mluvila se mnou jako s malým dítětem, které nechápe pravidla něčeho tak jednoduchého jako pravidla „Člověče, nezlob se“. To mě ponižovalo.
„Takhle se mnou nemluv, Evo! A už mi sakra řekni, co se tady děje?!“
Pohrdavě si odfrkla. Tím mě opět ponížila.
„A co konkrétně bys chtěl vědět? To, že jsem tě nikdy nemilovala? To, že mám už dva roky milence nebo to, že s tebou jsem byla jen kvůli penězům? A nejlepší na tom je, že to poslední už nemusím! Ty si snad myslíš, že bych mohla milovat někoho, jako jsi ty? Už se probuď, vždyť jsi slaboch… Tolik roků, jsem se přemáhala! A víš, co je na tom nejhorší? Že mi ty roky nikdo nevrátí! Ale už je konec. Odcházím. Marka totiž narozdíl od tebe miluju. Jen jsme neměli peníze na společný byt, tak jsme čekali. Ale teď už není na co.“
Její slova bodala jako tisíc nožů. Žena, kterou jsem miloval, se rozplynula jako pára nad hrncem a zůstala po ní jen krutá lež. Slova se jí dál valila z úst a jako šíp zasahuje terč, tak přesně tak zasahovala mé srdce. Já už však vnímal jen šum.
Trvalo jí asi ještě deset minut, než si pobrala své věci a odešla. Věděl jsem, že už jí nikdy neuvidím. Bylo to kruté vystřízlivění. Kocovina po opití falešnou láskou. Třeštila mi hlava. Nevěděl jsem kam jít… Neměl jsem kam jí. Vždyť jsem byl u sebe doma. Domov mi byl už jen domem. Ale kam teď? Kam mám jít?

RÁNO(o několik dní později)
Ušel jsem pěšky 42 kilometrů. Během cesty jsem měl hodně cesty na přemýšlení… Teď jsem byl konečně u cíle své cesty. Bez pomoci mapy bych se ale neobešel… A na to, kde se nachází budova, kterou jsem hledal, jsem se musel zeptat místních. Teď jsem stál před dveřmi. Nesměle jsem zaklepal. Chvíli bylo ticho, pak se otevřely.
„Nazdar, boháči!“ zahlaholil Petr.
Vypadal spokojeně a bezstarostně. Doufal jsem, že u něj najdu něco, co tak zoufale hledám, i když jsem sám nevěděl, co to něco je. Petr udělal jedině dobře, že se odjel schovat stranou od těch zmatků. Nový svět nestál za nic.
„Nazdar.“
Zkoumal mě pohledem a na očích jsem mu viděl, jak přemýšlí o tom, jestli nejsem ztracený případ. Zkoumal to, jestli jsem pro něj dobrou časovou investicí…
„Pojď dál. Dáme ten náš svět zase dokupy.“
Ustoupil stranou, abych mohl vejít dovnitř.. Chata to byla opravdu malá a člověk byl odkázán sám na sebe. Ale má nám co chybět? To zvládneme. Už nechci žít v sladkých iluzích. Pravda je tvrdá, ale spravedlivá. Je laciná a přitom přijde draho. Nesnaží se zalíbit. Není povrchní… A já už chci jen pravdu. Nebudu sám sebe konejšit, jak jsem úžasný. Svět je v pohybu a i já bych se měl měnit s ním – ideálně k lepšímu. Posledních pár let byl trochu úlet. Takže – plán do budoucna počínaje dneškem: Nejdřív změním sebe a pak svůj život. Všechno bude fajn.