Ne, tak by to nemělo být..

Z pohledu ženy:

Sedím na autobusové zastávce. V ruce žmoulám papírový kapesník. Je úplně zvlhlý od mých slz. Naproti mě poblikává osamocená pouliční lampa. Pro koho pláču? Zkuste číst dál, třeba se to dozvíte.

Když jsem ho viděla poprvé, připadal mi roztomilý...
Tehdy mu bylo 18let. Vysoký, hnědé vlasy, modré oči, vystouplé lícní kosti. Byl dokonalý. Jeho tvář vypadala, jako by ji vytesali sami andělé. Byl vnímavý, romantický, zábavný, vtipný... Zamilovala jsem se do něj hned při prvním pohledu. Vzali jsme se, měli spolu dítě. Syna. Jmenoval se Filip. Byl krásný po otci.

...O 16let později...

***Ano, někdy na mě křičel, někdy mě i uhodil nebo rozbil něco, naposledy to byl maminčin porcelán, který jsme dostali jako svatební dar. Jako naposledy. To rozbil náš jídelní servis, terý mi byl věnován jako dar k zasnoubení.
Vždycky jsem poslala našeho syna do pokoje.
Smluvila si s ním plán, že pokud v hádce zakřičím slovo "okno", vyleze z balkónu a poběží k mé mamince.
Časem se to zhoršovala, více křičel a více mě mlátil. Modrřiny byly to nejmenší na mém těle co vypovídalo o domácím týrání. Nad Filipa nikdy ruku nevstáhl. Nikdy se k němu nedostal.
Když se manžel po tomto konfliktu unavil, šel si lehnout do ložnice. Mezitím co já seděla na gauči v obýváku. Nohy do tureckého sedu. Na břiše přitisknutý polštář, který tlumil mé vzlyky a sloužil jako kapesník k osušení mých slz. Když se něco šustlo, bála jsem se. Bála jsem se i vlastního stínu v té tiché noci.***

Vzpomíná Petra.
Spustí se jí slza, teče po tváři. Podávám jí kapesník.
"Dáme si chvi..." vzlykne a pokračuje dál "...ličku pauzu"

Po asi půl hodince si Petra znovu usedá do relaxačního křesla do svyslé polohy. Dokončuje svůj příběh.

***Rozrazily se dveře v hlavním vchodu. Už tehdy jsem věděla, že to bude špatné.
"Jdi do svého pokojíku a zamkni se. Na, tady máš klíč. za žádnou cenu se neodemykej. myslím, že teď to bude horší jak minule." Nakázala jsem Filipovi. Sklopil oči a poslechl mě.

"Cítím tady pánskou vůni!! Koho jsi tady měla?" Mlčela jsem, na to nešlo odpovídat. Byl opilý. Lepší je vždy mlčet a jen přihlížet. Nedráždit.
"Hm? Ty kurvo jedna! Co si o sobě myslíš? Že já na tebe a na toho parchanta budu vydělávat a ty si tady budeš šoustat s kde kým?" Hrdě jsem se postavila proti němu. Mě nadávat může, ale našemu dítěti? To narazil hřebíček na hlavičku.
"Co? chceš mi snad něco říct?" V mžiku, mezi mrknutím jsem dostala facku. Nečekala jsem jí. Ano, už dříve mě sem tam uhodil, ale ne takhle brzy, nestihla jsem si ani krýt obličej. Do oka se mi vhrkla slza. Skončila jsem v rohu na zemi.
"Hm? Stále mlčíš? to je nějaké podezřelé..."
Rozešel se po pokoji.
"Kde je ten parchant. Filipe? Otec je doma! Pojď mu přijít říct aspoň AHOJ." Přišel k jeho dřevěným dveřím od pokoje, -dříve tam byly prosklené, do kterých manželovi stačila jedna rána pěstí- poplácal je dlaní. Zabral za kliku. Chvilku počkal. Když se nic nedělo, rozzuřil se ještě víc. Kopl do nich. když ani to nepomohlo, přišel znovu ke mně. Chytil mě za vlasy a vytáhl do stoje. Dovlekl mě ke dveřím pokojíku. Nemohla jsem to už vydržet. Z očí se mi vydral sten.
"Maminka pláče, pojď hrdino, pojď jí pomoct."
"NE!! Filipe!! Okno!" - okno bylo naše poznávací znamení, bydleli jsme v prvním patře. Měl ním vylézt, vzít si peníze ze své kasičky, popadnout sbalený batoh a utéct k mé mamince. Ano, tak jsme byli domluvení. Jenže chybička nastala, když se dveře pokojíčku rozrazily.

"Okamžitě ji pusť!!" Vyhrožoval Filip svému otci, který mě stále držel za vlasy.
"Filipe, neee." To už jsem plakala. Bála jsem se. Manžel mě pustil a šel směrem k Filipovi.
Syn neváhal a proklouzl mu pod rukama. Skočil mu na záda v doufání, že mu loktem uštědří bolestnou ránu, která by nám oběma dala čas na útěk. Nečekala se na nic a ze sedu se vrhla manželovi po nohách. Byl rychlejší. Jednu vymrštil a kopl mě do obličeje. Filip se ještě chvíli držel, ale pak ho jeho otec zahodil jak shnilou hrušku. Filip letěl hlavou na roh stolu.

Vrhla jsem se k němu. Chtěla mu zabránit v nárazu. byla jsem moc pomalá. Filip s uhodil do hlavy a odporoučel se k zemi. Okamžitě jsem viděla, jak mu po tváři stéká krev.
Do žil mi vstříklo více adrenalinu než kdykoliv předtím. Vzala jsem svícen ze stolu a tvrdě s ním uhodila manžela do hlavy. Do boku. Bušila jsem do něj tak dlouho, dokud si nelehl.

Vyndala z kapsy telefon a vytočila 195.
Než jsem jim to odvyprávěla, uplynuly asi 2minuty.
Záchranka tu bylo za chvíli. Čekala s Filipovou hlavou v klíně. Přiložený studený obvaz na krvácející ráně.
Filipa odvezli do nemocnice a mě s ním. S manželem ať si dělají co chtějí.

Filip měl otřes mozku a poraněnou míchu. Nadosmrti na vozíčku... Když mi to doktor řekl, rozplakala jsem se. myslela jsem, že je to nemožné, proč se to stalo jemu? proč néé mě? On má celý život před sebou...

Když se probudil a uviděl mou tvář, usmál se. Ale to bylo všechno.
"Mami? já.. nemůžu hýbat rukama ani nohama..."
"Ano, já vím, máš prý poraněnou míchu." Vypadal udiveně, ale stále se usmíval. Myslela jsem, že to bude v pořádku.

Byla jsem s ním v nemocnici až do večera, pak mě sestřičky vyprovodily.

Další den mi v nemocnici přišel doktor na proti. Z očí jsem mu vyčetla špatné zprávy.

"Váš syn je.. je mrtvý.. přes noc mu selhaly plíce."
Toto byla pro ně ta nejhorší zpráva v mém životě.

Už víte, proč pláču? Pro koho? Zasloužil si to? Kvůli jednomu zmetkovi a alkoholu byl lidský život zmařen.***



Z pohledu syna:


***Probíhalo to jako vždy.
Rozletěly se dveře v předsíni a máma už věděla. Zacouvala do obýváku, kde bylo nejvíc polštářů.
Dala mi klíče od mého pokoje, že se mám zamknout. Poslechl jsem jí. Nechápal ji. Proč se nebránila? měla spoustu času na to, aby vzala nůž nebo něco jiného, čím by se mohla bránit.


Znáte to. Hádka. Nadávky. Křik. Rány.

Když jsem po chvíli slyšel, jak matka zasténala bolestí, kroky ke dveřím pokojíku a otcův hlas, neváhal a rozrazil dveře doufajíc, že nějak pomohu.
Otec matku pustil, šel směrem ke mě. Já se rozeběhl s tím, že mu ubalím jednu do obličeje. Chňapl po mě rukama. Zkazilo mi to plány. Proklouzl jsem mu pod rukama a chytl se ho za rameno, aby mi šlo vyskočit na jeho záda. Povedlo se. Chvíli jsem tam jen tak vysel. Nevšímal si okolí. Loktem mu dával co největší rány do slabin. Byl jak z kamene. Nic s ním nepohnulo. Nevěděl jsem co dělá máma, až po chvíli. Šla mu po nohách. Bral jsem to jako hru. Byla to ze začátku sranda. Tedy do té doby, dokud matku nekopl do obličeje. Ztratil jsem rovnováhu. Otec se otočil a hodil mnou proti zdi. Víc si nepamatuji.


Probudil se až v nemocnici, poznal jsem jí dřív, než otevřel oči. Ten pach desinfekce.
První co jsem viděl, když otevřel oči, byla máma. Usmál se. Byl rád, že jí nic není. Chtěl jí pohladit rukou po tváři, ale co to? Ruka mě neposlouchala. Ani nohy. Nemohl jsem pohnout ničím jiným než hlavou.
"Ano, já vím, máš prý poraněnou míchu." bylo mi to hned jasné. Vozíček. Na doživotí. Je ze mně kripl! nesmím to na sobě nechat znát. Úsměv.

Matka se mnou byla až do večera, pak ji sestřičky odevdly. Ještě večer si tu za mnou stavili Policisté, kvůli výpovědi. Co se u nás vlastně sehrálo. Řekl jsem všechno, co jsem si pamatoval.

Konečně jsem si mohl ulevit. Rozplakal jsem se. )
"Musíš tak fňukat?"Rozhrnul se závěs sousedního "lóže".
"Já si chci číst!" Tak todle jsem nepochopil. Byl jsem překvapený. Myslel si, že tam nikdo není.
"Ano, slyšela jsem, že máš poraněnou míchu. Že nemůžeš hýbat ničím jiným než hlavou, ale ber to pozitivně. Nemusel jsem hýbat ani tou hlavou. Mohl jsi jen tak ležet. Potravu přijímat hadičkou. Jinou hadičkou dýchat vraženou v krku." Ona vypadala úplně zdravě. Co tady dělala?
"JO?! a tobě by se snad chtělo sedět celý svůj život na vozíčku, aby tě do smrti furt někdo obskakoval? Všechno ti nosili, podávali, připravovali? bavilo by tě to, když si sama nemůžeš ani utřít prdel?" .. Tak tím jsem jí dostal. Neměla co říct.
"Fajn, tak co chceš dělat?" Vyrazilo z ní najednou.
" Chceš snad spáchat sebevraždu? Jak? nemůžeš nic dělat." To měla pravdu, ale teď jsem tam měl jí. Měl jsem v záloze něco jiného. Moc bolestného. Překousnout si jazyk a vykrvácet. Viděl jsem to jednou ve filmu. Musí to tak fungovat i v realitě. Ale vyzkoušet to se mi opravdu nechtělo.
"Jsi tu ty. Stačí, když tuhle hadičku ohneš tak, aby ní neprocházela ta kapalina. Když bude dokonáno, zavoláš sestry a řekneš, že jsem se dusil. Nepoznají, zda to bylo o 20sekund nebo 2minuty dříve." Vím znělo to... divně. Ale co mi zbývalo? Nejdřív se jí to zdálo jako kravina, ale po chvíli se mi ji povedlo přesvědčit.

Když jsem byl připravený, zavelil.***

A tak byl zmařený život člověka, který vůbec takto dopadnout neměl.