Jizvička studu

Jizvička studu
Byl krásný podzimní den a já jsem se šla projít s radostí jsem vdechovala krásu přírody,nádherné,pestré barvy listů a vůni stromů.
Na hřišti se honily děti a na stromech zpívali ptáčci.
Náhle jsem uviděla malou holčičku jak si na písku plácá bábovičky,nevím proč ale prostě mně to donutilo k úsměvu.Málem už bych šla pryč ale najednou k holčičce přiběhl o trochu větší chlapeček a začal jí kopat do jejich výtvorů,nikdo ho nezastavil a malé holčičky si ani nevšiml.Já jsem tam nehybně stála a nenašla v sobě tu odvahu se mu postavit jako by mi zkameněly nohy.Holčička si mně všimla a prosebně se na mně podívala ale já nic stála jsem jak skála.Prostě jsem to nedokázala nevím proč,přitom hluboko ve mně mé já jí chtělo pomoc ale to druhé mně přemohlo a já nic neudělala.Malý vandal už skončil a odběhl pryč.Holčička se mně podívala tentokrát hluboko,hluboko do očí a mně bylo hned jasné ,že jsem zklamala nejen ji ale i sama sebe.

Od té doby když si vzpomenu na ten příběch,vždy se mi vybaví ten pohled který mně zasáhne do srdce a vždy ve mně zanechá jizvičku studu.