KID - klub indigových dětí

„Indigové děti mají několikanásobně silnější imunitní systém než průměrná lidská bytost. Mají pozoruhodné a jedinečné rysy, které vyjadřují změnu v jednání okolí. Název ‚indigové‘ je odvozen od modré barvy, která převládá v jejich auře. Výzkumníci tvrdí, že 95% dětí narozených po roce 1994 jsou právě dětmi indigovými. Vnitřní tělesné orgány těchto dětí mají odlišnou funkci. Mají mutovanou DNA. Jinými slovy, pokud jde o DNA, miliony obyvatel této planety vůbec nejsou lidmi. Na vrchol moci se pomalu, ale jistě dostává rasa nových bytostí. Potřeby této nové generace není možné ignorovat, jinak bude trpět duševní nevyrovnaností. „Vědí“, kdo jsou a odkud přicházejí, a proto je naší povinností je co nejlépe poznat, akceptovat jejich výlučné kvality a provázet je životem s láskou a péčí.“

Po přečtení tohoto článku jsem odtrhl své unavené oči od monitoru, do kterého jsem hleděl skoro celý den. Už zase. Očař by mi nadal… Už tak mi minule říkal, abych tu televizi, počítač a jiné pro oči namáhavé aktivity omezil. Asi bych vám o sobě měl něco říct, co? No dobře. Ale jen proto, abych předešel útokům vaší fantazie, která by mi beztak přiřknula „zajímavé“ vlastnosti. Na rovinu – budu stručný. Přece vám na sebe všechno hned nevyklopím. Jmenuji se Kryštof. Je mi 34 let. Pracuji jako redaktor u jednoho magazínu, pro něj píšu články a reportáže – baví mě to, protože se čas od času setkám s něčím opravdu zajímavým. Nejvíc mě ale v práci zaujala jedna žena a ta se později stala mou manželkou. Nedávno jsme s Agátkou oslavili sedmé výročí svatby a rodina je na cestě. Ptáte se, proč ji zakládáme tak dlouho po svatbě? Dřív totiž Agáta cestovala se mnou a při reportážích mi pomáhala. Před rokem ale skončila a rozhodli jsme se, že bychom konečně chtěli mít miminko. Vlastně… To malé se má narodit už za pár týdnů a my nemáme pořád vybrané jméno. Už bychom se na nějakém měli konečně shodnout…
Ale zpět k tomu článku. Pravda… Byl sice první, na který jsem po zadání pojmu „indigové děti“ narazil, ale… Jak to říct? Zkrátka… Nepřesvědčil mě. Nevěřím v něco takového. Tak jako mě astrolog, který si za minutový hovor účtuje třicet korun, nepřesvědčí, abych se příští týden vyhnul hazardním hrám (vyhýbám se jim úspěšně celý život), tak mě nikdo nepřesvědčí, že po tomto světě chodí nějaká indigová generace. A šéf mi teď zadal za úkol napsat o nich reportáž. Přesněji – napsat reportáž o KID. Slovo KID jsem nenapsal velkými písmeny jen proto, abych mi přiložil větší význam, ale proto, že se nejedná o anglický výraz pro dítě, ale o zkratku. KID je totiž zkratka tří slov – Klub Indigových Dětí. Ten se nedávno objevil v našem městě a scházejí se tam indigová dítka. Podíval jsem se jim více na zoubek. Mimo to, co mu sdělil už zmiňovaný článek, jsem se dozvěděl třeba to, že mají výjimečnou intuici. Jsou velice citlivé a mají jemné smysly. Mají silně vyvinutý cit pro spravedlnost. Neuznávají autority a pouhé vyjadřování slovy jim nestačí…
Já se na to dívám trochu jinak. Bylo tu už hodně „nových“ generací: generace poblázněná do rokenrolu a krále Elvise, květinové děti ujíždějící na LSD, děti odchované na playstationu… Všichni byli odlišní. Hrdě se stavěli zavedeným konvencím a plánovali „lepší“ budoucnost. Jedno měli ale společné. Byli mladí a plni ideálů. A jak dopadli? Jako manželé a manželky. Matky a otcové. Ale především jako úředníci, doktoři, manažeři, prodavačky, švadleny,… Tak jako jejich rodiče, se kterými po své bouřlivé mládí vytrvale nesouhlasili. Takže asi tak. Však ony se ty indigové děti taky usadí. Zkrotnou pod tíhou pracovního řetězce, do kterého se zapojí jen co jejich rodiče přestanou svá útlocitná zlatíčka živit a pošlou je do světa, kde jim nic do klína padat nebude. Až budu já v důchodě, budou na mě vydělávat…
Dalšího dne jsem se probudil do deštivého rána. Podíval se z okna a marně doufal, že rtuť teploměru dosáhla úrovně mých očí. Smůla. Dva nad nulou. V pokoji byla tma a tak jsem našlapoval trochu váhavě. Přesto jsem nechal zhasnuto. Poohlédl jsem se po Agátce. Ještě spala. Její klidná tvář měla své kouzlo, i když jí šero přidalo pár vrásek. Potichu jsem zavřel dveře a odešel. Co jsem měl dělat, práce volá. A mě konkrétně můj šéf, určitě pro mě zase bude mít hromadu úkolů…
Nezklamal mě. Stůl se sice prohýbal už delší chvíli, ale všiml jsem si, že na něm zase přibylo pár nových složek. A na záznamníku tři vzkazy. „Důležité jako vždy,“ pomyslel jsem si a ušklíbl se. To, že se za ním mám zastavit hned, jak přijdu do práce, jsem ale přece jen shledal důležitým, a tak jsem se vydal k výtahu. Šéf už mě čekal.
„No konečně. Dobrý den Kryštofe! Už tu na vás čekám.“ řekl pan Ječný. Přestože na mě čekal, usmíval se a pokynul mi, abych se posadil.
„Dobrý den, pane Ječný. Omlouvám se. Nevěděl jsem, že na mě čekáte, jinak bych tu byl dřív. Opravdu.“
Omlouval jsem se mu i očima. Nebyl sice žádný rapl, ale když mu někdo nebyl po vůli, tak byl protivný a po všech okolo chtěl psí kusy.
„Nevadí. Měl jsem vám dát vědět už včera. Zavolal jsem si vás kvůli té reportáži o KID. Jde mi o termín uzávěrky. Kolik si myslíte, že na to budete potřebovat času?“ zeptal se.
Jeho ohleduplnost a zájem mě překvapily. Jindy mi zadal termín doslova šibeniční a žádné ohledy nebral. Nikdo se mi ale nemůže divit, že jsem vůči jeho ohledům nic nenamítal.
„No…“, začal jsem větu, třebaže jsem ještě neznal odpověď na otázku, kterou mi položil. „Potřebuju si o tom zjistit nějaké informace. Ještě dřív, než se za nimi vydám přímo na místo. Chápete, nerad bych tam šel a nic o tom všem nevěděl,“ osmělil jsem a dal mu najevo, že to bude vyžadovat trochu víc času než obvykle.
„Samozřejmě. Rozumím Vám. Abych byl upřímný, taky jsem toho o indigových dětech ještě moc neslyšel. Ale začíná o to být zájem. Lidi se ptají… Znáte to, začalo se o nich mluvit. V televizi nebo v novinách o nich řeknou pár vět, a co se stane? Vyrojí se stovky otázek. Sousedka mi o nich taky nedávno spustila svou. V jejích představách to jsou albíni, trochu si to už plete dohromady… Ale k věci. Ta vaše reportáž vážně bude chtít několik týdnů. Čtyři by vám stačily?“
Ječný konečně nadhodil nějaký návrh.
„Hm,… to mi bude snad stačit. Alespoň myslím. Ale dobrá. Do čtyř týdnů to máte na stole,“ zakončil jsem rázně tuto debatu, dřív, než se mi termín pokusí zkrátit.
„Je to všechno, pane Ječný?“ zeptal jsem se, ale jen jsem mu tím dal slušně najevo, že bych už rád odešel. Nervózně si něco zamumlal a svůj pohled stočil k oknu. Do protějšího krámu dovezli pečivo. Tím bylo vše dané. Za chvíli si zavolá asistentku a pošle si ji pro své ranní koblihy. Já už jsem navíc.
„Ano, ano. To je vše, Kryštofe. Můžete jít.“
„Dobrá, pěkný den, pane Ječný,“ řekl jsem tomu milovníkovi koblih a opustil jeho kancelář.
V té své jsem si dal vařit vodu do varné konvice a sáhl do skřínky pro čaj. Borůvkový. Ne že bych byl zastáncem zdravé výživy, ale kafe mi nikdy nechutnalo. Když jsem hrnek naplnil po okraj vroucí vodou, celou kancelář naplnila vůně ovoce. Měl jsem ji rád a tak jsem se s úsměvem přestěhoval za psací stůl a otevřel notebook. Chtě nechtě jsem se musel pustit do té reportáže. Našel jsem si tedy ještě nějaké informace. Přece jen – doma jsem se na ta indigová dítka díval spíš zběžně. Navíc mi tiskárnou neprojel ani jeden papír…
Za hodinu už jsem byl o kus dál. Na stole byl prázdný hrnek a vedle něj menší hromádka papírů. Několik tisíc písmen na ono téma. „Večer se na to podívám a zítra už bych měl zajít do toho klubu. Ať už vím, do čeho jdu,“ řekl jsem si v duchu a jen mi to připomnělo, abych si ještě zjistil adresu. Otevřel jsem tedy na svém monitoru ještě jedno okno… Revoluční 15. Ta adresa mi něco říkala, ale vzhledem k tomu, že jsem se v tomto městě narodil a vyrostl tam, tak se nebylo čemu divit.
Když jsem zamykal svou kancelář, byla už zase tma. Ráno z domu za tmy vycházím, večer se za tmy vracím. Má nechuť k zimě se zase ozvala. Doma už mě čekala Agátka. Dokonce mi uvařila teplou večeři a nemohl jsem si nevšimnout, že uklidila celý byt.
„Agátko… Už bys měla taky odpočívat. To malé tady bude brzo s námi a ty pořád pobíháš a něco děláš. Máš být v klidu,“ řekl jsem jí, ale neubránil se úsměvu, který se mi na tváři objevil vždy, když jsem ji viděl.
„Vím, Kryštofe, ale právě proto je toho ještě třeba hodně stihnout. Chci, abychom se pak starali jen o to maličké. A ne o to, jestli funguje mikrovlnka nebo jestli náhodou nemáme děravé prostěradlo. To všechno můžu dát do pořádku ještě teď.“
Odpověď bylo blesková. Jako vždy. Agáta prostě taková byla. Konečně jsme si sedli ke stolu. Agáta a já jsme poslední dobou měli stejné porce. Někdy jsem dokonce váhal, jestli nemá větší, ale přece jen – teď jedla za dva, tak jsem jí to dopřál a tiše se podivoval nad tím co ti dva spořádají. Ti dva… Pořád jsme nevěděli, jestli to jsou „ti dva“ nebo „ty dvě“. Nenechali jsme si říct, jestli to bude kluk nebo holka – chtěli jsme se nechat překvapit a doteď nám to přesvědčení vydrželo. Sám jsem se divil, že jsem ještě nepodlehl chvilkovým záchvatům zvědavosti. Agáta byla klidná. Koneckonců… Hlavně, když to bude zdravé.


Hlasatelka v rádiu přečetla ranní zprávy a popřála všem dobré ráno. I dnes jsem si to vzal osobně… Ráno jsem se jen stavil v kanceláři pro nějaké papíry a pak jsem se tedy(konečně) vydal k sídlu KID. I když jsem už přesně věděl, kde se nachází a mohl tam tedy dojet autem, šel jsem pěšky. Nejsem typ člověka, který se při jakékoli příležitosti vyhne pohybu. Asi po půl hodině svižnější chůze jsem stál před třípatrovou budovou. Štít s adresou „Revoluční 15“ mě jen utvrzoval, že jsem na správně adrese. Hned jsem věděl, čím by byla ta adresa povědomá. Sídlí zde totiž Dům dětí a mládeže a jsou v něm kroužky a kurzy pro děti z celého města. „No jo, jak jsou ty indigové děti výjimečné. Dokonce tak, že ten svůj klub mají pod stejnou střechou, pod kterou se baví všechny ostatní – normální děti…,“ pomyslel jsem si v duchu, ale navenek jsem zachoval neutrální výraz. Vešel jsem dovnitř. Vrátný se na mě díval trochu podezíravě, a tak, protože jsem tušil, že se s ním nevidím naposled, jsem za ním raději šel a vysvětlil mu, co tady zatím bezdětný chlap v hnědém kabátě dělá. Bylo na něm vidět, že je rád, že má svůj přehled a ještě větší radost z toho, že ve mně vzbudil respekt. Zeptal jsem se ho tedy, kterou místnost pro sebe má KID. Poslal mě do druhého patra, kde jsem si už bez složitých navigačních rad mohl vystačit jen s číslem místnosti. Šel jsem nahoru po schodech a v hlavě jsem si pořád dokola opakoval číslo sedmdesát osm. Místnost s odpovídajícím číslem jsem našel během chvilky, ale zaujal mě výhled z okna na konci chodby a tak jsem se k němu šel podívat. Byl opravdu krásný… Šel z něj vidět celý městský park. Očima jsem přelétl z jednoho konce na druhý, byl už ale čas podívat se konečně dovnitř. Místnost sedmdesát osm pro mě zatím byla velkou neznámou a bylo na čase to změnit. Najednou mě něco zarazilo. Stál jsem u okna a první místnost po mé pravici měla číslo sedmdesát osm. Na druhém konci byla místnost se stejným číslem. Nechápal jsem. Především jsem váhal, která je ta správná. Po bližším zhlédnutí jsem usoudil, že je to ta u okna a pomalu otevřel dveře.
„Tak jste nás našel! Vrátný mi volal, že nás tu někdo hledal. Myslela jsem, že netrefíte, ale časem byste stejně skončil na tom správném místě. Jak to konečně dopadá se vším,“ mluvila ke mně dívka sedící v rohu místnosti.
„Dobrý den. Jmenuji se Kryštof Smejkal. Víte, nevěděl jsem, která místnost je ta pravá.Proč je na dvou dveřích stejné číslo?“ zeptal jsem se, ale snažil jsem se potlačit tón, který by si neznámá osoba mohla vyložit vyčítavě.
„Když jsme se sem nastěhovali, chtěli jsme číslo osmdesát sedm nebo sedmdesát osm. Obě byla obsazená. Osmdesát sedm byl promítací sál a sál sedmdesát osm si obsadily gymnastky. Protože se ale sestava gymnastek moc nemění, a tak trefí do sálu, jim tak nevadilo, že dvě místnosti mají stejné označení.“
„Nechci být zvědavý, ale proč jste za každou cenu stáli o kombinaci čísel sedm a osm?“ položil jsem otázku, která by napadla snad každého.
„Protože tato čísla mají hluboký význam, který je věčný – zkrátka nemění se vývojem společnosti a světa vůbec,…,“ začala s vysvětlováním a vstala z křesla.
Zadíval jsem se na tu dívku. Byla vysoká a docela štíhlá. Měla dlouhé světlé vlasy, na kterých se blonďatými pramínky znatelně podepsalo letošní slunečné léto. Její pleť byla nezvykle světlá a velké jasné oči jako by byly zhmotněním pravdy. Hluboké a čisté. Mezitím ke mně mluvila dál…
„Sedmička je mystické číslo. Nemá žádnou možnost komunikace s ostatními čísly, protože ji nelze vytvořit násobením jiných čísel. Měsíční fáze trvá sedm dní. Babylonská věž měla sedm podlaží. Už velký řecký lékař Hippokratés říkal, že číslo sedm ovládá nemoci a všechno, co je v těle postiženo zhoubou. Katolická církev zná sedm darů Ducha svatého, sedm ctností
a sedm hříchů. Svět zná sedm divů. Sedmička je považována za symbol tajuplnosti a dokonalosti, moudrosti, náboženství a filozofie. Je proto spojována s odvráceností od světa a nahlížením do vlastního nitra.“
„Osmička je na tom podobně?“
„Osmička je číslem dvojznačným - už proto, že se skládá ze dvou kruhů… V Noemově arše se zachránilo osm lidí. Bůh, Ježíš a Boží matka bydleli v osmém nebi – na rozdíl od sedmého nebe pozemské blaženosti. Osmička je také symbolem života a smrti, číslem budoucího světa. Na rozdíl od mužského těla se sedmi tělesnými otvory jich má žena osm – osmým vystupuje život na svět. Osmička je tedy číslem znovuzrození. V numerologii je symbolem onoho světa.“
Slečna skončila s výkladem. Z mé strany nebylo, co říct, protože jsem o tom moc nevěděl.
„Děkuju za odpověď, slečno,“ nevěděl jsem jak dokončit větu, protože jsem dosud neznal její jméno. Doufal jsem, že mi ho řekne sama.
„Jmenuji se Ema, pane,“ řekla mi tak, že jsem pochopil, že mé oslovení se jí vůbec nelíbilo.
„Dobrá, těší mě. Tak tedy děkuji, Emo. Jsem rád, že jste mi to objasnila,“ snažil jsem se udobřit si ji. Ema ocenila mou snahu a lehce se pousmála. Byl jsem rád, že se vytratilo napětí. Ema už vlastně nebyla úplné dítě, spíš dospívající mladá dáma. Otázky týkající se věku mi ale nepřipadaly na místě.
„Víte co, sedněte si. Nemusíme tu stát u dveří. Vy jste od novin?“ zeptala se přímo. Tím mě překvapila, protože jsem pochyboval o tom, že jsem byl ohlášenou návštěvou.
„Hm,… Ano, máte pravdu. Nechci se vás zase na něco ptát, ale jak to víte? Neříkal jsem vám to snad, nebo se pletu?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Jde to na vás vidět. V náprsní kapse dvě tužky. V druhé kapse malý blok, jehož stránky jsou zvrásněné nadrápanými poznámkami. Podle toho, co vám trčí z té tašky, kterou držíte v levé ruce, to na vás taky sedí. A navíc – nechci se vás teď dotknout, ale hodíte se na to i vzhledově. Z davu moc nevyčníváte, ale na druhou stranu vás v něm nesrazí k zem,“ říkala omluvně Ema. Jako by byla vinna tím, že má odhad. Snažil jsem se na sobě nedát znát nejistotu, kterou to ve mně vyvolalo. Vzpomněl jsem si na onen článek. O intuici indigových dětí se tam psalo. Ubezpečil jsem se ale, že to není žádný „důkaz“. Navíc intuicí oplývají i ženy… Bez ohledu na barvu jejich aury.
„Ano, ano. Jak jsem řekl. Jen mě to překvapilo. Promiňte. Udělala byste si na mě tedy čas?“
„No, dnes určitě ne. Ale co takhle ve čtvrtek?“
„To by šlo,“ řekl jsem a souhlasně kývnul hlavou.
„Tak přijďte ve dvě hodiny. Sem. Budu tu čekat. Tentokrát tu ale nebudu sama, budou tu i další, ale nebojte – nikdo nás nebude rušit.“
Po této domluvě jsme se s Emou rozloučili. Zapsal jsem si to do onoho malého bloku a šel. Přehrával jsem si v hlavě vše, co mi řekla. Připadala mi zvláštní, ale to se mi nemůže nikdo divit. Holka v jejím věku a takové znalosti o numerologii a náboženství. Usadila se mi v hlavě… A tak jsem šel domů s takovým výrazem, že se mi chodci jdoucí naproti mně s respektem vyhýbali.
„Vracíme se k jistotám,…“ pomyslel jsem si a v duchu dal tomuto výroku za pravdu. Doma mě totiž čekala Agátka. Až tento večer mi došlo, že mě takto bude doma čekat přibližně další tři roky. S jediným rozdílem – doma mě budou čekat dva. Ta představa se mi líbila.
„Jak jsi se dneska měla, má drahá?“ zeptal jsem se jí s výrazem prvorepublikového kavalíra.
„Báječně. Děkuji za optání, drahý.“ odpověděla mi. Sice přistoupila na onu hru, ale nemohl jsem si nevšimnout, že jí při tom cukaly koutky a lehce se červenala. Tíhu vážnosti dlouho neunesla.
„Byla jsem dneska na prohlídce. Všechno je v pořádku. Maličké je úplně zdravé, já taky. Už se to blíží. Nemůžu se dočkat, až si ho k sobě poprvé přitisknu.“ Agátka byla zase zpátky. Už mi to řekla „po svém“.
„To je báječné. Taky se těším, ale doufám, že se někdy dostane i do mé náruče.“
„No, uvážím to…. Že jsi to ty.“ svolila nakonec a věnovala mi láskyplný úsměv.
Stáli jsme na prahu připraveného pokojíčku laděného převážně do neutrální žluté barvy. Ne že bych byl tak včerejší a nevěděl, že kluci už dávno nic proti červené a růžové nenamítají, ale nechtěl jsem případnému synáčkovi od raného věku vštěpovat zásady zatím ještě populárních metrosexuálů…
Venku se pomalu začalo stmívat. Držel jsem Agátku kolem ramen a hladil ji po bříšku. To malé kopalo čím dál více. Bál jsem se, že nemůžu být šťastný jenom tak – že se něco prostě musí pokazit. Přesto jsem se snažil užívat každé chvíle a tuto myšlenku si odhánět od těla. Už proto, že jsem slyšel, že Agátin tlukot srdce je pomalý a klidný…


Tentokrát jsem po schodech zamířil najisto. Ani tomu výhledu z okna už jsem nevěnoval tak dlouhou pozornost a rovnou jsem vešel dovnitř. Rozhlédl jsem se po místnosti. Bylo v ní mírné přítmí a příjemnou atmosféru navozovaly i vonné tyčinky rozmístěné snad po všech koutech. Před policí s knihami seděli chlapec a dívka. Měli rozevřenou velkou knihu, ale nevypadali, že by ji společně četli – spíš nad něčím dost zapáleně diskutovali. V tmavém křesle pod lampou seděla malá holčička. Těkala očima po vzorku na kobercích. Díval jsem se na ni trochu starostlivě. V tom ke mně přistoupila Ema. Když jsem se na ni otočil a pozdravil ji, dlouze jsem se na ni podíval. Tento zkoumavý pohled jí neunikl.
„Proč si mě tak prohlížíte?“, zeptala se na rovinu.
„Já… Já jen, že v těch světlých batikovaných šatech vypadáte s vaší vizáží tak trochu jako víla.“ odpověděl jsem váhavě a doufal, že se neurazí.
„To jo. K té mám daleko,“ uchichtla se, ale evidentně jsem ji potěšil.
„Posaďte se už.“ řekla trochu nervózním tónem a pokynula rukou k tmavému pruhovanému křeslu. Asi si všimla, jak jsem se po příchodu rozhlížel po místnosti, protože to zákeřně zneužila proti mně.
„Ti dva, co si myslíte, že tam dělají?“
Znovu padla otázka. Ale věděl jsem, že se tentokrát jednalo spíše o otázku řečnickou. Připadal jsem ji jako před tabulí. Nechtěl jsem říct nějakou hloupost.
„Netuším… Víte, já za nimi nebyl.“
„Já vím, že jste s nimi nemluvil. Viděla jsem vás přece. A vy jste viděl je. To vám musí stačit k tomu, abyste si o nich udělal nějaký dojem. Něco si přece myslíte…“.
Pochopil jsem, že Ema po mně nechce správnou odpověď. Chce po mně můj názor. Mou myšlenku. Zapřemýšlel jsem.
„No… Řekl bych, že tu knihu, kterou mají před sebou, ani nečtou. Asi se na něčem nemohli shodnout a kniha má posloužit jako soudce. Doufají, že v ní najdou odpověď.“
Váhavě jsem na ni pohlédl. Chtěl jsem obstát. Stejně mi to vyptávání bylo proti srsti, ale nechtěl jsem si ji znepřátelit tím, že nepřistoupím na její hru. Ema ale mlčela.
„Emo, tak co tedy dělají?“
„Taky neznám odpověď- nebo alespoň odpověď, která je dostačující pro lidi vašeho povolání. Neptala jsem se jich. Ale myslím si něco podobného jako vy.“
Nevěděl jsem, jestli se mám cítit polichocen nebo ponížen. Holka v pubertálním věku se tu ke mně chová jako ke svému mladšímu bratrovi, kterého jí svěřili rodiče na hlídání. Přešel jsem to a na holčičku v křesle jsem se jí pro změnu zeptal já. Preventivně. Spíš něž ze zvědavosti kvůli tomu, abych se této otázce vyhnul já.
„To je Anežka. Chápu, možná vám připadá zvláštní. Je teď trochu rozrušená. Byla na preventivní prohlídce a hodinu a půl strávila v čekárně. Víte, to nemá rád nikdo, ale indigové děti snášejí čekání velice špatně. Vlastně… Většinou z takových míst odejdou, jenže to ona tentokrát nemohla.“
To bylo poprvé, co jsem slyšel pojem „indigové děti“ z jejich úst. Cítil jsem, že jsem ve své práci zase o kus dál.
„Emo, vyprávějte mi o vás… O indigových dětech,“ zašeptal jsem prosebně.
Usmála se. Chvíli mlčela a pak mi řekla.
„A co děláme teď? Nebo chcete, abych vám o nás přečetla předem připravený referát? Já myslela, že jste vnímavý, Kryštofe.“
Neochotně jsem v duchu uznal, že má pravdu. A přesně v tuhle chvíli jsem si řekl, že před touhle holkou se jako školák budu asi cítit pokaždé. Inu – věk nerozhoduje. Lidi vás můžou převýšit i něčím jiným. Pokračovali jsme tedy v rozhovoru, jako by k tomuto „výpadku“ vůbec nedošlo. Musím říct, že to bylo velmi příjemná konverzace. Dozvěděl jsem se spoustu věcí, a abych se přiznal, trochu jsem změnil názor. Ema mi indigové děti nelíčila jako nějaké nadpřirozené bytosti – nějaké vyvolené, kteří mají spasit svět. Mluvila o nich jako o normálních lidech disponujících vlastnostmi, které většina lidí nemá nebo přesněji řečeno je potlačuje. Ema měla dar člověka zaujmout, aniž by zvýšila hlas nebo dělala rukama okázalá gesta. Její klid mě fascinoval.
Když jsem se podíval na hodinky, zjistil jsem, že už uběhly tři hodiny od chvíle, kdy jsem usedl do toho křesla, které mělo tak měkké opěradlo, že jsem se maličko obával, abych se nepromáčkl na druhou stranu a nenarazil tak zády do stěny.
„Omezuje Vás čas hodně?“ zeptala se Ema – tentokrát se zájmem.
„Nemyslím si. Vlastně… Nezáleží mi, jak dlouho, co trvá, nebo jak dlouho kde jsem.“
„Ale sledujete ho.“
„No, to ano. Potřebuju mít přehled o čase. Třeba dnes: žena mi říkala, abych byl doma v sedm, že bude mít večeři na stole. Bylo by bezohledné přijít později, přestože jsem věděl, kdy přijít. Takže ano, přiznávám tedy, že mě čas omezuje – nazýváte-li to tak.“
„No tak to zase neberte. Jen jsem se zeptala. Já se vám můžu pokusit namluvit, že čas pro mě nehraje žádnou roli, ale dokud tikají hodiny po celém světě, bude to ode mě lež. Rozumíte?“
„Rozumím. Čas je někdy jediná společná věc – všem běží stejně.“
„Myslíte?“
„To tedy myslím. Když řeknu ‚ ´jednadvacet´, tak Vám uplyne snad stejná doba jako mně. To mi, Emo, nevymluvíte.“
Ema se zamračila. Nechápal jsem, proč. Když jsem se ale podíval do jejích očí, zřetelně jsem viděl, že se v nich mísí zloba a smutek. Nevěděl jsem, čím jsem se jí tak dotkl. Přesto jsem si v duchu jednu vlepil. Citlivost. Hlavní znak ID. Jsem se teda vyznamenal...
„Kryštofe, to mi chcete vážně říct, že čas běží stejně malému dítěti, matce lítající okolo dětí, samolibému milionáři i člověku, který ví, že umírá?“
Zase mě dostala.
„To ne… Nad tím jsem teď nepřemýšlel. Omlouvám se, jestli jsem se vás nějak dotkl – nemyslel jsem to tak…“.
Snažil jsem se zachránit situaci.
„Nic se nestalo. Dnes už ale skončíme. Však zase přijďte, víte, kde mě hledat…“
Třebaže jsem byl na odchodu, takhle jsem si jej nepředstavoval. Tuhle koncovku jsem nedal.


Ječnému jsem se už nějakou dobu úspěšně vyhýbal. Tím tuplem jsem tušil, že to nemůže trvat věčně a už na něj musím brzo natrefit. No jo, velký šéf… Neměl jsem rád, když se mě neustále vyptával, jak jsem daleko, protože mě to tak akorát znervózňovalo. Osud mi ho však nadělil k snídani pondělního rána, jen co jsem přišel do práce. Když jsem viděl, jak mi jde vstříc z druhého konce chodby, věděl jsem, že už není úniku.
„Á, Kryštofe, no konečně vás vidím. Nemohl jsem na vás nikde narazit. Poslední dobou jsme na sebe neměli štěstí, co říkáte?“ zahlaholil vesele jako kdyby naproti němu stál dlouholetý přítel.
„Zdravím vás. No to víte, někdy to tak vyjde…“
Nesměle jsem se usmál.
„Jak jste daleko s tou reportáží?“
Už to bylo tady. Zase. On si nedá pokoj. Termín dodržím vždycky, ale on se mě musí mermomocí zeptat, jak to vypadá teď.
„Pracuju na tom. Nebojte, dodám vám to hotové včas.“ odpověděl jsem stroze.
Co jsem měl asi říct. To mu snad může být jasné, že na tom pracuju. Chystal jsem se pokračovat v cestě do kanceláře. Ječný ale pokračoval.
„Vím, že je na Vás spolehnutí. Já jen… Já jen abyste to stihnul, než odvezou Agátu do porodnice. Sotva to budete dodělávat během čekání v porodnici,“ naznačil mi, oč mu jde.
„To máte pravdu, ale vážně- Agáta má ještě nějaký čas před sebou – stihnu to.“
Ukončil jsem debatu a šel. Ječný mě překvapil, že na náš očekávaný přírůstek nezapomněl. Možná není až tak strašný – jen to s tou prací někdy přehání, ale každý je nějaký…
Odpoledne jsme šli s Emou do parku. Nedala jinak, prý si chce užít toho krásného podzimu. Měla pravdu. Letošní podzim byl opravdu nádherný. Nebyl tak deštivý jako obvykle a bylo teplo. Vítr si pohrával s listy, jimiž chodci šustili v rytmu svého spěchu. A hlavně slunce, které jen prosvítalo přes chudnoucí koruny stromů, oplétalo vyhřátou zem mozaikovým vzorem. Jen se zastavit a vychutnat si to. Na smluvené místo jsme přišli oba ve stejnou chvíli. Pár minut jsme jen seděli a dívali se okolo sebe. Ticho, které bylo kolem nás vůbec nepatřilo k těm nepříjemným, přesto jsme ho po chvíli přerušili a dali se do řeči. Zeptal jsem se Emy, jestli pozná, jakou mám auru. Nechtěla mi odpovědět. Prý, když už mě zná, mohl bych to pokládat za švindl, že to může odvodit podle mých vlastností, kterých si stačila všimnout. Z mého pohledu ale usoudila, že mě to opravdu zajímá a nechci ji jen nachytat. Chytla mě za obě ruce a pevně je tiskla ve svých dlaních. Seděli jsme naproti sobě a dívali se na sebe. Ema přimhouřila oči. Po chvíli její stisk povolil.
„Ve vaší auře převládá zelená barva. Má však žlutý okraj. A je velice silná.“
„Co to znamená?“
„Tak znáte sám sebe, ne?“ odpověděla mi otázkou a v jejím úsměvu jsem zase viděl, jakou má nade mnou převahu.
„Vážně to vyjadřuje mou osobnost?“
„No samozřejmě. Jste cílevědomý – umíte tvrdě dřít. Zároveň máte tvůrčí schopnosti.Máte taky tuhý kořínek. Nešetříte láskou k přírodě. A také stále sílí cit pro rodinu – velmi rychle….“
„Agáta je těhotná, brzy se nám narodí miminko.“ vysvětlil jsem.
Ema se pousmála a v očích se jí zatřpytily slzy.
„Tak to vám blahopřeji, musíte být šťastný.“
„Jsem…“řekl jsem jí na to, ale v tu chvíli(Ema vyslovila slovo šťastný s nápadným smutkem)jsem se tak cítil jako sobec.



Uplynuly dva týdny. Miminko se mohlo ozvat každou chvíli, a tak bylo naše auto připraveno před vchodem k bleskovému odjezdu už týden – pomalu se na něm usazoval prach. S prací jsem šel do finále. Už mi chybělo jen doladit pár detailů. Na Emu jsem si zvykl, a protože jsem s ní trávil docela dost času, tak jsem jí představil i Agátě, která už začínala být nervózní kvůli porodu. Nikdy nezapomenu na pohled, kdy ty dvě seděly vedle sebe a mluvily spolu. Ema měla vážně neuvěřitelné uklidňující schopnosti. Po její návštěvě se mi to i potvrdilo. Agátina panika byla pryč. Ema totiž mimoděk vyvolávala pocit, že se jí dá věřit. O našem miminku s jistotou nám tvrdila, že to bude holčička. Už jsem vám říkal – nechtěli jsme, aby nám to doktoři prozradili, ale za těchto okolností jsme Emu požádali, aby nám to prozradila. Dokonce - a tomu se mi až nechtělo věřit, nám oběma tvrdila, že vnímá nejen Agátinu auru, ale i aury naší holčičky. Když nám zaníceně popisovala, jaká naše dcerka bude, Agáta se neubránila slzám a i já jsem byl tak trochu naměkko. Těšili jsme se na naši holčičku - ale tahle holka, která tu seděla s námi, si nás prostě získala.
S Agátou jsem si oba všimli,že mě změnila – díval jsem na svět trochu jinak. Začal jsem více věřit. Lidem. Světu. Sobě. A za to jsem jí byl vděčný. Abych se přiznal, začínal jsem být vděčný i Ječnému, protože jen díky jemu a jeho akutní touze uspokojovat lidskou touhu po poznání neznámého. Za dva dny jsem mu měl donést hotovou reportáž. Na stole už mi ležela nová červená složka. Poslední rok po mně sice žádal reportáže i články hlavně v elektronické podobě, ale nechat mé dílo o KID v pouze této podobě mi připadalo barbarské. Když jsem tedy onu reportáž vložil do složky, byl jsem spokojen mnohem více. Schoval jsem ji do tašky. A oblékl si kabát.
„Jdeš ji ukázat Emě?“ zeptala se mě Agáta a zvedla oči od misky s tvarohovým zákuskem.
V duchu jsem si řekl, že intuice je snad nakažlivá. S úsměvem jsem přikývnul.
„Tak ji ode mě pozdravuj. Třeba už ji nemusím vidět.“
Ušklíbla se. Věděl jsem, jak to myslí. Až k nám Ema někdy půjde, bude už na návštěvě u rodiny. Štítek „Smejkalovi“, který máme na dveřích, už nebude značit mladý bezdětný pár, ale rodinu.
Kolem vrátnice už jsem prošel jako starý známý. Jen jsem si všiml, že vrátný začal nosit teplý pletený svetr. Podzim pomalu přecházel v zimu, třebaže ještě ani neskončil listopad.
Dveře do světa sedmdesát osm byly otevřeny. Vešel jsem a rozhlížel se po Emě. Když jsem ji konečně našel, už mi šla naproti.
„Kryštofe, co potřebujete? Snad nejdete za mnou?“ zeptala se, ale místo odpovědi po mně chtěla spíš ujištění, že jdu jen a jen za ní.
„Samozřejmě, že za vámi. Za kým jiným?“ opáčil jsem.
„Nesete mi ukázat tu hotovou reportáž?“
Bylo na ní vidět, že téměř hoří zvědavostí i nedočkavostí zároveň. Taky jsem si všiml, že je nějaká bledá a neubránil jsem se dojmu, že od chvíle, co jsem ji poznal, snad ještě zhubnula.
„Moment… Podívám se do tašky.“
Chtěl jsem ji trošku znejistit. Poprvé za čas, co jsme se znali, jsem měl navrch já. Mou lest ale odhalila a bez dalších slov si obsadila to nejlepší křeslo a rozsvítila čtecí lampu. Podal jsem jí složku. Nechal jsem ji, ať si to celé přečte a naposledy jsem se procházel po té místnosti, ve které jsem za poslední měsíc strávil tolik času. Záviděl jsem indigovým dětem. Jejich klid a vnímání světa. Ale co nadělám, nejsem vyvolený… Najednou mi začal zvonit telefon – to vyzvánění se sem vůbec nehodilo. Na displeji mi svítilo neznámé číslo. Přiložil jsem si telefon k uchu.
„Ano, Kryštof Smejkal. Přejete si?“ představil jsem se váhavě.
„Dobrý den, Koudelka.“
Soused! Blesklo mi hlavou. Lekl jsem se, co se stalo.
„Vy? Co se děje?“ vypadlo ze mě.
„Uklidněte se! Na vaši paní už to přišlo.“
„Cože? Vždyť má termín za týden a ještě před hodinou jsem s ní byl doma a nic jí nebylo.“
„Mě to nevykládejte. Já jsem ji prostě vezl do nemocnice, kde si ji vzali na příjmu.“
„Dobře, dobře. Rozumím. Hned tam jedu. Děkuju!“
Položil jsem telefon a nevědě, co dřív. Ema se na mě celou dobu dívala a tak chápala, co se děje.
„Jen běžte, nelučte se.“
„Děkuju. Za všechno. Nevidíme se naposled!“ řekl jsem a nečekal na odpověď.
Schody jsem seběhl a utíkal k autu. V porodnici jsem byl za osm minut. Sestřička mě posadila před sál. Slyšel jsem Agátin křik a čekal… Po nějaké době se sálem i chodbou už rozléhaly hlasy dva. Vstal jsem. Sestřička už ve dveřích na mě volala:
„Pane Smejkal, gratuluju, máte holčičku!“
Obě dámy svého srdce jsem držel v náručí asi za dvě hodiny. Ta maličká byla nádherná. Možná to ani není možné říct tak brzo, ale je celá po mámě.
„Kryštofe…“ zvedla ke mně Agátka hlavu.
„Ano, má nejmilejší?“
„Ještě pořád nemámě jméno,“začala, „co bys říkal tomu, kdybychom jí dali jméno Ema?“
„Na lepší jméno jsi přijít nemohla.“ řekl jsem souhlasně a byl rád, že náš poklad má konečně jméno a ještě radši, že to je jméno, které patří někomu, kdo zasáhl do našeho života. Agáta mi podala malou Emu (v duchu mě napadlo, jestli patří mezi oněch 90% indigové populace) a já ji poprvé držel v náručí. Ten pocit nejde popsat. Musíte ho zažít. Jste šťastný a bojíte se zároveň. Je to něco, o čem jste přesvědčen, že je to to nejlepší, co Vás mohlo potkat a přitom nevíte, co bude dál. Je to dar a zároveň závazek na celý život. Vaše dítě. Moje dítě…
Byl jsem tam s nimi skoro pořád, ale domů jsem si je odvezl až po čtyřech dnech. Mezitím jsem se dokonce přemohl k tomu, abych doma uklidil. K večeru se před naším prahem objevili nečekaní hosté. Muž a žena. Asi manželé, oba mohli mít kolem padesáti. Otevřel jsem jim. Když se mi představili jako Emini rodiče, pozval jsem se dál. Agáta mezitím byla v ložnici a převlékala malou Emu. „Dobrý den, pane Smejkal. Jen jsme vám s manželkou něco přinesli.“
Slova se ujal Emin otec a její maminka vypadala, že ani nemá v plánu s někým mluvit. Měla ten samý plačtivý pohled, který jsem někdy vídal u Emy.
„Jen se u nás posaďte, dáte si kafe?“
„Ne, děkujeme. Stejně se dlouho nezdržíme.“
„No dobrá“ řekl jsem s neskrývaným zklamáním, protože jsem je poznal opravdu rád. „Co jste mi tedy přinesli, smím-li vědět?“
„Tu vaši reportáž. Když jste naposled odcházel, zapomněl jste si ji u Emy. Opravdu se vám povedla.“
“Děkuju, jste moc hodní. Už jsem ji odevzdal na CD, ale stejně jsem rád, že jste mi ji přinesli. A proč s vámi nepřišla i Ema? Ukázal bych jí naši dcerku…“
Na tvářích té smutné ženy se objevily slzy.
„Ema už nepřijde. Je v léčebně. Má neoperovatelný nádor na mozku. Poslední dobou se zhoršila. Nepřipouštěla si to, ale je to tak. Doktor nám řekl, že už jí bude lépe v péči odborníků. Nikdy jste si nevšiml, jak je bledá a slabá?“, zeptala se plačtivě.
„Všiml, ale netušil jsem… Nikdy mi nic neřekla.“
V duchu jsem si říkal, o co mi jde. Chci se obhájit před rodiči, kteří vědí, že přicházejí o své dítě a vědí i to, že s tím nemohou nic udělat. Styděl jsem se za sebe.


Příští týden jsme i s Agátou a malou Emou sedli do auta a vydali se do léčebny. Ema ležela v posteli. Na nočním stolku měla jen batikovaný šátek a čaj. Borůvkový. Ode mě. Když nás viděla, usmála se a pozvala nás dál.
„Moc si mě neprohlížejte. Vím, že to pyžamo je strašné, máma mi doveze jiné. Ukažte mi tu maličkou!“
Vztahovala své tenké ruce k tomu malému uzlíčku, jenž Agáta dosud svírala pevně v náručí. Teď podala malou Emu velké Emě. I když byly obě ještě dětmi, neměly mnoho společného. Jedna z nich měla všechno před sebou a druhá - natruc veškeré spravedlnosti, na sklonku života. Ema ji chovala v náručí a hrála si s těmi malými prstíky. Chytl jsem Agátu kolem ramen a oba jsme je pozorovali. Po chvíli jsem řekl něco, co jsem prostě říct musel.
„Emo, proč jsi mi nic neřekla? Kdybych věděl, že jsi nemocná, tak… Tak jsem tě jen okrádal o čas. Ty ses mi s klidem a ochotou věnovala. Pomohla jsi mi nejen s prací, ale i se životem. Tak proč?“
Tentokrát jsem se naléhavému tónu v mém hlase vážně neubránil. Ema se jen ušklíbla.
„Čas je pro lidi jediná společná věc – běží všem stejně. Když řeknu ´jednadvacet´, uplyne vám stejná doba jako mně. To mi nevymluvíte…“
Zase mě dostala. Mou vlastní hloupostí. S tím, že před lidmi, kteří mě nepřevyšují svým postavením, ale především svým duchem, a myslí, si budu připadat jako malý kluk před tabulí, se už asi budu muset smířit. Co mi zbývá? Tahle holka mi to natře vždycky…