Navždy jen má...

„Šubrt, máte tu dopis,“ zvolá bachař jdoucí po chodbě k jedné z cel. Obálku podá jmenovanému, který si ji neochotně převezme.
„Musíte to otevřít přede mnou,“ upozorní ho hlídač, když tam oba jen dlouhou dobu stojí a čekají, co bude dál. Vězeň tedy obálku rozevře, aby mu dokázal, že v ní vážně není nějaký pilník, či žiletky a on spokojeně odejde. Šubrt rozloží papír, aby se podíval, kdo mu píše, jelikož ho trochu vyvádí z míry, že se vůbec někdo takový našel, vzhledem k tomu, že od té doby, co „sedí“ na něj všichni zanevřeli.

Milý tatínku,
Chci ti říct, že mě moc mrzí, co se stalo. Nechtěla jsem, aby se ti stalo něco zlého. Mám tě moc ráda, i přesto, co všechno se stalo. Vím, že jsi mě bil jen proto, abych byla dobře vychovaná, a v noci jsi za mnou chodil, protože mě máš moc rád. Vím to, tatínku. Nezlobím se na tebe. Pamatuji si, že jsi mi říkal, že to je naše, jenom naše, tajemství, které nesmím nikomu prozradit, že je to taková naše tajná hra a já jsem to opravdu nikomu říci nechtěla. Může za to naše paní učitelka. To ona si všimla, že prý mám nějak moc modřin, i když já si myslím, že to má spousta dětí. Říkala jsem jí, co jsi mě naučil, že jsem spadla, když jsem si byla venku hrát, že jsem se potloukla na hřišti, že jsem upadla na schodech a všechny ty další věci, ale ona mi nechtěla věřit. Pořád u mě seděla a říkala, že se nemusím bát říct jí pravdu, že prý to nikomu nepoví, ale já jsem odpověděla, že nemůžu, že je to naše, moje a tvoje, tajemství, taková bojovka. Jenomže pak mi nabídla sušenky, byla na mě moc hodná a mně se to líbilo, a tak jsem myslela, že jí mohu vážně věřit. Ale ona mě podvedla! Normálně to řekla policii a ty teď musíš být zavřený v tom vězení. Moc mě to mrzí, tatínku, neudělala jsem to schválně. Vím, že jsi hodný. Chci, abys věděl, že už se teda nezlobím a že tě mám ráda. Doufám, že ty mě taky.

Tvá dcera Lucinka
P.S.: Neříkej, prosím, mamince, že jsem ti psala, ona by se moc zlobila. Říkala, že jsi pro nás umřel…

Znechuceně dopis zmuchlal a hodil do kouta. Nešlo mu do hlavy, jak po tom všem může čekat, že jí bude mít rád. Udala ho. Normálně ho udala osmiletá dcera.
Začínal se v něm hromadit vztek.
„Grrr,“ zařval a bouchl pěstí do zdi, jen se otřásla. Ostatní vězni se po něm jen nechápavě otočili. Neměli ho rádi, protože byl příliš agresivní a odmítal si připustit, že udělal něco hodně zlého. On neměl rád je, protože se lkali a zpytovali svědomí, i když už to podle něj nemělo žádný smysl. Navíc jeho dcera je přeci jeho dcera, a tak je jen jeho věc, co si s ní bude dělat, ne?

O pár let později
„Šubrt, dopis,“ zvolal bachař, když vešel opět do té dlouhé chodby, jež se táhla mezi jednotlivými cely.
„Dík,“ odpověděl vězeň. Věděl, že ho zas bude muset otevřít před ním, stejně jako posledních osm let, ale pořád to nechápal a děsně mu to lezlo na nervy.
„Do prdele, nosíš mi dopisy každej měsíc a nikdy v nich nebyla žádná zbraň, tak na co, kurva, furt čekáš?“ nadával. Bachař se na něj jen lítostivě podíval. Dávno přestali řešit jeho cholerické a výbušné nálady.
Když Šubrt zjistil, že mu nadávky nepomohou, roztrhal obálku a vysypal její obsah na podlahu.
„Vidíš?“ zeptal se a rozčileně hodil rozervanou obálku po bachaři. Ten ji nechal ležet na zemi a odešel.
Vězeň rozevřel dopis. Věděl, že mu zase píše jeho dcera. Psala mu celou tu dobu, co si odpykával svůj trest. Nikdy nepřestala, ačkoli se její dopisy postupem času měnily.

Otče,
Chtěla jsem ti jen poděkovat. Za všechno, co jsi mi udělal. Dal jsi mi obrovskou zkušenost do života. Díky tobě teď nemohu normálně fungovat. Všechny holky ve třídě už si našly kluka, jenom já jsem pořád sama. Minulý týden jsem ale měla rande. Dali jsme si pizzu a pak mi chtěl dát pusu. A víš, co jsem udělala já? Dala jsem mu pěstí. Ne facku, ne zlý pohled, ale pěstí. A víš proč? Kvůli tobě! Doufám, že máš radost. Tohle byl přeci přesně záměr tvé „výchovy“, nebo ne? Změnil jsi můj život od základů. Nejspíš nikdy nebudu mít děti, protože sex se mi hnusí a manžela si nenajdu, protože chlapi jsou pro mě nejhorší stvoření na světě. Holky od nás ze třídy se bojí pavouků a hadů, já se bojím kluků, to je vtip, co?
Tak se měj, co nejhůř a příští měsíc ti zase napíšu.

Tvá znechucená dcera Lucka

Když dočetl, musel se usmát. Dělala mu radost skutečnost, že jeho dcera, jediná dcera, s nikým nechodí ani nespí, protože měl pocit, že patří jen jemu. Že se jí smí dotýkat pouze on. Vůbec ho nenapadlo, že jí zničil život, jen ho hřála radost, že už napořád bude jen jeho. Ať už fyzicky nebo alespoň myšlenkově díky vzpomínkám…