Mikro... kůň s velkým K

***

Mikro kůň s velkým K….

Tělo opřené o chladnou stěnu, tvář tak klidná, oči chvilku upřené do dáli, pak se zavřou a začnou se třpytit malé bolestné slzičky, pomalu stékající po klidné, světlé tváři. Ta bolest musela někudy ven.

Myšlenky se nemilostně vracejí tam, kde to bolí nejvíce, k okamžikům, kdy bylo krásně, nádherně a najednou došlo k převratné neměnné situaci.

Pamatuji si, jak jsem ho poprvé spatřila stáj tak klidně ve stáji uvázaný za modrou stájovku, přežvykoval seno ve žlabu a svýma velikýma očima mě pozoroval.

Doslova zasáhl, mé srdce od prvního okamžiku jsem věděla, že jedině on, nikdo jiný nebude ten pravý. Byl to vysoký hnědáček s krátkou černou hřívou a černo-rezavým ohonem, bez znaků na nohou, měl je ke kolenům černý. Na hlavě měl znak ve tvaru trojúhelníčku a na čumáčku měl slinku. A stejně nejvíce si pamatuji ty jeho nádherný veliký, černý, dobrosrdečný oči, měl uhrančivý, kouzelný pohled.
Ke společnému, důvěrnému přátelství jsme si museli ovšem vyšlapat cestičku. Nebyl ze začátku moc důvěřivý. První rok jsem si užila své. Zkoušel mě, jak mohl, nijak mi situaci neulehčil, ale dnes vím, že kdyby to nedělal, možná bych tu teď neseděla a neplakala.

Pamatuji si, jak jsme se přetahovali na první vycházce. Já chtěla jít do prava a on do leva. Vím, že na mě taky omylem klekl předníma nohama, když mu to podjelo, ale i tak se rychle zvedl a čekal, jestli se mi něco nestalo. Při ježdění, které jsem si na něm musela vybojovat, všichni mě varovali, že to není kůň pro dívku a kort pro začátečníka, nedala jsem si stejně říct a měli pravdu, kolikrát jsem ho chtěla vyměnit, ale bez úspěchu, většina se ho bála a nechtěla se s ním zlobit. Byl to rozhodně pěknej prevít, kterej si mě jako začínajícího jezdce dokonale vychutnával. Ale nemám mu to za zlé, dnes mu děkuji za každou špatnost, kterou mi provedl.

Možná tím mě naučil jak mít trpělivost, jak to nevzdávat a jak bojovat. Taky mu děkuji za všechny nečekaný útěky z kolbiště domů, musela jsem být vždy s ním připravená na všechno, musela jsem se naučit držet rovnováhu, stabilitu a hlavně nervy na uzdě. Je pravda, že za celé naše společné chvíle mi nikdy neublížil, nikdy mě neshodil. S ním jsem si prošla zkouškou, která byla pro mě asi nejdůležitější a taky nejkrásnější, lze navázat tak silný kontakt, že vás brání, bere jako rovnocenného partnera a váží si vás.

Nám se to povedlo po dvou letech. Po dvou letech mi přišel na zavolání naproti ve výběhu, když měl jít na vyjížďku a nechtělo se mu, byla jsem jediná, kdo ho dokázal přivést a domluvit mu. Pod sedlem jsme si také začali konečně rozumět, začal mě brát vážně a začali nejkrásnější okamžiky v mém životě. Nejkrásnější byla tříkrálová jízda, jeli jsme na dvě skupiny, bylo nás v té době u koní hodně a přede mnou ho jela zkušenější jezdkyně a nezapomenu, jak jí odmítl skočit jeden jednoduchý skok na kolbišti. V druhé skupině jsem ho jela já, a ač jsem si nevěřila, pokusila jsem ho také navést na skok a přišel okamžik, který se nezapomíná, cítila jsem, jak se odrazil a více méně bez jediné pobídky skočil. V tu chvíli jsem cítila, že už nejsem jenom já a on ale my, že jsme dokázali něco, v čem nám nikdo nevěřil.

Na vycházkách jsem byla jediná, kdo mohl odepnout vodítko, a věděla jsem, že nikam neuteče, nezačne se pást, ale že půjde v klidu dál vedle mě. Kolikrát jsme šli za koníkama na louku, kde se pásli na volno. Kolikrát za mnou běžel jako pejsek, jen tak bez úplatků. Nesčetně krát jsem si mu stěžovala do hřívy, nesčetněkrát jsem mu povídala o životě, kolikrát jsem mu povídala večer před naším odjezdem domů pohádku na dobrou noc. Vždy klidně stál, žral seno a poslouchal jedním uchem natočeným ke mně, občas se otočil jako by říkal, ať pokračuji.

S ním byl můj život plný energie, lásky a štěstí. Nikdy mě za celou dobu nenapadlo, že by to mohlo jen tak náhle skončit. Nebyl tak starý, že bych musela počítat, že by mi odešel. A i přesto se tak stalo.

Naše přátelství trvalo přes 4 roky…. Poprvé jsme se setkali 29.6.2002 a naposledy jsme se viděli 18.3.2006 a týden na to zemřel na otravu, přesně z pátka na sobotu 25.3.2006. Byla jsem poslední z klubu, kdo na něm seděl. Po mě ho měl jen jeden pán na vyjížďce.

Je to už 5 let co se naše cesty rozdělili a já až teď jsem schopná jakž takž o něm mluvit a psát.
Pořád cítím tu bolest a prázdnotu, která mi tu po něm zůstala a strašně mě mrzí, že jsem mu nedala ani poslední sbohem i když věřím v posmrtný život a občas mám pocit, jako kdyby tu byl se mnou a držel nade mnou ochrannou ruku…..

Nikdy nezapomenu můj nejlepší příteli.


***