Pád druhý. Láska dvou.

Čekala ho na autobusáku u ní v tom malém městečku, které sama dobře neznala. S dýmem projel první autobus, najel do kaluží rozpuštěného sněhu, která poté ostříkala kolemjdoucí. Nenamítali nic, stáhli se na kraj a šli bez okolků dál. Nebylo to nic, na co by nebyli zvyklí, stávalo se jim to denně. Nebylo to uspěchané velkoměsto, kde musel mít každý ten nejčistčí oděv. Brala to tak, ona sama tam nepatřila. To, co oni brali za normální brala ona jako něco velmi prazvláštního, však co, bydlela tam krátce. Při těhto myšlenkách jel další autobus. Ten kaluž objel, řidič asi nebyl amatér a myslel i na kolemjdoucí. Stále nic. Hned za ním zastavil třetí autobus. Konečně ho uviděla tváří v tvář. Nebyl to ani internet, ani esemesky. Když ho viděla, přišla si tak nicotná..

,,Ahoj'' usmála se a určitě se celá červenala. Sebe samotnou ale neviděla ,,Ahoj'', dostalo se jí na odpovědi. Něco se v ní pohlo, prolomily se ty nejtvrdší ledy,.. Byla to jejich úplně první schůzka. Kam jít? O čem se bavit? Co si k němu vlastně může dovolit? Tolik otázek jí probíhalo v hlavou.. Šimrání v břiše a nervozita ji pomalinku opouštěla. O to víc se jí začínaly klepat nohy. ,,Tak kam půjdem?'' ,,Nevím, rovně?''.., na lepší odpověď se nezmohla. Nic ji nenapadlo. A ten stav se neměnil. Trapné ticho a zima jen dávaly iluzi toho, že je čím dál napjatější atmosféra, ještě chvilku a mohla se i krájet.

Šli skoro hodinu, daleko za tím malým městečkem narazili na osamělou zastávku, která patřila k jedné vesnici. Nikdo tam nikdy nestál, autobusy tam nestavily. Sedli si tam na lavičku, každý seděl na opačném konci. Vytáhli si mobily, on svůj stříbrný dotykový mobil, který už sám mluvil za osobnost majitele, ona si vytáhla svůj starý, který se s s tím od něj nedal ani ve zlomku srovnávat. Ona hrála první hru, na kterou narazila, on si všiml několika nepřijatých hovorů.. Přisedla si blíž k němu, on mezitím popošel ke zdi. Nevěděla, jestli mu vadí, nebo tam šel bezdůvodně.. Krátce poté se na hodinách ukazovala pátá hodina. Už odcházeli do jejího malého městečka.. Během půlhodiny do něj došli. Jeho krásně bílé boty svítily ve tmě.

,,Prosímtě, pojďte nám pomoct'' volal kdosi, poprvé to neregistroval ani jeden. Podruhé se otočili oba, jasně, bylo to na ně. Byla to její nová sousedka, potřebovala pomoct při stěhování skříní k její kamarádce, ještě nepostavené, uložené v krabicích. Pomohli jí odnést to do starého baráčku. Na prvním rande? Přímo ideální. Deset minut před šestou byli na autobusáku. V šest měl odjíždět. Už neseděli každý na druhém konci lavičky, během cesty od zastávky do městečka se prolomily i poslední ledy, spolu se smáli, povídali si.. Seděli vedle sebe v objetí. Koukla se mu do očí. Jakmile si jejího pohledu všiml, uhl úplně jinam. Vyvedlo ji to z míry, chtěla mu dát aspoň pusu před odjezdem, ale tohle ji dovedlo k názoru, že by určitě uhl. Toho se bála.. Autobus přijížděl krátce po šesté. Lidé se rvali, aby byli mezi prvními, kteří nastoupí a chytli to nejlepší místo, přestože byl autobus prázdný a na každého vycházely snad dvě dvojsedačky. Jen oni tam stáli v objetí při loučení. Dala mu při loučení pusu, nečekala, že vezme veškerou iniciativu a bude z toho krásný polibek. Krásný polibek, na který ona hned tak nezapomene.


Zamilovala si ho.. I přes veškerou dálku, která jí po měsíci dala místo na druhém konci republiky tenhle příběh není ukončen..