Tři oříšky

Návštěvy na tom pokoji už dávno nebyly pracovní povinností, a přece jsem tam chodil dál. Věděl jsem, že na mě čeká a nemohl jsem ji zklamat. A ona? Ačkoliv věděla, že přijdu, stejně se jí oči pokaždé potěšením rozzářily.
Otevřel jsem tichounce dveře a po špičkách vstoupil. Nepřekvapil jsem ji.
"Strejdo! Ahoj. Tys za mnou přišel?"
"Přeci jsme se domluvili."
"Já vím, ale stejně mám takovou radost."
Rozpřáhla ruce a já jsem se nechal sevřít v tom hladovém náručí. Pohladila mne po tváři.
"Dneska ses neholil?"
Zasmál jsem se. Ženská každým coulem. Všechny jsou stejné, ať je jim pětadvacet nebo osm.
"Nebyl čas."
Pohrozila mi prstem a na čele vyčarovala přísnou vrásku.
"Když o sebe nebudeš dbát, nikdy tě žádná holka nebude chtít. Zůstaneš sám jako já."
Podobné věty mne dostávaly do kolen. Brala svou opuštěnost jako samozřejmost. Prostě se to stalo. Že tě rodiče dali do ústavu? No a co? Prostě se to stalo. Že už o tebe nemají zájem? Prostě se to stalo.
Zahrál jsem to do outu. "Ty se taky neholíš?"
Začala se hihňat.
"Máš knížku?" na její tváři opět zářil úsměv.
"Že váháš."
Zatleskala a trochu se napřímila."O Popelce?"
"Kačenko, ale tu jsme četli už tolikrát... Nechceš jinou? Ta knížka je plná pohádek a jedna je hezčí než druhá."
Stáhla rty. "Jaké?"
"Třeba Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Kocour v botách, Dlouhý, široký..."
"Jakou máš rád ty?"
Zamyslel jsem se. "Ptáka ohniváka a Prince Bajaju."
"Když jsi byl kluk, četl sis ty pohádky?"
"To víš, že ano. V jednom kuse..."
Spokojeně přikývla. "Tak proč se divíš, že chci zase Popelku?"
Dostala mne. Himl - kdo tu byl odborník na lidskou psýchu? Já nebo ona?
"Tak jo - Popelku."
Otevřel jsem rezignovaně knihu. Ani jsem nemusel složitě hledat, ta stránka už byla od mých prstů dočista vyžehlená.
"Byl jednou jeden zámožný sedlák a tomu onemocněla žena a krátce na to zemřela. Zůstal tedy na statku sám se svou dcerkou, která byla po mamince hodná a pracovitá.
Po nějakém čase se otec znovu oženil. Jeho druhá žena přivedla do domu své dvě dcery. Byly hezké, ale tuze marnivé, se srdcem z kamene. Pro ubohou dívku začaly těžké časy..."
Seděla na posteli tiše jako hříbek a soustředěně poslouchala. Občas se jí obočí stáhlo do mrzuté linky - to když sestry Popelce úmyslně ubližovaly. Jindy jí přes obličej přelétl spokojený výraz. Když jsem dočetl, pokývala hlavou.
"Je krásná?"
"Kdo?"
"No Popelka."
Zasmál jsem se. "Určitě, když se líbila princi."
"Škoda že jí nemůžu vidět."
"Ale Káťo..."
Zarazila mne. "Já vím. Už brzy..."
Pak se usmála. "Máš nějaké přání?"
"No jéje. Hromadu."
"Já myslím takové to skutečné, které si přeješ tajně, ale strašně moc. Jako Popelka."
Přemýšlel jsem. Opravdové přání? Pár bych jich měl...
"Ano."
"Já taky, strejdo. Ale neřeknu ti ho, nevyplnilo by se."
Nemusela mluvit, stejně jsem ho znal. Přála si znovu vidět, být stejně zdravá jako před tou havárií. Pak by si jí třeba máma vzala zpátky...
"Něco pro tebe mám. Natáhni ruku." Zašeptala a sáhla pod polštář. Když otevřela dlaň, uviděl jsem tři malé lískové oříšky. Jeden pečlivě odlomila a podala mi ho.
"Bude ti stačit jeden, strejdo? Dala bych ti i dva, ale já si chci ještě jedno přání rozmyslet..."
Díval jsem se na oříšek v dlani a slova, která bych měl říct, zůstala mimo můj dosah.
Poposedla si na posteli blíž, aby na mne dosáhla. Její citlivé prsty se opatrně dotýkaly mého obličeje.
"Ty pláčeš? Je to málo? Chceš i ten druhý oříšek, strejdo? Mně stačí i jedno přání."
"Ne Kačenko, nechci. Jeden oříšek je tak akorát."
Posunula se ještě o kousek blíž. "A řekneš mi, co si budeš přát?"
Podíval jsem se do jejích tichých očí a opatrně ji objal.
"Nemůžu. Nesplnilo by se to."