Prásk! zavřely se dveře...

Prásk! zavřely se dveře... „Miláčku, jsem tady! Máme na sebe celej dlouhej den!“ NE! už je tu zase! Proč mi už, sakra, nemůže dát pokoj?! Vždycky si přijde, nají se, udělá bordel v bytě i v hlavě a zase odejde... a myslí si, že to spraví pár hezkejma slovíčkama a dotekama... hmmm... prej „MILÁČKU!“ na to mu tak někdo skočí... Vždycky si přijde, kolik máme času, jak jsem skvělá a jak mě miluje, pak odejde domů k manželce a dvěma malejm holčičkám a zase se tu pár týdnů neukáže... jednou jsem se náhodou potkala s celou rodinkou během roztomilýho rodinnýho odpoledne na kolotočích – já tam byla s neteří... pomalu mě ani nepozdravil... je fakt, že pořád tak kradmo pokukoval... ale to mi přijde trošku málo... vlastně ani nevim, proč mu to pořád ještě trpim... tyhle jeho věčný odchody a návraty mě ubíjí... ale na druhou stranu bez něj asi taky bejt neumim... no jo, je to kříž... Ten Catullus se svym „Odi et amó“ to vyjádřil přesně... ani nevim, co mě k němu pořád táhne... možná stačí i jenom to, že mě vždycky bral takovou, jaká jsem... ani štíhlejší, ani chytřejší, ani hezčí... a já měla s chlapama problémy vždycky... byla jsem buď moc svá, moc puntičkářská, moc chytrá, nebo, nebo, nebo... navíc našim pro mě nebyl nikdy nikdo dost dobrej...
Seznámili jsme se kdysi dávno – to mně bylo necelých patnáct a jemu asi osmnáct... jak já jsem ho nesnášela! Připadal mi arogantní, hloupej, namyšlenej... pak... ani nevim, kdy se to vlastně změnilo... najednou jsme si víc povídali... já byla nezkušená holka, který připadalo, že jí nikdo neposlouchá, nikdo jí nerozumí, nebo nestačí inteligenčně... řeknu vám, je to dost děsivý, když chodíte s klukem, u kterýho musíte neustále přemejšlet, co si můžete dovolit říct a co už ne, aby to pochopil tak, jak to myslíte... a on poslouchal a chápal... bez vysvětlování a zbytečných dodatků... byla to najednou taková úleva... navíc jsem věděla, že můžu říct cokoli a on to vezme a neurazí se... a naopak to platilo stejně... možná to bylo taky tím, že jsme vlastně úplně stejní... samozřejmě nezůstalo jen u povídání... Nejdřív jsem z toho byla úplně na větvi... pak přišlo přemejšlení (vždycky přemejšlim víc než bych chtěla), pak zklamání, potom zas několikrát po sobě rozhodnutí, že už nikdy nedovolím, aby se uskutečňovaly nějaký další úlety a nakonec rezignace...
Pak se najednou delší dobu neukázal... já jsem pozapomněla, začala chodit s dlouholetým kamarádem a vzala jsem si ho... Kamarádství nám ale šlo líp než manželství... ani ne po dvou letech jsem byla zase sama... rozvedla jsem se a chtěla začít úplně jinak... Změnila jsem práci, účes, styl oblíkání, zařízení bytu, našla jsem si nový koníčky a začala dálkově studovat druhou vysokou...
A pak jsem jednou šla ze cvičení – dobře naladěná, v pohodě – a najednou jsem ho potkala... ale nevypadal překvapeně... ale byla jsem v tak dobrý náladě, že jsme se dohodli a šli na kafe... dozvěděla jsem se, že je ženatej, ale ne šťastnej... že se jim nedávno narodily dvojčátka – holčičky – Janička a Hanička... prostě že vede přesně takovej život, jakej si vysnil, ale stejně mu v něm něco chybí... a že prej kousek odsuď pracuje a vídal mě, když chodil z práce... a tak si na mě dneska počkal, protože mě moc chtěl zase vidět... Já mu taky povídala... o svým nevydařenym manželství, o nový práci, o rozhodnutí začít znova a jak jsem teď spokojená... Ani jsme si nevšimli, že se z plánovaný půlhodinky na kafe stalo několik hodin... nakonec slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že se zase někdy sejdem... nakonec se z našich kafíček stala příjemná tradice... postupně jsme sem tam zašli na večeři nebo jeli někam na výlet a nakonec to sklouzlo do těch samých kolejí jako před lety...
Každej se zabejvá situací chudinky podváděný manželky a v milence vidí nepřejícnou mrchu, která jí chce ukrást manžela... ale opačně se na to nikdo nepodívá... Chlapovi to tak vyhovuje a manželka má svý jistý... ale co milenka? Jak k tomu přijde, když ví, že s ním nikdy žádnou jistotu mít nebude, že on sám jí nechce, ale jinýmu chlapovi jí nedá? Když se od něj ani přes to všechno nedokáže odpoutat? Lidi jsou hrozně úzkoprsí... Každej mluví o morálce, o tom, co je správný a co ostatní dělají špatně, ale před vlastním prahem si nezamete... A přes tuhle svojí pokryteckou morálku kouká na všechno a na všechny okolo a všechno odsuzuje... Nikdy jsem nechápala ty, kteří svůj rozum svazujou zaběhlýma konvencema a okleštěným pohledem na svět... ty, kteří znají jen jeden pohled na situaci a tím, co do něj úplně stoprocentně nezapadne pohrdají...
„Co se děje, jsi nějak mimo... co je ti?“ ... ach jo... zase jsem se zamyslela nad něčím, o čem vim už předem , že to neovlivnim... jsem já to případ...
Jak já tě nenávidim... vím, že mě zneužíváš, že si mě sice možná vážíš, ale nemiluješ mě, že máš doma ženu a dvě malý děti, který podvádíš a ničíš stejně jako mě... ale stejně tě i tak trochu miluju... a aspoň během těch chvilek, kdy jsme spolu, jsem šťastná a ani nepřemejšlim...
„To nic, zlato, co si dáš k obědu?