Sen

Už jako malý jsem si pevně stál za svým snem. Přál jsem si psát. Psát nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Chtěl jsem, aby je má díla donutila přemýšlet nad jejich životy. Nepřipadal jsem si jako mravokárce, ale jako přítel, který nešetří radami do života.
Od chvíle, kdy jsem se naučil psát, seděl jsem u starého psacího stroje a celý den jsem vyťukával na papír příběhy. Bavilo mě být tím, kdo řídí životy postav. Líbilo se mi, jak se mi pod rukou rodily všichni ti hrdinové, dívky v nesnázích a zlotřilí padouchové. Díky mně na papíře ožívala celá města, dokonce světy. Když jsem psal, utíkal jsem od kruté reality.
Čím jsem byl starší, tím víc jsem se utápěl ve vlastní fantazii. Ale něco se změnilo. Už tam nepobýhaly postavy, nerodily se nová města. Už pro mně nebyly důležité příběhy, ale pocity. Pocity, kterými jsem překypoval. Zkoumal jsem je, zkoumal jsem sebe. Ale už jsem nepsal tak často. Byly prostě věci, které mi nedávaly smysl sami o sobě. Mohl jsem o nich přemýšlet, ale nikdy jsem je neumístil na papír. Přesto všechno pro mě mělo psaní důležitý význam. Z těch pár emocí, v kterých jsem se vyznal, jsem se vypovídal. Pomáhalo mi se svěřovat touhle cestou. Utěšovalo mě, že si to přečte i někdo jiný. Přečte, ale nepochopí to, co jsem tím chtěl říct sám sobě.
Psal jsem stále víc. Začal jsem dokonce psát i o věcech, kterým sám nerozumím. Jě něco jiného přemýšlet v koutě a nebo se se svými myšlenkami svěřit ostatním. Snažil jsem se aby má díla působila chytře. Já sám jsem si připadal na svůj věk rozumnější, než ostatní. Ale právě proto jsem rozumný nebyl.
Byl jsem na sebe velice pyšný, učitelé mě chválily za mé úvahy a povídky. A musím přiznat, že některé byli doopravdy dobré. Teď jsem byl svému snu o krok blíž. Mohl jsem psát. Všichni kolem mě psali. Někteří líp, někteří hůř. Problém byl v tom, že ta první skupina lidí psala ještě líp než já sám. Upadal jsem v beznaděj. Každá má nová povídka mi přišla o něco horší, než povídky těch ostatních. Přesto jsem ještě nebyl připraven vzdát se svého snu.
Píšu do dneška. Každý den vzniká v mé mysli nový nápad, osud nebo otázka, která nesmí zůstat sama. Je potřeba klást stále další otázky. Protože jinak bychom měli pocit, že už víme všechno a nepotřebujeme čas, abychom vypátrali nové odpovědi. Život by byl chudý, bez náplně.
Právě jsem popsal další papír. Pomalu jsem jej zamkl do šuplíku u psacího stolu. Oblékl jsem se a vydal se do práce. Je čas prodat další dům, zaprodat další kus sama sebe.
Svého snu jsem se vzdal, sny nejspíš nejsou od toho, aby se plnili. Ale psát budu dál. Aspoň pro sebe...