Velikonoční

Jaro. Všechno se probouzí, začínají kvést první jarní kvítky, ptáci se vrací z teplých krajin a svým radostným zpěvem nám oznamují, že je jaro v plném proudu. Kdysi jsem se na tohle období moc těšila. Nejhezčí vzpomínky mám na procházky s babičkou, která se mi snažila vtlouct do hlavy aspoň pár názvů jarních kytiček. Ikdyž jsem si tenkrát nepamatovala ani jednu, je to moje nejhezčí vzpomínka z dětství.
Tentokrát jsem to všechno přežívala nějak v klidu. Byl konec dubna, venku bylo krásně a na dveře nám klepaly svátky jara - Velikonoce. Nikdy jsem se na ně netěšila, ale to je asi u holek normální. V neděli večer jsem se s mamkou pustila do barvení vajíček. ,,Musíš tam tu nálepku pěkně uhladit, když tam jsou ty varhánky tak to vypadá škaredě" neodpustila si mamka svoje kárání. Jako každý rok. Každý rok spolu vajíčka barvíme a ona má každý rok strach, že jsem zapoměla, jak se lepí samolepky. Na velikonoční zvyky je moje mamka specialista. Kdyby na domovních dveřích neměla svůj jarní věnec vlastní výroby, nežila by. V tomhle ohledu po ní vážně nejsem. Jsem totiž absolutně NEzručná, kdežto mamka žije vyráběním všeho druhu a Velikonoce si užívá. Jako každý rok, tak i tento, bych Velikonoční pondělí nejradši vymazala z kalendáře. U nás na malé vesničce sice moc kluků není, ale i tak je celý den úplne nanic. Zvyky jsou zvyky, ale nejsem jejich zastánce.
Pondělí. Je něco kolem osmé hodiny ráno a už jsem vzhůru. Po zkušenosti z minulého roku, kdy u nás v sedm hodin zazvonil soused jsem se poučila a radši tu hodinku spánku obětuju. Mamka je vzhůru minimálně od šesti, aby si všechno pečlivě přichystala, táta je schopný spát klidně do oběda a ani neustálé řinčení domovního zvonku ho z jeho spánku neprobudí. ,,Co tady chodíš ještě tak v pyžamu?" zněla první věta mamky, když se objevím v kuchyni. ,,Co kdyby někdo přišel?" strachuje se. ,,Tak si počká až se převleču" odvětím a věnuji se snídani. ,,Teda ty máš hlavu celou po tátovi" řekne větou, kterou od ní slýchám téměř denně. Víc už se spolu nehodláme na tohle téma bavit.
Asi v děvět hodin se domovní zvonek poprvé ozve. Ve dveřích stojí tlupa malých kluků, kteří se na mě vrhnou všichni naráz a moje pozadí tak utrpí vážnou újmu už ráno. V půl desáté to přijde nanovo. Mamka se mnou odmítá chodit otevírat a všemu se tiše směje z kuchyně. Když v deset hodin znovu zazvoní zvonek, odmítám tam jít já. U branky stojí dva kluci, kteří mou dnešní nervozitou pohnout o veliký obrátky. Vlastně, ten jeden už je v mojí hlavě pěkně dlouho. Křeče v břiše se začínají ozývat a já i přes veškeré prosby, jdu otevírat sama. Maminka by mě v téhle chvíli asi stejně nepomohla. Rozklepaně odemykám a přes hlasitý tlukot srdce se ani neslyším. Pohled na něj mě ještě víc oddělá, takže se snažím roztřesenýma rukama otevírat lahev Ferneta, což se mi sice povede, ale prsty neposlouchají a stejně to rozleju. ,,A nedáš si s náma?" zní jeho otázka. Upřímně řečeno ani nevnímám to, co mi říká, ale vnímám pouze jeho krásný hlas. ,,Ne, díky" usmívám se na něj. ,,Tak díky, čau" usmívá se a spolu s tím druhým odchází. S těžkým výdechem zamykám dveře a s blaženým úsměvem jdu zpátky. Třes rukou nepřestává a mám pocit, že dřív nebo později na mně pozná, že jsem z něho totálně hotová.
Asi ve dvě hodiny už odmítám čelit dalším nářezům, takže všichni tři sedáme do auta a ujíždíme za babičkou do nedaleké vesnice. Nejtěžší zkoušku dnešího dne mám za sebou a jen doufám, že na mně ten kluk nepoznal, co se mnou dělá jeho přítomnost.