Joe II.

Taková situace byla jen jednou z mnoha, kterým byl Joe už odmala vystavován. Jeho nerozvinutá, zranitelná mysl nedokázala pochopit, proč tatínek bije a křičí na maminku, když přece každý jiný muž, kterého zahlédl na hřišti nebo ve městě, se ke svému protějšku choval hezky.
Nikdo mu to nevysvětlil. Matka mu na takové otázky neodpovídala. Jen plakala. A otec.. otce se bál. Nikdo jiný o chování Joeova otce ke své manželce nevěděl.
Čas od času navštěvovaly Joeovu matku Isabelle, které nikdo neřekl jinak než Jean, podle jejího druhého jména, její veselé sestry.
"Jak se má naše malá Jean??" štěbetaly už od vchodu a hned líbaly svojí sestru na tváře. Joe se na ně vždycky moc těšil; byly z Aljašky, oblasti, která se zdála v očích malého dítěte jako pomalu druhý konec světa, a jednou do půlroka si neodpustily krátkou návštěvu u příbuzných v centru Daytonu. Vždycky neopomněly přivézt malému Joeovi nějaké sladkosti, hračky, nebo pohlednice z míst, které navštívily, a o kterých mu radostně vyprávěly. Joe je rád poslouchal a hltal jejich vyprávění, a když se přiblížil čas odchodu, býval ještě smutnější a zamlklejší, než jindy. Kromě toho, v den návštěvy matčiných sester se u nich doma nikdy nekřičelo.
Ani svým sestrám Isabelle neřekla, jak hrubě se k ní její manžel chová. Vždy každé dopoledne před návštěvou trávila v koupelně, kde si přepudrovávala šrámy v obličeji a hluboké kruhy pod očima, jenž způsobily proplakané dny a bezesné noci, a před sestrami se vždy ukazovala jen v dlouhém roláku, skrývajícím bolestivé podlitiny a jizvy. Byla silná a statečná - štěstí a bezstarostnost dokázala zahrát tak bravurně, že ani jedné ze sester nedávala byť jen malou záminku myslet si, že je snad něco v nepořádku.
Takhle to šlo až do doby, než byly Joeovi čtyři roky. Jednou se při návštěvě zmínil o tom, co tatínek provádí mamince, v naději, že jí sestry nějak pomůžou.
Tetičky zděšeně zmlkly. Podívaly se jedna na druhou a v očích se jim zračilo překvapení a nejistota.
Do pokoje přišla Isabelle. "Nedáte si čaj, nebo -" Jakmile uviděla, jak sestry zaraženě mlčí, zavřela pusu. Joe seděl před nimi, kopal nožičkami do křesla a upíral na ně svůj podivně chladný a necitelný pohled.
Isabelle uhodla, co se asi stalo.
"..Joe?" podívala se na něj vyčítavě.
Od té osudné návštěvy už tety nikdy znovu nepřijely.