Joe III.

Násilné a hrubé chování si Joeův otec Joseph předurčil v zaměstnání. Pracoval jako policejní poručík v Daytonu, a ve městě, ve kterém se to jen hemžilo zapadlými uličkami plnými zlodějů, feťáků, prostituce a organizovaného zločinu, neměl nouze o častá setkání se zločineckou spodinou, na níž měl spoustu možností vytříbit si své násilné praktiky. S nikým se nezacházelo v rukavičkách, nezdržovalo se dlouhými protokoly a neplýtvalo slovy. Nadávky, křik a bití byly na denním pořádku. A komu se nelíbily drsné praktiky daytonské policie, mohl kdykoli odejít.
Joseph Lambada byl velmi abiciózní muž, a díky jeho vytrvalé snaze stoupala jeho hvězda strmě vzhůru. Však se taky všude možně šuškalo, kdo asi bude příštím šerifem. Měl pro funkci všechny kladné předpoklady; ctižádost, rozvahu, praxi, sílu, vytrvalost a mnoho dalšího.
Kromě toho - kolegové ho milovali.
Kdo se za nás postaví? Přece Joe. Kdo nám koupí pivo po službě? No přece Joe. Kdo nás při šichtě rozptýlí vtípkama a vypráví nám historky? No Joe. Za koho bychom všichni dali ruku do ohně?? Přece za toho všemi zbožňovaného, oblíbeného kámoše Joea.
Rozhodně nikdo netušil, jak se jejich obletovaný kámoš Joe chová mimo práci. Nikdo neviděl, jak po zabouchnutí dveří od domu odkládá uniformu a dobrácký výraz ve tváři střídá nevrlý, hrubý úšklebek. Jak bystrým okem hledá jakoukoli záminku, pro níž by mohl pokračovat v násilí, ze kterého se v práci dostatečně nevybil. A on si jí vždycky najde. Nikdo nemohl tušit, že po příchodu domů nastává peklo jeho manželce i synovi. A nikdo neuslyší její křik a pláč, když si ji vybere jako terč, na kterém se může vybít, když bije a mlátí do jejího křehkého zmrzačeného těla, do její krásné tváře a pokrývá jí tělo modřinami a puchýři. Když posedlý svou prací nerozeznává rozdíl mezi ženou a zločincem, a brutálně jí zasazuje rány, nedávajíc jí ani čas vzdechnout. A nakonec, když její zlaté vlasy skropí krev a jeho odřené pěsti už příjemně brní, teprve tehdy je Joseph spokojený.

Domácí násilí páchané na matce způsobilo už v útlém věku deformaci Joeovy povahy. Otec na něj sice téměř nikdy nevztáhl ruku a jeho vztah k synovi byl spíše chladný a nevšímavý, ale pohled na maminčino utrpení, které nemohl nijak zastavit, a které bylo zcela nad jeho dětské chápání, to všechno způsobilo silné trauma, které mělo nedozírné následky.
Joe byl jiný než ostatní děti. Na hřišti si nehrál s ostatními, nevyhledával kamarády ani neměl potřebu družit se do veselých skupinek prcků na pískovišti. Téměř nikoho k sobě nepustil.
Kromě toho, byl dost málomluvný. Vždy řekl jen tolik, kolik bylo nezbytně třeba, ani slůvko navíc. U pohádek v televizi si udržoval stále ten samý strnulý výraz, jeho oči jako bez života tupě sledovaly pohyby na obrazovce a nikdy při nich neprojevil žádné emoce. Všechny své hračky jen rozbíjel; vojáčkům utrhl hlavy a končetiny, plyšákům ustřihával hlavy a autíčka obvykle končila rozebraná a odhozená v koutě. Ani maňáskové divadlo ho nerozesmálo. Ostatně, vykouzlit na Joeově kulaté tvářičce alespoň záblesk úsměvu byl téměř nadlidský výkon.
Malým světýlkem ve tmě každodenních traumat byly večery, kdy si matka ušetřila alespoň trochu času na svého syna.
Joe ležel úplně sám v postýlce ve svém pokoji s očima přibitýma ke stropu, a naslouchal tikání hodin na stěně. Pokoj osvětlovalo slabé světlo z lampičky, kterou měl posazenou na stole vedle malého akvárka s rybičkama.
Dveře se zlehounka otevřely. Joe se okamžitě vyškrábal do sedu a zamžoural očkama ke dveřím.
"Ťuk, ťuk.." objevila se ve dveřích maminka. Posadila se na okraj postele k Joeovi a vytáhla zpod náruče velkou barevnou knížku.
"Podívej se, Joey, co mám," usmála se na synka. Joe upřel oči na krásnou barevnou ilustraci na obálce knížky, lesknoucí se v jasně oranžovém světle lampičky a znázorňující několik skotačících zvířátek, nad nimiž stál velký nápis: "The Old MacDonald's Farm". Výraz v Joeově tvářičce se konečně rozjasnil a jeho chladné oči zářily radostí - jeho oblíbená knížka! A pak udělal to, co maminka dlouho toužila spatřit, a co jí bylo odměnou za všechnu bolestnou snahu vydržet trýznění osudu - opětoval jí úsměv.
A pak začala číst. Joe se spokojeně zachumlal do peřin, napjatýma očima pozoroval matku a naslouchal jejímu něžnému hlasu. Konečně nikdo nekřičí, nikdo nikoho nebije ani neponižuje. Je tma, jsou v pokoji sami a maminku mu nikdo nemůže vzít. Ani tatínek, ani nikdo jiný. Jak Joe ležel s peřinou nataženou až k bradě a díval se na bytost, kterou měl jedinou na světě rád, slíbil si, že odteď už mamince nikdo neublíží. Bude ji bránit a ochraňovat před všemi zlými lidmi, kteří mu jí budou chtít vzít. A budou navždycky spolu.
S tímhle vážným ujištěním vrytým do paměti se Joe ještě naposledy toho večera usmál a pak klidně zavřel oči.
"...a když starý farmář MacDonald vyhnal všechny ovce na pole, dal je na starost svému ovčáckému psovi. Ale pak.. Joey, pamatuješ si, co bylo pak?" S tou otázkou Isabelle sklopila knížku a otočila se na Joea. Když na něj pohlédla, neubránila se milému překvapení; Joe spal. Ovšem ne těžce a neklidně jako každou noc, ale sladce jako andílek. Ruce měl rozhozené na měkkém polštáři, peřinu přistrčenou k bradě a na tváři mu hrál stále tentýž lehký úsměv, jako ve chvíli usínání.
Poprvé za dlouhou dobu opět klidně spal.
"Vida ho, rošťáka," usmála se Isabelle udiveně a potichu zaklapla knížku. "Většinou neusne dřív, než se dostanu ke konci, a teď zařezává, sotva jsem začala číst."
Natáhla se přes postel, aby zhasla lampičku, a sklonila obličej nad spícího Joea.
"Dobrou noc," zašeptala. Pak Joea lehce políbila na vlasy a tiše vyklouzla z pokoje.