Joe IV.

Zlom v Joeově chování nastal těsně poté, co začal chodit do školy. Až dosud se psychické trauma podepsalo jen v jeho mlčenlivosti a poměrné necitelnosti vůči podnětům z okolí, ale jen co byl malý Joe vhozen do kolektivu a přímého kontaktu s lidmi, jeho rozviklaná, neobvyklá povaha se začala plně projevovat.
Nejdřív to začalo docela nenápadně. Joe se podle svého zvyku stranil ostatním dětem, nebavil se s nimi a na přizvání k rozverným hrám nereagoval. Dětem se ho ale díky své přirozené nevinnosti podařilo mezi sebe přeci jen dostat. Problém ale nebyl v Joeově nekomunikativnosti, nýbrž ve chvílích, kdy se rozmluvil.
Joeovi doma nikdo nevysvětlil, že násilné praktiky jeho tatínka nejsou tak úplně normální. Bez ostychu o nich před ostatními mluvil, líčil je a vyptával se zkoprnělých dětí na jejich vlastní rodiče. Jenže ostatní, normální děti to nepochopily. A udělaly to, co jim bylo přirozené - přestaly se s Joem bavit a začaly ho obcházet obloukem.
To byla chvíle, kdy si všechny děti v Joeově třídě zpečetily svůj osud. Ignorace a odmítnutí od kolektivu totiž Joeovy křehké city přímo roztříštily na kusy, a děti si tak zvláštního, nevyrovnaného kluka poštvaly proti sobě.
Učitelky si nemohly nevšimnout Joeovy narůstající agresivity. Děti neustále napadal, bral jim věci, často je i uhodil, a když se rozhodly bránit, přistupoval k nim s chováním, které až hraničilo s dětskou brutalitou. Kopání, mlácení pěstmi i drobné krádeže věcí se brzy staly středem pozornosti Joeových učitelek, které začaly hromadně přemýšlet o možných nápravách jeho otřesného chování. Ale domluvy ani zákazy tu nebyly nic platné, a tak se učitelky rozhodly Joeovo násilné chování vůči ostatním dětem rozpačitě tolerovat. A to byla chyba. Tolerance ze strany dospělých Joea ještě utvrdila v bezúhonnosti jeho činů, a dál s hořkostí trestal své vrstevníky za to, že jemu se nepoštěstilo být stejně šťastný a bezstarostný, jako oni. Nikdo nesměl být šťastný. Když on není, tak ani nikdo jiný. A každému takovému opovážlivci byl hned připravený srazit úsměv pěstí.
Postupem času se Joeova agresivita stále zhoršovala. Nikdo mu nestál v cestě. Nejenže se ho bály všechny děti na škole, ale dokonce se ho začali obávat i učitelé. Joe už si nevyhlížel jen své spolužáky, ale s klidem bil i mladší, ba dokonce starší žáky. Na nějaké domluvy už bylo dávno pozdě.
Ani situace doma nebyla nijak růžová. Pokud doteď Joe přijímal s tichostí svůj životní bol, od doby, kdy se mu zalíbilo pozorovat slabost svých vrstevníků, se choval jako utržený ze řetězu. Ač mu bylo sotva deset let, neváhal se pouštět do ostrých sporů s nenáviděným otcem. Pryč byly časy, kdy se schovával s medvědem pod stolem a tiše přihlížel, jak si otec vybíjí krutost na matce. Otec jen nelibě pozoroval, jak se mu jeho vlastní utlačovaný syn staví do cesty, každým dnem víc a víc, a opovažuje se kecat mu do toho, co má a nemá dělat. V té době taky Joe přestal být opomíjeným cílem a na jeho tvář dopadly první facky. Joeovi to bylo ukradený. Rozhodl se bojovat, a to k tomu patřilo. A čím víc se stavěl otci do cesty, tím častěji ho bil; čím častěji pocítil bolest na těle, tím víc si všechno vybíjel na ostatních. A čím víc mučil spolužáky, tím frustrovanější se cítil. Byl to začarovaný kruh.
Pohár trpělivosti Joeových učitelek přetekl, když se Joe po jedné obzvlášť dramatické noci neudržel a do krve zmlátil svého slabšího spolužáka.
"Běž dovnitř," přikázala Isabelle synovi, který jen provinile sklopil hlavu k zemi. Bylo poledne a právě dostala naléhavý telefonát ze školy. Musela si pro Joea přijet, protože vedení školy už po incidentu se spolužákem odmítalo dál na něj dohlížet.
Dveře auta se zavřely. Joe se po cestě sklesle díval z okna a naslouchal klidnému šumění motoru; to jediné ho vždycky uklidňovalo. Isabelle mlčela.
"Proč to děláš, Joe?" zeptala se.
"Proč dělám co?" opáčil Joe po chvíli.
"Ty moc dobře víš, co myslím. Všechno mi řekli. Vím, že to není poprvé, cos něco takovýho udělal."
"Nechtěl jsem ho zmlátit.."Isabelliny oči soustředěně pozorovaly vozovku.
"Na to jsem se neptala."
Hlas měla chladný a přísný, a v Joeovi ten tón, který byl na hony vzdálený jejímu obvyklému měkkému hlasu, vzbuzoval sklíčený pocit. Ucítil, jak se mu sevřelo hrdlo.
"No tak jak," ozval se opět ten chladný hlas.
"Já nevím."
"Ty nevíš?"
"Nevím."
"Joe, vzpamatuj se," řekla Isabelle a v jejím hlase byl náznak žalostného naléhání.
"A proč bych to neměl dělat?"
"Jak se mě na něco takovýho můžeš ptát..!" Isabelle prudce stočila auto do zatáčky a dupla na brzdu. Joe sklopil oči.
"Spousta lidí dělá takový věci." Polkl a dodal: "Třeba táta."
Nastalo ticho. Joe na sobě pocítil matčin pohled, mířený do zpětného zrcátka nad palubní deskou, ale ze strachu, že v něm uvidí výčitku, opět sklopil oči k zemi. Začínal litovat, že něco takového vůbec vypustil z úst.
"Joe, to není omluva.." odpověděla Isabelle po chvíli tiše.
"Nikomu se neomlouvám."
Matka se odmlčela.
"Joe, přemýšlel jsi už někdy, že se chováš stejně jako tvůj otec?"
Joe mlčel. Ta otázka ho neuvěřitelně popudila. Popudila, protože věděl, že má pravdu.
"Nechovám," odsekl zle. "A nech mě na pokoji!"
Po zbytek cesty už ani jeden z nich nepromluvil.
Nazítří už Joe do školy nešel. Byl okamžitě přeložen do zvláštní školy, za což dostal svůj první pořádný výprask od otce. Zatímco si v pokoji lízal rány, naslouchal ostré hádce svých rodičů, jedné z mnoha, které už ho téměř nemohly vyvést z míry. Přesně měsíc nato Joe oslavil 11. narozeniny.
Nová škola neměla ani nejmenší vliv na vývoj jeho chování a povahy. Vše zůstalo - k zklamání matky a šílené radosti otce, který dostal jen další záminku pro bití svého syna - při starém.