S nadějí, láskou a smíchem

Umřel. Nemohla jsem věřit. Byl dokonale nedokonalý. Už jsem nebrečela. Byla jsem statečná. Sžíral mě smutek a deprese, nikdy už nebude nic stejné jako dřív.
„Niko? V pohodě?“ Zase se spustil vodopád slz. Byl mu tak podobný a tak jiný. Proč je tu on? Vždyť mě před týdnem nenáviděl, mysleli si, že jsem s jeho bratrem pro peníze. Teď mě držel kolem ramen či nosil kapesníky a lil do mě kolu.
„No tak promluv!“ Zakývala jsem hlavou na souhlas.
„Chci smrt!“ Vytřeštil oči, byl na tom sice líp než já, ale já ho doháněla k šílenství. Bláznila jsem a občas jsem ho oslovovala Viktore, prostě to nešlo.
„Neblábol nesmysly! Kam chceš jít? Domů spát nebo do hospody?“
„Nechci ho ztratit…“
„Už se stalo a tys to neovlivnila…“ Kývala jsem hlavou na znamení souhlasu.
„Chlapci, mohli byste opustit nemocnici, bude to pro vás lepší.“
„Ona je dívka a nechte nás.“ Přistoupil blíž k doktorce v bílém plášti a něco ji pošeptal, žena se otočila na podpatku a odešla. Nic víc nic míň. Ruce se mi klepaly a bylo mi zle, přeci jen jsem měla v sobě hektolitry koly ale nic víc. Prázdno. Srdce bylo rozervané na milión kusů a nešlo se nadechnout! Hlava mě bolela, ale to nebylo nejhorší. Necítila jsem najednou nic. Už zmizel vztek, smutek, hněv, láska vše. Byla jsem nic. Bez něj jsem neměla důvod existovat.
„Promiň, neměl jsem ho tam pouštět.“ Hladil mě po ruce, tak jsem se odtáhla.
„Jdeme!“ Rozhodla jsem se, že nebudu sobec a vezmu ho s sebou, popadla jsem ho za ruku a postavila se na nohy. Vyběhla jsem z nemocnice a běžela jsem, co mi stačil dech. Civěl na mě jak na blázna, ale tempo stíhal, tak si moc nestěžoval.
Vběhla jsem do prvního nonstop, co jsem uviděla a pila, pila vše co mi donesli. Panák sem pivo tam bylo to v pohodě. Snažila jsem, to prázdno zaplnit, což se nedařilo a já pila dál a čím dál víc. Pak nás vyhodili, zamávala jsem Filipovi a šla domů.
V lednici byla neotevřená láhev vodky, trocha fernetu a vzadu v lednici byl absint. Plnila jsem dál tu prázdnou díru a najednou nic. Konečný klid.

Až na to, že ráno jsem se probrala a byla jsem opět prázdná, v žaludku mi kručelo a já ležela ve svých zvratcích. Byla jsem dobytek. Ve sprše jsem se zbavila té nechutnosti a šla na nákup.
Vnímala jsem, jak všichni spěchali, já také, nebo vlastně ne, pojedu daleko, teď mám peníze do konce života, ale co s nimi?
To co chci, si stejně nekoupím. Proč nejsem mrtvá já! Ticho mozku! Už kurva, drž hubu! Drž už klapačku!!! Zmlkni! TICHO!!!
Začínám být magor!

Seděla jsem v autě, jedla jsem nějakou čokoládovou sušenku. Bylo mi z ní blbě. Zajímalo mě, kolik bych asi nadýchala, kdyby mě kontrolovali policajti. Bylo to fuk. Z balíčku jsem vyndala první cigaretu, nikdy předtím jsem nekouřila, nikdy předtím jsem tolik nepila! Nikdy!!!

Po třetím cigáru mi bylo zle, no aspoň se tělo cítilo stejně jako duše. Byla už noc, seděla jsem v autě stále před obchodem, a už jsem uznávala, že mohu vyjet. Ale kam?

Napila jsem se minerálky a vyjela jsem pryč z města z tohoto světa z této reality. Telefon zvonil, musela jsem ho zvednout, i když se to za volantem nemá, vzala jsem ho.
„Niko, jak se máš?“
„Ahoj mami. Fajn“
„Jsi v pořádku?“
„Jo“
„Nechceš přijet?“
„Ne“
„Kdybys něco potřebovala, ozveš se. Ano?“
„Jo, ahoj“
„Opatruj se“
Vypnula jsem pro jistotu mobil a řídila dál. Ticho bylo nesnesitelné, ale když sem zapnula rádio, mluvili stále o něm. Byl slavný… Začalo být ráno a já cítila únavu, vše už vyprchalo, láska, naděje, veselost, zůstal jen temný oblak smrti, kterému jsem se snažila ujet.

Zastavila jsem v motelu a přespala. No, nenazvala bych to spánkem, brzo jsem vypadla na dálnici a jela dál. Mohla jsem si jet, kam jsem chtěla. Můj právník vyřeší vše kolem dědictví, Filip dohlédne na to, aby se byt prodal, a já nebudu mít nic. Nic než pár vzpomínek.

Nejhorší byla kolona, co mě potkala, to jsem moc myslela nad tím, jak auto narazilo do toho, kterého jsem milovala, a nikdo mu nepomohl! Nikdo, mohl přežít jen, kdyby neexistovala ta lidská sobeckost!

Někdo začal troubit a já si uvědomila, že už jsem usnula. Zajela jsem do nejbližšího motelu a bezesná noc se opakovala.

Jídlo mizelo, srdce bylo pryč a nic víc jsem nechtěla, pravidelně jsem se budila, pokud jsem přespávala ve městě tak opilá, pokud po dálnici tak s prášky na spaní. V televizi ukazovali mé fotky a hledali mě, jako vdovu po Viktorovi Skálovi, vlivného bohatého a populárního politika.

Nikomu nezáleželo na tom, že jsem zmizela, jen chtěli být srdceryvný, aby bylo něco ujetého v černé kronice! Nenáviděla jsem celý svět.

„Slečno.“
„Ano“
„Vím, že vás hledají, jen měla byste se ozvat.“
„Hm… Asi jo.“

Do telefonní budky jsem nacpala peníze a čekala jsem, až to zvedne.

„Kdo je?“
„Čau Filipe, postarali jste se o vše?“
„Jo.“
„Vrať se.“
„Kam? Domov už nemám.“
„Jsi aspoň v pořádku.“
„Jo, neboj. Tak ahoj.“

Ticho a já poznala, že teď je můj úkol hledat domov. Zapálila jsem cigaretu a jela hledat nový domov. S nadějí, láskou a smíchem.