Háček

V pětapadesáti letech jsem se zbláznil. Na stará kolena jsem vyměnil háčka. No, abych nekecal, správně bych měl napsat, že jsem vyměnil háčku. Je to totiž ženská.

Ne, nesmějte se mi, slovutní kormidelníci, zasloužilí kapitáni či udatní, vydatní, zdatní a všeho schopní zadáci. Zkrátka po letech tápání, hledání a nejrůznějšího zkoušení, oťukávání a systematického prubování jsem dospěl k názoru, že bez ženské na háčku se prostě už neobejdu! Pryč s namachrovanými chlapy, křehkými holčinami nebo zkušenými vodačkami s tělem vyluhovaným nejen vodou mnohých řek a říček, o vyluhování alkoholem ani nemluvě!

Potřebuji k sobě na loď pěkný kousek tak akorát, aby se ke mně hodil a se mnou ladil, trochu blázen a cvok, ale s přehledem i pochopením (mám mnoho chyb, o některých ani nevím nebo je úzkostlivě tajím), ten kousek by mě měl obdivovat i umět mne srovnat do latě (mívám někdy telecí, skopové, vepřové či hovězí nápady), na lodi i v životě mne oddaně poslouchat, ale nebát se i vyslovit svůj názor, ten krásný kousek by měl být mou vrbou, nápovědou, kuchařkou i hospodyní, pohostinou i něžnou, v peřejích silnou a nezdolnou vodní vílou, která na rozpálených volejích nebo ve větru, chladu a dešti prozpěvuje andělským hlasem ty nejkrásnější vodácké písně a vůbec je s ní za každé okolnosti jen sranda, případně legrace.

Tak takového háčka jsem za celý svůj život zatím nenašel.

Nedivte se, ani já nejsem žádný zázrak. Ale tahle poslední má slušně našlápnuto. Jak se říká, zakoukal jsem se hluboko do olivových očí a rázem bylo vymalováno. Mé hormony začaly přebírat řízení pochodů v mém těle a centrum myšlení se mi nadobro vystěhovalo z mozku. Najednou jsem ji viděl v jiném světle. Nemusím se přiznávat, jistě jste pochopili, že jsem byl ztracen.

Jakmile se na jaře udělalo hezky, pozval jsem ji na vodu. Vzhledem tomu, že v lodi ještě neseděla, navrhnul jsem Jizeru v dolním toku. Tam to zvládají i děti po krátkém výcviku. Souhlasila a já se radoval.

V sobotu po obědě jsme vyrazili. Na vodě jsme se spolu cítili dobře, proud mírný, příroda kolem jarní a sluníčko svítilo jak v létě, zkrátka vodácká idyla. Jen trochu si postěžovala, že sedím dost daleko od ní. Že má nejasný pocit, že to asi zas až tak úžasný zážitek nebude. Snažil jsem se odvést řeč na krásy kolem řeky a za chvilku s nadšením zjistila, že se může opalovat. Nestěžoval jsem si, při jejím opalování se mi naskytly krásné a nerušené pohledy nejen na divokou přírodu kolem řeky.

Při pohledech na poloobnažené tělo jsem se rozhodl, že ji nebudu obtěžovat tréninkem techniky pádlování, ať se ji její první výlet na vodu líbí. No bóže, tak těch deset kiláků ujedu bez háčka jen s porcelánem, jsem přece chlap, co se s pádlem v ruce už narodil!

Cesta pomalu a plynule ubíhala, proud byl mírný, chvilkami i rychlejší a tak jsem jízdu zvládal v pohodě. Dokonce i náznak peřejí s vlnkami se na řece objevil! Tam si můj háček zavýskal nadšením a já chválil a chválil. Říkal jsem si, že tím nezchudnu a ona bude mít radost; a o to přece jde! Hlavně pohoda!

Pohoda však rychle skončila. Můj háček se rozhodl pádlovat. Vysvětlil jsem jí v rychlosti, co se drží v ruce a co patří do vody. Za chvilku se jí to celkem začalo dařit. Pádlovala v podivném tempu. Záběr, záběr, záběr, odpočinek, záběr, záběr, odpočinek, odpočinek, záběr, záběr, odpočinek, záběry dva rychlé, pak pomalý záběr, zpětný záběr, odpočinek, záběr, odpočinek, ... atd. Zadáci mi jistě potvrdí, že takový rytmus pádlování má za následek řekou motající se loď. Udržet loď v přímém směru a jazyk v klidu chce klid mrtvého indiánského náčelníka. Zakoušel jsem muka jak u mučednického kůlu.

Za několik minut jsem byl udřený z neustálého vyrovnávání směru plavby, ale udržel jsem se a nic jsem neříkal. Nebudu jí přece kazit radost, má to poprvé, tak ať se jí to líbí! Vzápětí mne málem srazila do vody:
"Já myslela, že kormidelník je na lodi proto, aby loď jela rovně! My tu řeku šněrujeme jako opilí. Už to pivo nepij!"
Kdyby věděla, že piju pivo proto, abych se udržel a nic neříkal! To by byla asi hned vzpoura na palubě.

Abych řekl pravdu, normálně bych už dávno vypěnil a zavedl na lodi odvěké námořní právo podpořené devítiocasou kočkou. V zájmu klidu na palubě jsem jen zatnul zuby, přikázal si mlčet a lovit bobříky mlčení a silné vůle. Soustředil jsem se na udržení přímého směru a byl jsem tím cele zaměstnán. Na lodi pomalu nastávala idyla. Háčka se unavila a zabírala s menší silou. Loď se stala zase ovladatelnou. Příroda kolem byla stále krásná až romantická.

Pohoda netrvala dlouho. Můj háček si vzpomněl, že jsem vyprávěl o zpětném záběru, který se používá pro rychlé otočení lodi. Bez upozornění si to zkusila. Nejen, že málem vypadla z lodi a já se vrhnul na bok kanoe, abych udržel rovnováhu, ale také se jí podařilo zatočit loď do vrbiček při břehu. Odlehčil jsem situaci zvoláním:
"Vrbičky, nastává romantika! Drž se lodi, nechytej se větví!"
Kupodivu poslechla a my se neudělali. Když jsme se vymotali z vrbiček, uklidili jsme nahrubo v lodi, vyhnali pavouky a brouky z vlasů. Také jsem ji pochválil za super záběr. Hlavně aby byla pohoda!

Zmínku o špatně načasovaném záběru jsem si nechal pro sebe a přiznal jsem, že za vjezd do vrbiček mohu já. Že jsem s ní chtěl být chvilku sám schován před světem. Zvedla se, že mi půjde dát na záď sladkou pusu. Posadil jsem ji krátkým rozhodným úderem pádlem zpátky na její místo a pak dlouho zkroušeně vysvětloval, že vodák s vodačkou to tak na lodi dělají, líbají se na dálku v zájmubezpečnosti pomocí pádla.

To jsem si dal! Třikrát mne přetáhla pádlem, abych prý si uvědomil, jak moc mne miluje. I toto násilí jsem vydržel mlčky a snášel jsem trpký úděl zamilovaného. Pravda, s velkým sebezapřením a s dost silnými pochybnostmi, zda mi to za to stojí. Zamyšlen nad svým osudem jsem byl v zápětí opět vyrušen háčkem, že vidí most. Pookřál jsem na duchu i těle, to je přece most v Sojovicích a je tam hospoda! Čeká nás nad mostem malá písečná plážička nad peřejí, tam se přistává jedna báseň!

Vydávám povel k ukončení pádlování, že přistanu sám. Tady najet na břeh zvládne i začátečník. Chci přistát jako zkušený starý mořský vlk pěkně se špičkou lodi proti proudu, ať háček vidí, kdo to na lodi umí! Točím loď ke břehu a stáčím ji proti proudu. Připravuji vše na přistání jako podle učebnice pro vodáky.

Chtěla mi pomoci a zabrala v okamžiku, kdy jsem měl loď srovnanou a mířili jsme setrvačností ke břehu. Zase kontra záběr a zase ukázkový. Bohužel jsem měl pádlo už v lodi. Než jsem ho opět namočil, kanoe se stočila od břehu a proud se do nás opřel. Přece nepřistanu pozadu! Na břehu asi deset vodáků přihlíží, jak se peru s vodou, lodí i háčkem. Říkám si: Dotočíš obrat a přistaneš! To se dá ještě stihnout. Křičím:
"Nepádluj! To zvládnu sám!"
Chce mi pomoc a zabere. Tentokrát dopředu. Vzdalujeme se plážičce a peřej nás lačně nasává.

Lehám na pádlo a zabírám mohutným řídícím záběrem. Klekám si na dno lodě a cítím, jak proud si s námi hraje. Přece tu peřej nepojedu s nezkušenou posádkou! V tom vidím záchranu. Malý vracák u břehu. Namířím příď a makám ze všech sil. Zblízka vidím, že jsem vybral dost obtížné místo, ale jiné řešení už není. Risknu to. Vracák je prudší a menší, než se zdálo. Začal jsem se modlit. Naklonil jsem loď, zavěsil jsem se na pádlo a prosil vodáckého boha o přízeň. Jestli se háček lekne a začne loď vyrovnávat, jsme tam! Naštěstí si ani nevšimla, jak máme namále. Příď vklouzla do vracáku, stočila se, záď se v proudu téměř potopila, do lodě jsme nabrali asi kýbl vody a byli jsme ve vracáku! Chytli jsme se břehu, vystoupili a taháme loď na břeh.

Neudělali jsme se! Jsme borci!

Najednou se mi rozklepaly ruce i nohy. Barel na věci byl otevřený, v něm čtyři mobily, dva foťáky, doklady, peníze a klíče od auta. Náhradní oblečení bych případně i oželel. Polilo mne dodatečně zděšení. Barel jsem nezavíral, vždyť jsme měli přistát na plážičce vhodné pro přistávání dětí!

Přihlížející vodáci nám uznale zatleskali a pomohli vytáhnout loď na vysoký břeh. Jen dvě maminky s dětmi si stěžovaly, že mé modlitby k vodáckému božstvu byly dost nesouvislé a trochu více sprosté. Ale na vodě vládne trochu drsnější mluva, zvlášť ve vypjatých situacích!

Můj kouzelný háček se ke mně naklonil a shovívavě mi řekl:
"Láďo, já myslela, že to umíš! A tys nás málem vykoupal!"

Divíte se, že jsem začal znovu sprostě nadávat a pít?