Slečna M.

„Cože?!“ ptala se šokovaně slečna M. do telefonu. Měla pocit, že se její bratr zbláznil nebo se snaží si z ní velmi krutě vystřelit. „Co jsi říkal?“ ptala se nevěřícně.
„Dostal jsem tam práci, musíme odjet do týdne, nemůžu si ji vzít s sebou. Nepřežila by to,“ vysvětloval naléhavě.
„Tak ji dáme do domova. Teď ho opravili, všechno je nový a moderní a všude je plno hodnejch lidí. Bude se jí tam líbit, uvidíš.“ Už předem věděla, že tohle byl jen chabý pokus ho přemluvit. Nesnášel domovy důchodců stejně, jako jejich otec. To byl taky důvod, proč matku do žádného z nich nikdy neposlali. Radši si ji už skoro deset let nechával doma, aby se o ni staral a aby sám pořádně nežil. Slečna M. protočila oči. On a jeho žena jsou prostě učinění samaritáni. Ať! Ale ať to necpou ostatním, prosím!
„Dobře víš, že si táta přál, abysme se o ni postarali my. Neměl ty domovy rád. A my jsme to slíbili. Věř mi, že kdyby to šlo, nechal bych si ji, ale nemůžu. Je řada na tobě.“
„Nemůžu si to dovolit, pochop to! Zrovna jsem dostala práci, nebudu mít na mámu čas! Je to hrozně složitej článek- dokážeš si představit, jak je těžký něco takovýho přeložit?“
„Fakt to jinak nejde,“ rozhodl bratr. „Mrzí mě to,“ řekl dutě a zavěsil.
Slečna M. ještě chvilku tupě zírala na sluchátko a snažila si urovnat myšlenky. Moc rychle, všechno to bylo moc rychle. Zítra se k ní má nastěhovat její stará matka a má jí začít otravovat život svou pokročilou demencí zrovna v době, kdy se kariéra slečny M. začala alespoň trochu hýbat slibným směrem.
Zapálila si cigaretu a nervózně si loupala červený lak z už tak dost odřených nehtů. Neměla na vybranou. Měl pravdu- slíbili otci, že se o ni postarají. Její bratr to do teď dělal a ona se z toho vyvlékala, jak jen to šlo. Měl pravdu, sakra, byla řada na ní.
Dokouřila zbytek cigarety, vypila plnou sklenici studené vody z kohoutku a pustila se do vyklízení pokoje pro matku. Tenhle pokoj používala jako svoji pracovnu. Teď se tedy bude muset uskromnit a přestěhovat si práci do ložnice. Byla ráda, že může zaměstnat ruce, protože jí to alespoň napůl pomohlo od představ společného soužití s matkou.
Když byl pokoj připravený, zapálila si další cigaretu a zírala na čistě povlečenou postel. Tohle bude pěkně těžká zkouška, pomyslela si. Ale zvládne to. Bude muset.


Slečna M. vpadla do domovních dveří paneláku, kde bydlela a snažila se opatrně manipulovat s těžkou nákupní igelitkou, kterou si střídavě přehazovala z jedné ruky do druhé a ve které byly nahoře vajíčka. Nedočkavě mačkala tlačítko k přivolání výtahu, ale nic se nedělo. Zase nejede!
Vydala se po schodech nahoru a celá udýchaná spěchala do čtvrtého patra ke svému bytu. Věděla, že nechávat matku samotnou doma nebyl nejlepší nápad, ale neměla na vybranou. Potřebovala jít nutně do obchodu a ošetřovatelka, která přicházela matku hlídat, když slečna M. nebyla doma, nebyla ten den k mání.
Slečna M. se s matkou sžila překvapivě rychle. Ta stará paní nebyla náročná, uměla se docela dobře zaopatřit sama. Co se týkalo vaření a praní, domácnost měla na starosti slečna M.. Matka se ale dovedla sama obléct, umýt, nakrmit a dokonce - a to slečnu M. těšilo nejvíc - sama chodila i na toaletu a nepotřebovala tudíž nosit plenky, takže slečna M. měla dost času na svoji překladatelskou práci.
Matka se většinu dne dívala na televizi, i když bylo celkem jasné, že skoro nic z obsahu pořadů nevnímá. Také se ráda starala o svoje pokojové květiny, o které pečovala překvapivě pravidelně. Slečna M. by bývala hádala, že někdo tak dementní už nebude schopen si vzpomenout na zalévání květin, ale zdálo se, že tento rituál má matka v sobě hluboko zakořeněný a že jí pomáhá udržet si poslední zbytky smyslu pro denní rytmus. Svoji dceru poznávala zřídkakdy. Většinu času byla tak zaneprázdněná vlastními myšlenkami, že si téměř nevšímala faktu, že v místnosti není sama, a jindy slečnu M. oslovovala jinými jmény nebo na ni jen rozzuřeně štěkala.
Slečna M. neměla ráda, když byla matka agresivní. Ne, že by měla strach o sebe - ta stará paní byla tak tenká a drobná, že by slečně M. mohla ublížit jen sotva - ale bála se o její zdraví. Někdy se matka nahněvala tak, že celá zrudla a na vrásčité kůži na čele jí naskočila modrá žíla. V takových chvílích se slečna M. obávala, že matka každou chvíli padne na zem skolená mrtvicí. Stará paní byla ale schopná se během minuty zase uzavřít do svého světa mumlání a nesmyslných myšlenek a vůbec by si nepamatovala, že před okamžikem křičela kvůli uvolněnému oku na svém starém svetru.
Slečna M. netušila, jak pokročilá bude demence její matky. Bratra nechodila navštěvovat příliš často a s matkou se nevídala. Před smrtí otce byla matka ještě normální a zdravá. Ale co otec před jedenácti lety zemřel, začala se matka uzavírat a rychle zestárla. Když si ji pak bratr vzal k sobě domů, slečna M. ji přestala skoro úplně vídat. Měla příliš velký strach ze setkání s jejím stářím. Už jenom myšlenka na ni ji plnila beznadějí. Tím spíš, že sama děti neměla a představa, že bude jednou taky taková a nikdo se o ni nepostará, ji děsila. I to byl jeden z důvodů, proč souhlasila, že si ji k sobě vezme. Třeba existuje nějaká vyšší spravedlnost, která zařídí, aby pak sama měla podobnou péči.
Slečna M. udýchaně dorazila ke dveřím svého bytu, položila nákupní tašku na zem, opřela si ji o nohy a spěšně hledala v kabelce klíče. Když je konečně našla a odemykala dveře, taška jí sklouzla a svalila se na zem. Slečna M. k ní rychle přiskočila, aby zkontrolovala vajíčka. Oddechla si, když zjistila, že se nerozbily, a vstoupila do bytu. Jako vždycky ji přivítal zvuk televize, vytažený na maximum. Položila tašku na židli v kuchyni a šla se podívat za matkou do obývacího pokoje.
Hned, jak vešla, věděla, že její noční můra se právě stala skutečností. Slečna M. se ze všeho nejvíc bála toho, že svoji matku uvidí umírat a k tomu ve svém vlastním bytě. Že se bude muset postarat o její tělo, o pohřeb a o všechno kolem něj. A teď to bylo tu. Matka umírala, slečna M. si byla jistá. Stará paní totiž seděla strnule ve svém starém křesle, které sem přistěhoval bratr a ve kterém trávila většinu dne, oči měla vytřeštěné před sebe a z úst jí šla pěna. Jakmile si všimla, že její dcera vstoupila do místnosti, upřela svůj vyděšený pohled na ni a snažila se něco říct, ale pěna v ústech jí nedovolila víc než jenom chabé zachrchlání. Matce zaskočilo a začala se dávit.
Slečna M. stála chvíli jako přibitá, neschopná se pohnout. V hlavně jí běhala spousta myšlenek od telefonního čísla pohřební služby po vysvětlení, proč nechala matku samotnou doma. Pak se ale vzpamatovala a přiskočila k dávící se ženě. Nevěděla ale přesně, co má dělat. Vzala z matčina klína kapesník setřela jí pěnu od úst.
„Co je ti, mami?“ ptala se bezmocně, než si uvědomila, že nebohá matka jí asi těžko vysvětlí, co se děje. Slečna M. se bezmocně rozhlédla, jakoby hledala pomoc někde v pokoji. Pak se ale rozhodla zavolat matce záchranku. Běžela tedy do kuchyně, kde nechala kabelku. Ve spěchu po ní sáhla, a zavadila o nákupní tašku, která se svezla ze židle a se žuchnutím spadla na zem. Slečna M. si byla naprosto jistá, že všechna vajíčka jsou teď na kaši. Rychle vytáčela číslo a běžela znovu do obývacího pokoje, kde její matka seděla se stále stejně zmateným a vyděšeným výrazem. Od úst jí teď už šly veliké bubliny. Slečna M. nikdy neviděla umírat člověka a jestli tohle byl způsob umírání, věděla, že takovou smrt si pro sebe nepřeje. Pak si ale uvědomila, že s těmi bublinami opravdu není něco v pořádku. Zavěsila tedy telefon a znovu si klekla k matce, aby jí utřela pěnu od úst. Něco bylo špatně.
Matka na ni upřela uslzené oči a znovu se pokusila promluvit, přičemž slečnu M. poprskala značnou dávkou bublinek. Teprve teď slečna M. ucítila mýdlovou vůni a všechen ten rej v její hlavě se začal uklidňovat, když najednou něco zapadlo na správné místo. Rychle očima prohledala pokoj a vzápětí našla, co hledala. Malou růžovou krabičku na konferenčním stolku před gaučem. Otevřela ji a našla v ní ozdobné mýdlo, které matce dala včera ke dni matek. Bylo do poloviny nakousnuté. Matka si zřejmě myslela, že je mýdlo jakési voňavé cukrátko a chtěla jej ochutnat.
Slečna M. se úlevou téměř rozesmála. Přinesla z kuchyně sklenici vody a přiměla matku, aby ji vypila. Zdálo se, že to pomáhá, protože během chvíle už matka jen znechuceně pomlaskávala, ale pěnění už ustalo.
„Nechutné,“ začala nadávat ochraptělým hlasem. „Jak takhle můžete žít?! Odporné.“ Slečna M. pobaveně kroutila hlavou a ještě jednou se ujistila, že si matka dala další pořádný doušek vody. Poté odešla do kuchyně, aby uklidila spoušť z rozbitých vajíček. Teprve když dávala kuchyň do pořádku, uvědomila si, v jakém šoku asi musela být- ruce se jí ještě třásly a v hlavě se jí usadila tepavá bolest. Zapálila si tedy cigaretu a vyčerpaně se posadila. Než se pustí zase do práce, nesmí zapomenout schovat to mýdlo.

Práce na překladu se zkomplikovala kapitolou s velkým množstvím odborných výrazů, kterým slečna M. příliš nerozuměla a měla strach, že nestihne překlad dokončit. Byla ale ráda, že naproti tomu život s matkou nebyl zase tak náročný- když opomene incident s ukousnutým mýdlem, po kterém matka měla průjem asi čtrnáct dní, slečna M. si na společnost té staré, zmatené ženy docela zvykla. Zvykla si i na její výstřelky- už jí nevadilo, když matka občas rozkládala samostatné listy novin na topení všude po bytě a chodila je pravidelně otáčet, jakoby byly prádlo. Občas jí slečna M. taky našla v kapse schovanou čajovou lžičku, což matka obhajovala tím, že „taková věcička už se dneska jen tak nesežene“ a když se slečna M. ptala, na co to má, matka jí vztekle odsekla, že tomu by stejně nerozuměla a ať jde raději zatáhnout závěsy, aby zase nepřiletěl ten černý pták.
Matka mívala i světlé chvilky, kdy byla jaksi přítomná a slečna M. věděla, že v těchto chvílích matka výjimečně vnímá realitu kolem sebe. Jeden takový moment se stal právě po incidentu s mýdlem, když si matka nechtěně nadělala večer do kalhot a slečna M. všechno trpělivě uklízela. Pomohla pak matce s koupelí a když ji uložila do postele a už chtěla odejít, aby se vrátila zpátky ke svému počítači, matka ji pevně chytila za ruku a podívala se na ní plná něhy a dojetí.
„Jsi hodná holka,“ řekla slečně M., které se dojetím zamlžily oči. Nikdy neměla s matkou nijak hluboký vztah, ani jako malá. Málokdy od ní slyšela slova pochvaly nebo hrdosti a chybělo jí to, přestože si byla jistá, že ji matka svým způsobem miluje, i když to neuměla dát najevo. Sama se asi cítila nedoceněná a málo chválená a slečna M. věděla, že od ní nemůže žádat to, co se matce samotné nedostává. Proto jí náhlá pochvala vehnala slzy do očí.
„Jsi moje hodná holčička,“ zopakovala matka. Pak se uvelebila v posteli a zavřela oči. Ten večer u ní slečna M. poprvé zůstala a pozorovala ji ve spánku. Ještě pořád se držely za ruce a slečna M. vzpomínala, jaké byly matčiny ruce, když byla mladá. Slečna M. vždycky obdivovala matčiny dlouhé prsty s upravenými nehty. Ty ruce byly teď příliš hubené a vrásčité, plné jaterních skvrn. Na prsteníčku levé ruky měla ještě stále navléknutí snubní prsten, ten už byl ale příliš velký a po vyhublém prstu volně jezdil nahoru a dolů.
Slečna M. u matky seděla dlouho a na chvíli zalitovala, že spolu neměly lepší vztah. Uvědomila si, že svou matku vlastně ani pořádně nezná. Od mládí se ustavičně věnovala jen studiu jazyků, brzy odešla z domu a o rodinné vztahy se moc nezajímala. Nikdy dost dobře nechápala svoje kamarádky, jejichž vztah s matkami obsahoval víc než jen občasný telefonát. Najednou pocítila touhu poznat, co to znamená. A najednou bylo pozdě.
Až když se matce samovolně otevřely ústa a ona začala tiše chrápat, odešla slečna M. do své ložnice a zapálila si cigaretu. Ten večer se nemohla vůbec soustředit na práci.

Den před odesláním překladu ke korekci kouřila slečna M. jednu cigaretu za druhou a celý čas trávila u svého počítače doděláváním posledních rychlých úprav. Kdyby tak měla ještě aspoň týden navíc! Stresem nemohla jíst a prsty se jí třásly tak, že za sebou v textu musela neustále opravovat drobné překlepy. Naneštěstí byla matka ten den neuvěřitelně aktivní. Po bytě se opět sušily noviny a matka pobíhala z pokoje do pokoje a zalévala květiny. Když přišla do ložnice své dcery, uviděla na polici nad psacím stolem kytici usušených růží, kterou slečna M. dostala od své dávné známosti k narozeninám, a rozhodla se, že ji zalije.
„Ta už je suchá, mami, tu nemusíš zalívat,“ zamumlala slečna M. s očima upřenýma na obrazovku laptopu. Matka ale jako většinou neposlouchala a natahovala se k váze. Slečna M. odlepila oči od textu a netrpělivě vstala od stolu.
„Říkám ti, tu nezalívej, mami. Ta už je suchá.“ Zvýšila hlas a natáhla se po matce, aby ji chytila za ruku a odvedla pryč. Ta se ale vymanila z dceřina dosahu, cosi sprostého zamumlala a znovu se natáhla k poličce, stavíc se přitom na vratké špičky.
Slečně M. došla trpělivost. Neovládla se, prudce chytila matku oběma rukama za pas a tahala jí zpátky.
„Mami! Tuhle nezalívej!“
Stará paní měla ale víc síly, než by slečna M. hádala. Vyškubla se z jejích rukou, ale zavrávorala dopředu a ve snaze se něčeho zachytit, upustila zalévací konvičku. Ta dopadla na desku stolu těsně vedle laptopu slečny M. a všechna voda z ní vyšplouchla přímo na jeho klávesnici.
Obě, slečna M. i matka, ztuhly. Slečna M. čirým zděšením, matka snad očekáváním nějaké pohromy. Vteřinu nato nechala slečna M. matku být a vrhla se ke svému počítači. Zkusmo zakroužila prstem po dotykové destičce. Nic. Zmáčkla tedy tlačítko pro vypnutí počítače a držela jej tak dlouho, dokud obrazovka nepotemněla. Potom laptop obrátila a začala s ním třást, aby všechna voda vytekla. Drtila mezi zuby zoufalé kletby a do očí se jí tlačily slzy vzteku a zděšení. Několikrát zkusila počítač znovu zapnout, ale nic se nestalo.
„Co jsi to provedla?!“ rozkřikla se na matku, která mezitím jen úzkostně pozorovala zběsilé počínání své dcery, jako by věděla, co se děje.
„Co jsi to provedla?“ opakovala zlostně slečna M. a celá se třásla. „Celý jsi to pokazila! Proč prostě nemůžeš sedět na zadku a čumět na televizi?! Proč musíš zalívat posraný kytky, zrovna když nejvíc potřebuju klid?!“ Přistoupila k matce a uchopila ji za vyzáblá ramena. „Proč nemůžeš bejt normální?!“ Třásla s ní a ignorovala matčin vyděšený pohled a marné pokusy něco říct.
„Ty už bys měla umřít, neměla bys tady už bejt! Už umři, prosím tě!“ Slečna M. ještě jednou trhla matčinými starými rameny a prudce se od ní odvrátila. Udýchaně se dívala na svoje třesoucí se prsty a z očí se jí řinuly horké slzy. Někde v těle se jí usadila hysterie, která jí škubala bránicí a nedovolila jejímu tělu, aby se přestalo třást. Stiskla si rukou bolavý žaludek a zhluboka dýchala. Nakonec si utřela slzy a obrátila se k matce.
Stará paní seděla sesunutá u stěny a ruce se jí třásly stejně jako slečně M.. V očích měla zmatený, vystrašený a lítostivý výraz a když se k ní slečna M. natáhla, aby jí pomohla vstát, vyděšeně se stáhla a vydala slabé zakňučení.
Slečna M. se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a pokusila se o vlídný tón: „Neboj se, mami,“ konejšila ji chvějícím se hlasem a natahovala k ní ruce. „Pojď, pomůžu ti vstát.“
Zatímco vytahovala matku na nohy, snažila se nezavadit očima o svůj nebohý laptop a horečně přemýšlela, jak tuhle situaci vyřeší. Nejdřív ale musí matku uložit do postele, aby ji dostala z dosahu.
Když konečně roztřesené matce pomohla do postele, zapálila si cigaretu a zhluboka vdechovala kouř. Hysterie někde hluboko v jejím těle už doznívala, ale ruce se jí třásly pořád. Nebyla ani schopná se matce omluvit. Ale i kdyby to udělala, stejně by tomu matka nerozuměla. Už nikdy nesmí takhle ztratit nervy. Spěšně v myšlenkách procházela všechny své přátele a přemítala, kdo z nich by jí na zítřek půjčil laptop, aby mohla jen vyměnit harddisk. Bude se to dát zařídit, jenom už nikdy nesmí takhle ztratit nervy.

Telefonát ji zastihl právě když byla na cestě zpátky domů. Svůj text nakonec úspěšně odeslala korektorovi z počítače své známé a mohla si oddechnout. Nervozita ji opustila a dokonce koupila matce v obchodě čokoládu s jahodovou náplní jako omluvu za včerejšek. I kdyby to matka neměla pochopit, slečna M. bude mít lepší pocit.
Zvedla telefon v autě a aniž by zastavila, naslouchala opatrnému hlasu pečovatelky, kterou matce platila, když musela opustit byt.
Pohled slečny M. se měnil, když pozorně poslouchala pečovatelku. Nejdřív byl zamračený, pak nechápavý a nakonec naprosto otupělý. Slabým hlasem poděkovala a pomalu odložila telefon na sedadlo vedle sebe. Ani si nepamatovala, jak přesně se jí podařilo dojet až domů, kde na ni čekala ustaraná pečovatelka. Ta se slečnou M. prohodila pár spěšných slov a potom ji nechala v bytě samotnou.
Slečna M. zůstala stát uprostřed předsíně a snažila se pochopit, co se stalo. Když vešla do obývacího pokoje, uvědomila si, že televize stále běží, jen někdo úplně ztlumil zvuk. Rychle televizi vypnula a odešla do kuchyně, aby si zapálila cigaretu. Všimla si, že na židli leží matčin starý svetr, kvůli jehož uvolněným okům se stará paní často rozčilovala. Zvedla jej a ucítila, že ještě trošku teplý.
Obličej se jí zkřivil žalem, který už ani slzám nedovolí, aby tekly. Z hrdla se jí začaly drát bezmocné vzlyky a otřásaly celým jejím tělem. Tiskla si svetr na obličej a dusila v něm svou bolest. Když svetr konečně oddálila, od úst se jí táhla slabá nitka slin. Utřela si rty a úhledně složila svetr. Konečně si zapálila cigaretu a pomalu ji vykouřila, vdechujíc každý doušek velmi hluboce. Pak krátce zavolala bratrovi. Vlastní hlas jí zněl dutě a nevýrazně.
Konečně se zvedla a zamířila do matčina pokoje. Srdce měla těžké, když svlékala povlečení z postele.
Tak tedy bude mít zase zpátky svoji starou pracovnu.