24 hodin lásky

Byl čtvrtek a za okny soumrak rozsvěcel hvězdy. Nedojímalo ho to. Ne dnes. Seděl v potemnělém pokoji s pocitem, že vše důležité v jeho životě mu utíká mezi prsty. Kolikrát už tenhle pocit měl?

Nešel dnes do divadla, ačkoli měl lístek. Vlastně měl ty lístky dva. Hořce se pousmál. Tolik toho chtěl zadržet ve svých dlaních a místo toho den co den zjišťoval, že to nejde. Ale kdyby mohl vrátit čas, asi by nežil jinak.

Zapnul rádio. Hlas moderátora zaplnil pokoj. Neposlouchal ho, potřeboval jen zahnat ticho, které ho tížilo. Přemýšlel, kde udělal chybu. Které bylo to rozhodnutí, jež ho navedlo na cestu, po níž kráčel? Čas utíkal a on se v něm čím dál tím víc ztrácel.

Nedávno někde slyšel, že život se má žít. O žití má asi každý jiné představy. Ty jeho se probouzejí za bezesných nocí, zatímco ve dne jsou ubíjeny představami těch druhých. Tak nějak se rozplývají sny.

Zazvonil telefon. Nechal ho zvonit a rozsvítil lampu. Na stole leželo několik fotek. Střípky minulosti zmražené do bezvýznamných obrázků. Nevěnoval jim pozornost. Tváře, které zachycovaly, už měl trvale vryty do paměti.

Lehnul si do postele, lampu nechal ještě svítit. Díval se do stropu a v myšlenkách bloumal po alternativních cestách svého života, které nikdy nepoznal a asi ani nepozná. Jeden den měl za sebou, další den ho čeká. Dalších 24 hodin samoty.

Minula půlnoc. Bylo mu jasné, že dnes už neusne. Přemýšlel o tom, co mu až doposud nabídl osud. Nechtěl toho zas tak moc. Nechtěl víc, než o čem byly texty písní. Zhasnul lampu a obklopen temnotou poslouchal rádio.

Rebecca Pidgeon zpívala „24 hours of love“.