Znovu v astrálním světě...

Jako každý večer, stejně jako každou noc i dnes podléhám svým démonům.
Sedím v okně a pozoruji okolní svět. To mrtvé město, které stejně za svítání oživne – a rozdíl je opravdu znatelný. Občas mám pocit, že musí existovat nějaký spínač, který vypne a zapne život. Protože když tak sedím v okně ve dne – slyším ony zvuky života. Křik, smích, pláč. Svět se točí a lidé s ním. Ale když je noc, jediné co se tady mihne jsou větve stromů ohýbající se pod silou lehkého nočního vánku.

Pozoruji oblohu, je živější než ta prokletá spící zem. Hvězdy na sebe blikají, to asi jak si posílají vzkazy. Jednou za čas proletí letadlo. Když se poštěstí, spadne hvězda... To když vyhasne další život.

Když je člověk vytrvalý, může celou noc sledovat hvězdnou pouť oblohou. To jak Velká medvědice hledá své medvídě. Pastýře, jak s Malým psem nahání své ovečky. Když se poštěstí objeví se i Kasiopeia. Mohla bych dál jmenovat: Orion, Andromeda, Jižní a Severní koruna. Ale proč tady vypisovat všechna souhvězdí...? Stačí, když se podíváte pozorně na oblohu.

Dnes hvězdy hledám marně. Nad městem je bouře. Tahle podívaná je mnohem živější... Tmavou oblohu protínají žlutobílé blesky, které vždy na sekundu osvítí celou oblohu. Burácí hromy. Nebe se zlobí... Stejně jako já... Protože ani dnes nemohu spát...

Hudba hraje úplně potichu, plamínky svíček plápolají ze strany na stranu. Dým z vonné tyčicky se line celým pokojem... Úžasná chvíle pro relaxaci... Jen, kdyby to tak šlo.
Zápasím sama se sebou. Se svými myšlenkami. Se svým druhým já. A zase mám pocit, že prohrávám...

Je načase odebrat se do svého astrálního světa. Připravena na nejhorší pomalu zavírám oči. Cítím, jak se svět vzdaluje. Že už dávno nesedím v pokoji na stole. Padám prázdnem a s pocitem, že přistání bude tvrdé, lehce dopadám na špinavou zem. A jsem znovu tam. V davu špinavců. Kousek od šibenice, jen krátkou chvíli před smrtí. Pozoruji ho. Dnes je to jiné než jindy. Nebe je zatažené. Každou chvíli začnou oblohou poletovat blesky. Dav se skvěle baví pohledem na jeho zničené tělo. Asi jen já vidím v těch jeho prázdných očích víc. Topím se v nich, snad s představou, že v nich najdu odpovědi na to, co se to vlastně děje. Cítím jeho bolest. Vím, že je nevinný. Taky pozoruji jeho pohrdání okolím. A hlavně... Ani špetka strachu – To mě děsí ze všeho nejvíc. Ten jeho ledový klid.

Stojím na jeho místě s okovy na rukou. Úředník čte z pergamenu a já mu nerozumím ani slovo. Kat se směje. Dav šílí. A já (nebo snad má schránka), tam stojí a nemůže ze mě spustit oči. S pokřiveným výrazem. Se strachem v očích. Nechápe – nerozumí vůbec ničemu z toho, co se právě odehrává před jejíma očima. Kat mi nasadí oprátku a v tom okamžiku se k zemi přiřítí první blesk. Ve chvíli kdy kopne do stolice, na které stojím, vrátím se zpět do svého těla. Do davu. A pozoruji jak se dusí. V ten moment uhodí další blest. Lidé jásají a pomalu mizí. Nakonec tam stojím jen já... Pozoruji jak na jeho mrtvé tělo dopadají kapky deště.

Znovu zmizel. Pořád nemám odpovědi. Ale dnes poprvé prší, to asi nebe pláče nad mou marností zachránit jej... Oblohou létají blesky... Pomalu se rozpouštím v kapkách a zase mizím v prázdnu....

Jsem ve svém pokoji. Ležím na stole s hlavou ven z okna. Pozoruji plačící oblohu.. Jsem úplně mokrá... Realita se přenesla do mého astrálního světa – Je to odpověď na otázku jak ho zachránít??? Zatím nevím... Ale budu o tom přemýšlet... Zase někdy v noci, až bude město mrtvé...