Beladona

Nebyla příliš hezká. Obličej měla příliš nevýrazný, oči ani hnědé, ani zelené, pleť průhlednou a bělavou, vlasy řídké. Nikdy jsem si nevšiml, jak chodila oblékaná, protože postavu neměla vůbec výraznou. Příliš hubená, příliš nemluvná, příliš zamilovaná, a to do mě.
Nevím, proč jsem se na ní tehdy díval. Nevím, proč jsem si na ní vzpomněl, protože se mi vůbec nelíbila. Vlastně mi připadala velmi ošklivá. S napětím jsem ji pozoroval a byla ošklivá, a čím déle jsem se na ní díval, tím ošklivější se mi zdála.
Snad jsem ji litoval. Poprvé mi připadala tak škaredá, až mě srdce usedalo, jímalo a cosi ve mně ji toužilo poznat blíž. Tu Beladonu.
A ten večer jsem byl osamělý, velmi, velmi osamělý. Vzpomněl jsem si na ní a nemohl jsem odolat. Přestože jsem jasně cítil, že je do mě zamilovaná, považoval jsem za nemožné, abych i já někdy miloval jí.
Nakonec jsem jí odmítl.
Plakala.
Byla na dně.
Kdosi říkal, že volala mé jméno, když procitla z bezvědomí a před tím, než do něj znovu upadla, ho zopakovala. Děsila mě.
Děsilo mě, že byla jako motýl s mým jménem na křídlech, který letí vstříc smrti.
Potom jsem jí přestal vídat.
Když jsem jí naposledy spatřil, došlo mi, jaký jsem byl blázen, a že by pro mě bylo lépe, kdybych byl slepý, protože v tom případě bych si jí všiml. Ale udělal to jiný.
Nevím, co jsem cítil, když s ním šla za ruku, on si ji odváděl pryč od oltáře a ona se na mě jen podívala a z jejího pohledu jsem poznal, že jsem to původně měl být já.
To já jsem jí měl poprvé políbit, pohladit po tváři a vzít do náručí. Čekala na to a toužila po tom. A já to neudělal, protože se mi nezdála dost krásná. Moje Beladona.
Teď vím, že kdybych měl nyní tu šanci, stal bych se jejím oddaným ochráncem, přestože by se mi nikdy nezdála krásná. Není krásná. Nelíbí se mi.
Ale nedovedu na ní přestat myslet a vím, že k ní něco cítím. Jsem si jistý, že také ona něco cítí ke mně.
Znovu jsem byl velmi osamělý. Věděl jsem, kde je teď ona- s ním. Se svou životní láskou. S mužem, kterému připadá krásná. Mně se tak nezdála. Přestane mě za to někdy trestat?
Budu potkávat její děti, děti jejích dětí, šťastné, krásné, krásné! A nikdy na ní nezapomenu.
Na Beladonu.
A tak si vždy říkám, že jsem jí už jednou zranil. Opakuji si to vždy, když ji potkám a chci jí obejmout. A už to neudělám. Proč by jí mělo trápit, že mi chybí, že potřebuji její pohled, dotyk? Kdepak. Byl jsem blázen a ublížil jsem jí, ale už to nikdy neudělám, naopak, budu jí chránit. A to se stane smyslem mého života- dávat na ní pozor jako na ten nejkřehčí lísteček květiny. Na svojí Beladonu.