RODINNÁ PORADA

Rozsvítil světlo. Slabý svit žárovky odhalil panelákovou kuchyň, horu špinavého nádobí ve dřezu a stůl se čtyřmi židlemi. Posaďte se, řekl, musíme si promluvit. Zavrzala židle, ruce spočinuly na kostkovaném ubrusu. Bloudil očima po prázdných židlích. Chce se někdo vyjád-řit k tomu, co se včera stalo? Tázavě pozvedl obočí. Nikdo? Tak tedy začnu já. Pohlédl na židli po své pravé ruce. Nebudu to dlouze rozebírat, je pozdě a všichni už si chceme jít leh-nout. Bylo to špatné a já bych byl rád, kdybys mi slíbila, že se to už nebude opakovat. Otočil se k židli na levé straně. Nepřerušuj mne a raději si z toho, co se stalo vezmi příklad. Víte, že pro mne není lehké něco vám vyčítat, ale některé věci prostě pominout nemohu. Uvědomuji si, že jste se do celé té situace nedostaly vlastní vinou, přesto je pro mne těžké odpustit vám. Pak pohlédl na prázdné místo přímo před sebou. Je mi jasné, že ty se jich budeš jako správná matka zastávat. Jak by také ne, když právě ty jsi původcem všech problémů. Nikdy vám ne-zapomenu, že jste ode mne odešli. Odmlčel se. Chvíli jen tak tiše seděl se svěšenou hlavou a z kohoutku po kouscích odkapával čas. Pak pomalu vstal. Poslední zhasne, řekl a otočil vypí-načem.