Stejně jako dřív

Představ si to, možná že mne podvádí, možná že má jinou, povídala mu jednou, když seděli spolu k večeru na lavičce a kolem byl podivuhodný klid, ani ptáci nezpívali, vůbec nic. Díval se na ni zamilovaným pohledem a ona to věděla, věděla to a stejně mu vyprávěla o tom, jaké má trápení s tím svým. Konejšivá náruč, podivné teplo a pak rychle domů a druhý den do školy a učit se věci, které jsou zbytečné. O životě by měli učit a o ženách hlavně, říkával si často.

Ženy nechtějí hodné muže, ale prevíty a barbary a grobiány, říkali mu, a tak usoudil, že je asi hodný. Být zlý přeci nemůže být složité, ujišťoval se a hned to také zkusil, ale setkal se jen s pobaveným údivem a obdiv nikde. Ale bylo mu to fuk, stejně nechtěl být zlý.
Chovej se ke každé ženě tak, jako bys do ní byl zamilovaný, říkával jeden irský spisovatel, ten, který má svůj hrob v Paříži, ve městě lásky, tres romantique, vždycky se tam toužil podívat, seděl by na Champs-Élysées, popíjel by kávu a Francouzky by za ním oddaně přicházely a on by je s úsměvem posílal pryč, jen by tak seděl a pane vrchní, ještě le champagne, slunce by pomalu zapadalo až by zapadlo úplně a pane vrchní, zaplatím, vydal by se pak osvětleným bulvárem, zapálil by si cigaretu a procházel by se až do rána a bylo by mu dobře.

Ale pozor, zpátky do reality, už je to tu zase, ta samá lavička, ten samý šumící potok a tentokrát její milý zapomněl na výročí, svěřovala se, tekoucí proudy slz a jeho pohled, který říkal, já bych nezapomněl, já ne, já bych si naše výročí pamatoval, kdyby ovšem nějaké mohlo kdy být, a ona to věděla, cítila ten pohled a bylo jí hrozně. Zůstal tam pak po jejím odchodu ještě sedět, potahoval z cigarety a přemýšlel a snil a říkal si, jaké by to asi bylo, sedět někde nad hvězdami a sledovat tohle hemžení a být úplně povznesen nad všechny problémy, a pak mu začala být zima, tak se zvednul a šel domů, stejně bylo druhý den pondělí.

Pondělí, úterý a středa a neděle a jaro, léto, podzim a zima a kolotoč, který se nedá zastavit, vlak života a příští stanice zašedlý park v centru a ještě, že mám tebe, vřelé objetí, letmý polibek a pak stejně zase zpátky k sobě, ona k tomu svému a on ke svým snům.
Ženy, les femmes, co s nimi, něžná stvoření, okrasné květinky našich životů a sluneční paprsky, působící nám potěšení a pak hle – Teresa Grobová na Franze Schuberta tři roky čekala, a stejně si pak radši vzala bohatého pekaře a Julie je už taky spíš přízrakem ze zažloutlých stránek ohmataných knih.

Rutina, jaká to hrozná věc, napadlo ho, když tam spolu zase seděli a ona byla skálopevně rozhodnutá skončit ten nesmyslný vztah a přitom stejně oba věděli, že to neudělá. A stejně by ten park měli zbourat, řekl si, už je stejně dávno mrtvý a zasypaný hromadou problémů a starostí, které si sem lidé chodí vyřešit a stejně to neudělají, protože neradi věci mění a radši budou dál stát na jednom místě, jako tyhle stromy, které se jaktěživ nepohnou, jen tak si tu stojí a je jim asi dobře, ale těm lidem, kteří se je snaží napodobit dobře rozhodně není, jenom si to namlouvají, a stejně by je měli pokácet, tyhle zašedlé stromy v tomhle zašedlém parku.

***

Jak se všechno tak rychle mění a jen my jsme pořád stejní, usmíval se, když se po letech potkali. Zase seděli na té samé lavičce, která v sobě ukrývala tolik vzpomínek, tajemství a problémů a teď přibývaly další. Kabonila se, on na ni upíral svůj pohled, i po těch letech plný lásky, a ona stejně jako za starých časů spustila, tentokrát o tom, jak ten její zrovna nedávno úplně zapomněl na to, že má jejich holčička narozeniny, a o tom, že má sto chutí podat žádost o rozvod. Povídala a povídala, stejně jako dřív, a potůček za nimi bublal stejně jako dřív a stromy okolo nich stály stejně jako dřív a ona říkala stále stejná slova jako kdysi a kouř z jeho cigarety mizel stejně rychle jako naděje, že se někdy něco změní.