Bolest

Když jsme se nastěhovali do bytu, zbyly tu koberce, dvě skříně a jeden vyděšený kocour. Byli mu 3 roky. Bál se každého zašustění pytlíkem, každé rány, když vám něco upadlo, každého dotyku.
Čas plynul a s tím i jeho bojácnost. Začínal si nás pouštět k tělu.
O dalších pár let už to byl přítulný kocourek.
každé ráno mě budil drcáním do zad, abych vstal a dal mu jídlo. Když jsem tak neučinil začal mňaukat.
Chodil se mnou spát, usínal mi na hrudníku. Nevrněl, neuměl to- chrochtal. Často jsme se mu kvůli tomu smáli, ale bylo to roztomilé, ojedinělé.
Víte - jednou, když jsme si koupili olivy, hrozně škemral, až nám to nedalo a jednu mu hodily, on jí dohonil, přinesl a chtěl jí hodit znovu. takto mu to vydrželo třeba 5x, pak jí snědl a přišel si pro další.
Nebo miloval vařenou kukuřici, špenát, balkánský sír.
Nejednou nám vypadl oknem z druhého patra, prostě lezl na střechu a sklouzly se mu packy. Vždycky byl dole pod barákem, ale dnes, 22. května už tam nebyl.
Prostě zmizel.
Je to jako kdyby se mámě ztratilo 6-ti leté dítě.
Bezmoc. Hledání. Slzy.
Když uděláte co můžete - rozvěsíte letáky "hledá se", projdete všechno, kde by mohl být, obvoláte zvěrolékaře, zda u něj nebyl někdo s kočkou - přijde chvíle, kdy máte čas na užírání se.
nevíte co s tělem. Lehnete si, schoulíte se do klubíčka a vzpomínáte na hezké chvíle.
Ten pocit, když vás uvnitř hrudi sevře bolest je ukrutné. Slzy vám z očí stékají slzy po tváři jako dešťové kapky po okně. Jen co je usušíte, přijdou další. Jenže tady už slunce nevyleze.

Když ani další den vám nikdo nedá najevo, že je ještě naživu, radši usnete a snažíte se nikdy neprobudit. Co bude, když ani další den se vám nikdo neozve?

Prázdný byt.
Prázdný čas.
Prázdné nitro.

...Další posmrkané papírové kapesníky...

A tak jako tělo bez duše bezmyšlenkovitě sedím na křesle, zírám na bílou stěnu a vzpomínám...
Je ještě možnost, že se najde? Prosím... Prosím všechnu sílu co je na hoře: Vraťte nám ho!!!