Už asi vím proč.

Bylo ráno 13. května, pamatuji si to docela přesně, jelikož jsem toho dne kupoval mámě květiny k narozeninám. Byly to, tuším, lilie, bílé lilie. Máma je má ráda. Květinářka je upravila pěkně, ne lacině ani příliš okatě a převázala je bílou stuhou. Šel jsem do práce jako každé ráno. Jsem číšník. Jsem vrchní číšník! Už nějaký ten čas.
Madam Loiversová seděla jako vždy u stolu číslo pět a objednala si na snídani máslový krosan a černý čaj. Kdysi si dávala krosany dva, ale přítelkyně Rebeka ji ponoukla k redukci váhy, a tak madam Loiversová značně zmenšila obsah svých snídaní. Vím to, protože zde snídá každý den a já zde každý den obsluhuji. Pan Poiré sem chodí třikrát týdně, má černý kabátec a řídkou pěstěnou bradku. Myslím, že madam Loiversová ho vnímá jako objekt zájmu, ale on je příliš zvyklý na post starého mládence, aby ji náklonnost opětoval.
Společnost v restauraci byla toho rána stejně šedivá, jako každého dne. Většina stolů byla obsazena, ale každý člověk mi připadal jako kopie druhého jen s menšími obměnami. Zrovna jsem se již po několikáté zabýval leštěním sklenice, jejíž šmouhy mě do jisté míry značně znepokojovaly, když jsem spatřil červený záblesk, který znenadání vtrhnul do dveří. Ten prudký pohyb mě znepokojil natolik, že mi sklenice vypadla z pravačky a děkoval jsem mým rychlým reflexům, že ji druhá ruka zachytila. Onen červený záblesk byla mladičká dáma v červeném kabátku do pasu, který mírně kontrastoval s jejími havraními vlasy stáhnutými v copu. Koukl jsem na hodinky, vyčkal třicet sekund a zamířil ke stolu s jídelním lístkem. Když jsem ji ho podával, prohlédl jsem si podrobněji její drobnou světlou tvář posetou několika hnědými pihami a velké šedé oči. Neusmála se a já ji to opětoval. Nepromluvila a já mlčel také. Ledabyle si vzala jídelní lístek a já se pokusil o ledabylý odchod. Madam Loiversová na mě mrkla očkem. Připadal jsem si při tom velice rozpačitě, neboť se mi zdálo, že stará dáma má jakýsi zvláštní smysl pro humor, který mi byl nejasný. Po několik vteřin jsem posečkal za barem, vydal se k panu Poirému pro prázdný talířek a cestou jsem si náhodou vzpomněl na mladou dámu, která ještě nemá objednáno. Objednala si pomerančový džus, jen džus. Donesl jsem ji ho o minutu a půl později ve sklenici, jenž jsem před okamžikem leštil. Doufal jsem, že je vyleštěná dostatečně. Pak jsem ji pozoroval od baru, nevím proč. Madam Loiversová pozorovala mne, nevím proč.
Dáma v červeném hleděla z okna a koukala na hodinky. Taky jsem občas koukal na hodinky a pozoroval, co dáma pozoruje v okně, ale nic jsem nezpozoroval. Myslím, že svým pozorováním jsem připoutal její pozornost, chvíli pozorovala, jak ji pozoruju, a tak jsem ji raději pozorovat přestat, aby něco nezpozorovala. Vypadala malinko nervózně. Když vypila svůj džus, vydal jsem se k jejímu stolu (paní Loiversová na mě pobaveně hleděla, nevím proč), a zeptal jsem se, zdali si dá ještě něco. Tiše odpověděla, že zaplatí. Vytáhla černou koženou peněženku a dala mi malé, ale přijatelné dýško. Odešla a madam Loiversová smutně vzdychla. Doufal jsem, že už také zaplatí.
Odpoledne jsem předal mámě květiny a na krátký okamžik jsem poseděl v rodinném kruhu. Máma se napila kapky vína a řekla tetě, že v minulém životě musela být určitě pes, že má škytavku a pořád „štěká“. Teta udělala „cheche“, na to máma: „chacha“ a pak unisono spustili: „chichichi“. Mě to humorné nepřišlo. Asi chtěly, ať se směji také, a tak mi řekli, že v minulém životě jsem byl jistě želva, že se mračím jako ony. Smály se, já ne. Pomyslel jsem si, že jsem se měl raději také napít toho vína.
Když jsem usínal, přemýšlel jsem o minulých životech. Ta mladá dáma by jistě bývala andulkou. Malou, drobnou andulkou s perličkami kolem krku, která však z klícky odletí svému majiteli. Tu myšlenku jsem však brzy vyhnal z hlavy. Minulé ani budoucí životy přeci nejsou. Naše duše se stejně jako tělo rozpadne v prach. Aspoň ta má určitě.
Druhého dne jsem opět obsluhoval madam Loiversovou, místo pana Poirého však obsadil pan Hamilton – muž s přísným výrazem a pečlivě střiženými licousy. Krom něho dnes restauraci navštívila i slečna Barbaxová, která si objednala svůj oblíbený jablečný štrúdl a citronádu. Pohledem sjela madam Loiversovou a dle jejího výrazu jsem usoudil, že oděv paní Loiversové není dnes správně sladěn. O pár minut později, (zrovna, když jsem otíral prach na zadním stolku), vtrhla do dveří ona dáma ze včerejška. Opět měla svůj přiléhavý červený kabátek, avšak dnes obměnila kabelku a k ní doladila i své boty. Zanechal jsem hadru na stolku a s nepředstíranou ochotou jsem jí podal jídelní lístek. Myslím, že jsem ji vylekal, zrovna soustředěně koukala na hodinky. Lístek si vzala beze slov. O pár minut později jsem ji přinesl grepový džus a obloženou bagetu. Cestou jsem byl možná malinko zmaten, neboť dáma si sedla na jiné místo nežli včera. Pojal jsem podezření, že to udělala naschvál!
V mé restauraci každý sedí vždy na stejných místech! Paní Loiversová se zase zvláštně zachichotala, nevím proč.
Dáma v červeném dnes vypadala smutněji než včera. Hleděla z okna a po malých doušcích popíjela džus. V jejím pohledu bylo cosi zvláštního. Jakýsi kus zoufalosti, které se poddala. Zajímalo mě, co se jí odehrává v myšlenkách, nevím proč. Jistě čeká, někoho vyhlíží… Koho jen a proč?
Se značným znepokojením jsem se přistihl, že nad těmito otázkami jsem uvažoval po celý zbytek pracovní doby, dlouho poté co dáma smutně odešla.
Třetí den jsem opět obsluhoval madam Loiversovou a pana Poirého. V zadní části seděla slečna Montgomeryová se svou vnučkou Marigold, které objednala čokoládový zákusek. Přistihl jsem se, že se usmívám, když dáma v červeném vešla dovnitř, avšak dnes na sobě neměla červený nýbrž černý kabátek. Koukala zase z okna, popíjela džus-tentokrát pomerančový, pak sklopila zraky a smutně hleděla na stůl. Pak udělala nečekaný pohyb: vstala, uchopila svůj mobilní telefon a odkráčela směrem k dámským toaletám. Byla tam nějakou dobu, když vycházela, stále držela telefon u ucha. „…Ano, ano… dnes v pět hodin, ano… je to nutné,“ zaslechl jsem konec rozhovoru. Pak přistoupila k baru, což mě značně vyvedlo z míry a poprosila o zaplacení. Vykoktal jsem ze sebe cenu a ona řekla: „Omlouvám se.“ Nevím proč. Pak odešla a já dlouho hleděl na dveře. Madam Loiversová se mračila. Když platila svůj máslový krosan, zavrtěla hlavou a pravila: „Chlapče, chlapče.“ Myslím, že paní Loiversovou nemám rád.
Toho večera, kdy už v restauraci neseděla madam Loiversová ani pan Poiré, se stalo něco velice nečekaného. Dáma v červeném vtrhla dovnitř, zmateně se rozhlížela a pak přistoupila k baru. Zaskočilo mě to do té míry, že mi sklenice vyklouzla z rukou. „Prosím vás,“ začala a já na ni zaraženě pohlédl. „Mám na vás malou prosbu.“ Musel jsem vypadat velice komicky, neboť jsem cítil, že jsem vykulil oči. „No?“ Vykoktal jsem ze sebe. „Víte, je to asi poněkud netradiční,“ začala a v mé hlavě se začaly vytvářet nejrůznější scénáře, jak bude náš rozhovor pokračovat. „Mám zde dopis. Chtěla jsem vás jen poprosit, zdali byste ho neuschoval u sebe a nepředal panu Nicolsnovi. Měl by se o něj přihlásit na baru.“ Chvíli jsem ji zaraženě hleděl do jejich šedých očí, které se zdály smutné, však o to víc plné hrdosti. Připadalo mi, jakoby oči samotné vypravovaly příběh této drobné ženy. Pohledem jsem sklouzl k jejím rtům, které se mírně zkroutily do milého úsměvu. „Ano, jistě. Pan Nicolson ví, kde se má pro dopis zastavit?“ Zeptal jsem se. „Ach ano, ví,“ odpověděla, podala mi obálku s dopisem a mlčela. Ještě chvíli stála naproti mně a já se na ni díval obdivným pohledem, který mohl z jejího pohledu vypadat zkoumavě.
Pak mi podala ruku a já na krátký okamžik pocítil teplo její měkké dlaně. „Děkuji vám mnohokrát,“ řekla, a pak se obrátila zády a vydala se k východu. Srdce mi tlouklo. Myslím, že jsem ale věděl proč. Před očima jsem stále viděl její smutný pohled na drobounké tváři, její šedé oči, její červený přiléhavý kabátek… To vše a k tomu způsob její mluvy, její chůze. Myslím, že právě v ten moment, kdy rychlým krokem mířila ven z restaurace, jsem se zamiloval. Jen jsem však nehybně stál a koukal na ni. Mohl jsem se za ní rozběhnout a zeptat se jí na jméno, zeptat se, jestli nemá večer čas, zeptat se, jestli má ráda lile, bíle lilie, a co si myslí o andulkách. Ale já stál a pozoroval ji z okna, jak se zdraví s nějakým mužem a spěšně nasedá do jeho auta, jak své černé vlasy shrnuje za ucho, jak hledí z okna, když se auto rozjíždí… Bylo právě pět hodin odpoledne a já držel v ruce obálku a prožíval jeden z nejbídnějších a nejzvláštnějších pocitů v mém životě.
Několik dnů jsem čekal, jestli se dáma nevrátí, několik týdnů poté jsem čekal na neznámého pana Nicolsona, ale ani ten se v restauraci neukázal. Můj poklidný život zaběhl zpět do starých stereotypů tvořených máslovými krosany a špatně vyleštěnými skleničkami. Občas po večerech třímám v rukou dopis a představuji si, jak důležitý příběh dáma ukrývala. Na koho čekala, a proč tak náhle utekla. V jejích očích jsem viděl smutek a vášeň, ale taky lásku a touhu, hluboko ukrytou. Nic z toho jsem já nikdy nepoznal. Mohl jsem dopis otevřít a přečíst jej, ale neudělal jsem to. Nebylo to ani tak tím, že bych chtěl zachovat její soukromí, jako tím, že jsem si často představoval, jaká tajemství asi ukrývá. Nechtěl jsem přijít o své představy.
Když podávám hostům jídelní lístek, občas hledívám z okna a myslím na ni. Každé ráno si paní Loiversová objedná máslový krosan a černý čaj a já v ní vidím sebe. Poznávám se i v panu Poiré. Jsem pan Hamilton i slečna Barbaxová… Jsem jen jeden z davu šedivých lidí. Doufám, že Ona žije lépe… Má duše se stejně jako tělo jednou rozpadne v prach, ale možná ta její ne. A asi vím proč.