Služba

Ve službě jsem byl tento rok již podruhé a zase to bylo o víkendu. Tyhle služby většinou nic nepřinesou, jsou nudné, vlečou se a skoro bych řekl že i zbytečné. A tahle byla přesně taková. Celou sobotu se vůbec nic nedělo a já se málem ukousal nudou, kdyby nebylo obchůzek, tak bych se ani nevyvětral. Jedna z nich mě zrovna čekala.
Obchůzka? Jen formalita, co by se dělo, stejně tady chcípl pes. Abych mohl jít, musel mě vystřídat kolega ze vchodu. To je systém který stále nechápu, jen by mě zajímalo jak by to fungovalo, kdyby se opravdu něco stalo. Do kapsy jsem si dal služební mobil, nasadil baret a vyrazil, tentokrát jsem to vzal oklikou kolem budovy č.2 nahoru k ošetřovně. Od té doby, co byla zrušená pohotovost, jsou kasárna ještě prázdnější než normálně. Nikde nic podezřelého a tak jsem to vzal zkratkou za budovou č.5 rovnou k vodárenské věži. Tma už se pomale snášela na zem a já nepotkal ani živáčka. Přes plot jsem nakouknul do parku a za operačním střediskem prošel směrem na sportovní stadion. Když jsem se k němu blížil zaslechl jsem vrzání. Co to je za blbost? V této části kasáren je pouze kotelna a ta je ještě mimo provoz. Pokračoval jsem v chůzi k atletickému oválu, když jsem ten zvuk poznal. Někdo se houpe na lavičce co stojí u minigolfu, "Asi vítr Máchale", řekl jsem si a byl zvědavý co uvidím. Seděla tam. No seděla je trošku silný výraz. Byla uvelebená na lavičce a až po nos byla zabalená do modré deky. Přistoupil jsem až k ní a zeptal se co tam dělá. A ona se jen na mě podívala, ale neřekla ani slovo. Nasadil jsem přísný výraz a přitvrdil „Víte, že narušení bezpečnosti vojenského objektu je trestný čin?“ „Nepovídej“ odsekla mi, ale to už na mě upírala svůj pohled. Byla pěkná, nedá se říct že bych vnímal krásu jejího těla, ale krásu jejího obličeje. Čistotu hlasu a hlavně měla krásný a upřímný pohled. „Tak co se mnou uděláš?“ zeptala se drze „Co mě třeba zatknout? Máš želízka?“. Ona si ze mě snad dělá srandu, pomyslel jsem si a zavrtěl hlavou. „Nebo mě svážeš opaskem“ řekla a z pod deky vyklouzla její ručka chytila mě za opasek a přitáhla si mě. Stál jsem nad ní a upřeně jí koukal do očí. „Nejsi pod vlivem…? “zakoktal jsem, „Myslíš čar a kouzel?“ usmála se na mě ona, „Ale né, alkoholu“, „Tak to mě budeš muset nechat dechnout“usmála se na mě. A protože mě stále držela za opasek, přitáhla se a letmo mě políbila. Její jazyk jemně vnikl mezi mé rty a ona mi lehounce foukla do úst. „Tak co…, jsem…?“ zašeptala.
Nohy mě přestávaly nést, hlava fungovat a myšlenky se rozběhly všemy směry, „Nevím, takhle se to nepozná“. „Ne“, řekla udiveně „A takhle?“ a začala mě divoce líbat a její jazýček začal dělat věci. Byl jsem úplně mimo. Zaskočila mě a dostala tam kam chtěla. Ale pro ní to bylo jako hra a ohníčky v jejích očích naznačovali, že se báječně baví, že si to báječně užívá a že jí moje neohrabanost dělá dobře. Její aktivita měla samozřejmě odezvu a má ústa i jazýček šel těm jejím vstříc. Líbala krásně, opojně, hlava se mi točila a protože se mi podlomila kolena sedl jsem si k ní na lavičku.
Mezitím tma zcela převzala vládu nad dnem a my seděli proti sobě bokem a spíš snímali než viděli odlesky našich očí. Když najednou mě prudce odstrčila a vtiskla zády do lavičky. Přehodil přeze mě nožku a sedla si mi na klín obkročmo a deka která se stejně jako její náruč rozevřela, mě celého pohltila. Mé ruce, které se v temnu a soukromí té sladké skrýše snažili najít pevný bod, našli jen její horké, krásné tělo oděné pouze do prádla a i na to návrhář hodně šetřil. Přitiskla se ke mně a dál jsme se líbali, ale já jsem již získával ztracenou pevnou půdu pod nohama a stal jsem se zase pánem nad svoji vůlí. „Proboha co to tady děláme?“ pomyslel jsem si „Vždyť se vůbec neznáme“ letělo mi hlavou a zarazil jsem se. Všimla si toho a lehounce se odtáhla a já v jejím pohledu viděl otázku. Svoje myšlenky jsem zopakoval nahlas. „A je to důležité?“ zeptala se. „Pro mě ano, promiň, ale na někoho jsi čekala. A já to nebyl“ odpověděl jsem. „To máš pravdu, ale nepřišel“ smutně se usmála „Nemyslíš, že je to jeho chyba?“. Přikývl jsem a posmutněl „Nezlob se, lichotí mi to, ale nechci být jen náhrada“. Usmála se a zoubky se zaleskly ve tmě jako perličky „To chápu“řekla a pomaličku ze mě sklouzla na zem a naše role jako by se v tom okamžiku vyměnily.
Ona plachá, vypadala najednou menší, drobnější a její pohled byl plný studu. A já? Jak jsem tak seděl proti ní, srdíčko plné smutku říkal jsem si „Udělal jsem dobře?“.
Pomaličku se otočila k odchodu. „Počkej!“, vyskočil jsem a nahmátl pod dekou její ručku a pevně jí sevřel. Zastavila se. Otočila ke mně a pohlédla mi do očí. Usmál jsem se, naklonil se k ní a lehce jí políbil. Můj jazýček jemně vnikl mezi její rty a já jí lehounce foukl do úst. „Teď jsem pod vlivem já“ zašeptal jsem. „Mých čar a kouzel?“ zeptala se ona a já jen hlesl „Ano“.
„A co maličký slib?“ zeptala se s úsměvem a já na ní udiveně pohledl. Pustila mojí tlapku, zavlnila se, malenko předklonila a bylo vidět že s něčím zápasí. Když skončila přikročila ke mně, přitiskla se a pošeptala „Za týden tady budu zase a tentokrát budu čekat jen a jen na tebe.“ Usmála se a vtiskla mi něco jemného a hebkého do dlaně. Pak mě dlouze políbila, rychle se otočila a zmizela mi ve tmě. A já udiveně koukal na ten maličký kousek jejího prádla, který byl jediným důkazem, že se mi to nezdálo a že ten slib zazněl…………