Večery u Duck River

V těch březnových dnech bylo neustále zataženo. Na severozápadní cíp Tennessee to byly dny až nezvykle deštivé a vlhké, přestože jarní přeháňky nebyly ve zdejších jehličnatých porostech na sever od Duck River ničím neobvyklým. Když se Jack prodíral vysokou trávou zpět k chatám, bylo už šero. Na borovice s mnoha pučícími šiškami padl stín a jejich matně zelená barva se začala rozpíjet do odstínů šedé a tmavomodré, jak slunce rychle mizelo za kopcem.
Jack kráčel zarostlou stezkou a nasával vůni pryskyřice spolu s vlhkými obláčky páry, vznášejícími se mezi stromy. Na zádech měl těžký plátěný batoh, jehož tvrdé přezky se mu s každým krokem zařezávaly do ramene. Dnes odpoledne pršelo. Na stéblech trávy se stále ještě držely dešťové kapky. Nohavice měl Jack až po kolena mokré a i přes tlusté vlněné ponožky cítil, jak ho studí nohy.
Zastavil se a obrátil oči k obloze. Skrz jehličnany viděl temně modré nebe, které rychle tmavlo. Měl rád tu divokou a zároveň klidnou přírodu v lesnatých zákrutech řek. Nejraději by ještě alespoň chvíli zůstal, ale musel si pospíšit. Z těch prostydlých nohou by mohla být pěkná polízanice.
Přehodil si batoh na druhé rameno a vyrazil. Po chvíli se cesta mírně svažovala, klikatila se nízkými bobulovitými keři a houštím, a poté už se mezi stromy objevily první chaty.
Jack prošel blátivou cestou mezi chatami. Kolem bylo ticho, až na bzučící hmyz v trávě, vzdálené šumění vody a jeho vlastní kroky. Během té doby, co přišel od řeky až sem do tábořiště, uběhlo spousta času, a Jack musel k chatě dojít za téměř úplné tmy. Před chatou bylo v zubatém kruhu vypálené trávy rozprostřeno zčernalé ohniště, uhašené deštěm. Jack do něj šlápl botou, aby udusil zbytek žhavých uhlíků skrytých pod spáleným namoklým dřevem. Uhlíky mu pod podrážkou zachrastily. Opatrnosti není nikdy dost. Pak vystoupal po kluzkých schůdkách až ke dveřím.
Chaty v tábořišti nebyly nijak velké ani pohodlné; s tím, že by někdo trávil většinu dne uvnitř, se nepočítalo. Ta Jackova, kterou sdílel ještě se dvěma kamarády, byla tak akorát velká na to, aby se do ní vešly dvě palandy, přiražené k protějším zdím, stolek, jedna nebo dvě židle a primitivní skříňka. Žádná z chatek neměla koupelnu nebo záchod; k tomu se využívaly kadibudky v tábořišti a venkovní sprchy, ve kterých tekla jen studená voda. Všichni proto raději dávali přednost polednímu mytí v čisté řece, když slunce ohřeje vodu a její teplý proud se příjemně opírá do bosých nohou. Ale v těch dnech bylo moc špatné počasí. Bylo chladno, voda byla po dešti kyselá a ledová a Duck River byla špinavá od náplavů bahna a písku.
Jack vstoupil do chaty. Uvnitř bylo šero a skrz bílé záclonky a pavučiny na oknech viděl temně modrou oblohu a střapaté větve jehličnanů, ohýbajících se v poryvech větru. Shodil ze zad těžký plátěný batoh a sehl se, aby si rozvázal boty.
„Zuj se venku, prokrista,“ ozval se hlas z palandy. Jack vyšel ven a zapnul malé světlo na zdi u dveří. Ve světle uviděl, jak má na botech vlhký nános bahna. Nechal je venku u dveří a vešel zpátky dovnitř.
„Máš se, Guyi?“ řekl a rozsvítil malou lampičku na stolku vedle palandy.
„Moc dobře,“ odpověděl Guy. Ležel na horní podestě palandy s plátěným ruksakem pod hlavou a díval se do stropu. Na neholené tváři měl strnulý výraz. Levou nohu měl nad kolenem až po kotník ovázanou navlhčenou bavlněnou látkou.
„Co noha?“ zeptal se Jack.
„Dobrá,“ řekl Guy.
„Bolí?“
„Ne.“
Jack si sedl na dolní podestu vedlejší palandy a začal si sundavat ponožky. Podíval se na Guye; pořád strnule zíral do stropu. Vůbec nevypadal dobře.
Před dvěma dny se pod ním při rybaření propadl naměklý břeh. Bahno i s travnatými drny se svezlo do řeky, Guy špatně došlápl a poranil si vazy. Nebylo to nic příjemného. Po týdenních deštích byly břehy nebezpečně rozměklé a bahnité, a Guy byl první, kdo na špatné počasí doplatil. Jack měl ještě doteď namožená ramena, jak ho nesli do tábořiště.
„Dali ti na tu nohu něco?“ vyptával se dál Jack, zatímco si svlékal košili.
„Jen nějaký oblbovátka. Prášky a dezinfekci, co smrdí jak koňská zadnice.“
„Pomůžou ti.“
„Ne, nepomůžou,“ odvětil Guy trpce. Jack si svlékl košili a oblečený jen v kalhotech se natáhl na postel. Guy pootočil hlavu a zadíval se na něj.
„Seš blázen? To ti není zima?“
„Je mi vedro,“ odpověděl Jack a vytáhl zpod hrubého polštáře knížku.
„Seš blázen,“ opakoval Guy.
„Kdybys byl venku, věděl bys, jaký je tam teplo.“
„Jo,“ řekl Guy. A pak ještě jednou: „Jo.“
Jack si ho nevšímal. Otevřel knížku na stránce, kterou měl založenou odrbaným vlakovým lístkem “St Louis – Nashville“, vyndal ho a začal si číst. Lampička svítila hodně slabě a písmena na stránkách házela bledé stíny, takže Jacka brzy začaly bolet oči.
„Vypni tu lampičku,“ ozval se Guy ostře.
„Nebudu vidět na knížku.“
„Ale mě to vadí.“
„Nebuď protivnej!“ neudržel se Jack. „Nemůžu za to, že máš nohu v hajzlu.“
„Nejsem protivnej,“ zabručel Guy. Pak dodal polohlasně: „Jen mě to štve.“
Guy si položil ovázanou nohu na skládané deky na posteli, obrátil hlavu ke zdi a už neřekl jediné slovo. Jackovi ho bylo líto; věděl, jak moc má rád řeku a rybaření a jak hrozné pro něj musí být pomyšlení, že všichni tráví den v lese, zatímco on je upoutaný na lůžko v chatě a krásu přírody si může vychutnávat jen přes zaprášené okenní tabulky. Jack taky věděl, jak se Guy těšil do Tennessee. Na jaře, vždy, když roztál sníh, jezdili s partou na ryby k velkým řekám, a letos padl tip zrovna na Duck River. Ale zatím se jeho vysněný týden u Kachní řeky změnil v kupu nepříjemností. Zraněná noha byla už jen tečkou za blátivým počasím, které je celý týden sužovalo. Když si Jack tohle všechno v duchu přebral v hlavě, začal se cítit provinile, že předtím na Guye tak vyjel.
„Zítra tě vezmem k řece,“ řekl mu ochotným a chlácholivým tónem. Guy se stále díval do zdi.
„Nebuď směšnej..“ odpověděl potichu. Jack ho raději nechal. Podložil si hlavu plátěným batohem a znovu se položil do knížky. Roztěkanost a myšlenky, jež se mu neustále vracely na mysl, mu ale nedovolovaly soustředit svojí pozornost na text, po kterém zanedlouho už jen naprázdno klouzal pohledem, neschopen uložit v hlavě jeho obsah. Seshora se neustále ozýval šelest, jak se Guy s krátkými prázdnými vzdechy převaloval ze strany na stranu, a který nesnesitelně dráždil Jackovu mysl, jenž Guyovu tichou večerní tragédii z vlastního přesvědčení ignoroval, přestože věděl, že by měl nějak zareagovat. Po chvíli nesmyslného lapání smyslu textu, který mu unikal mezi prsty, Jack přestal číst a s očima upřenýma před sebe začal přemýšlet.
Přemýšlel o řece. Vzpomínal, jak si loni vyjeli do Kentucky, na vlahá teplá rána na březích tamní řeky, která se nedala s ničím srovnávat s blátivým okolím Kachní řeky; na slunce v zádech a chladivé spršky vody, které člověku promáčely košili pokaždé, kdy velké stříbřité ryby pleskly ocasem o hladinu. A rok předtím ve Virginii. Tehdy držel v rukou snad největšího pstruha, kterého kdy chytil. Jack ležel a přemýšlel o tom, kde se dají ulovit největší kusy, přemýšlel o Kentucky a o Virginii, a taky přemýšlel o smyslu celého tohohle podělaného výletu.
Guy zřejmě taky přemýšlel o místech, za která by vyměnil tenhle deštivý kout. Jeho žalostné vzdechy se stupňovaly, ale Jack se jen přetočil na bok a zeptal se: „Kde je Eddie?“
„Nevím,“ odpověděl Guy. „Zase běhá někde venku.“
„Jo,“ hlesl Jack. Oba umlkli. Jack našel v kalhotech na stehně trhlinu, přetočil se zpět na záda a začal zkoumat její roztřepené okraje. Nejspíš si kalhoty roztrhl o nějakou trnitou větvičku, když se prodíral zpět do tábořiště. Guy mlčel a pravidelně oddechoval, takže se zdálo, že usnul.
„Jacku?“ ozval se najednou.
„Co je?“
„Proč jsi nezůstal u řeky?“
„Cože?“
„Přišels dost brzo. Ještě tu ani nikdo není.“
Jack otočil hlavu a podíval se na horní palandu. Guy ležel tváří ke zdi.
„Nechtěl jsem tě tu nechávat samotnýho,“ řekl Jack po pravdě. „Bál jsem se o tvojí nohu.“
„Mý noze je dobře.“
„Ale tobě není dobře,“ namítl Jack. Guy mlčel. Bylo slyšet jemné poposmrkávání. Mezi oběma muži zavládlo nevyřčené napětí, tiché a dusné jako neviditelná pára, která tíží na prsou a vhání do úst palčivě slanou pachuť nejistoty a touhy vědět, na co ten druhý myslí. Jack chtěl něco říct, cokoli, co by rozbilo tu neuvěřitelně dlouhou chvíli, kdy se cítil být ke Guyovi tak blízko, a přece na hony daleko, a která je buď semkla, nebo ještě víc od sebe odtrhla; ale jazyk mu zdřevěněl a hrdlo se mu sevřelo, jako by jej někdo škrtil. Čekal dlouho. Velmi dlouho.
„Je ti to líto, Guyi?“ zeptal se nakonec. Vyslovil to s tak neuvěřitelnou těžkostí, že z něj rázem spadla všechna tíha, jako by se celou tu dobu ukládala jen do těch několika prostých slov, vyřčených s nebývalou upřímností a důvěrou, jakou k sobě ještě nikdy neměli. Byla to jedna z těch vzácných slabých chvilek, o které Jack tušil, že se už nikdy nemusí opakovat.
Guy dlouhou chvíli mlčel. Pak znovu poposmrkl.
„Ne,“ odpověděl. „Jen jsem z tý zkurvený zimy nastydl.“
A bylo to pryč.