S Bohem

Noc. Alespoň ještě před chvílí byla.

Šel jsem spát doma, ale probouzím se jinde.
Není to sen? Proč se mi zdá zdání?
Stojí tam muž nebo snad žena?
Je to snad hlupák anebo blázen?
Stojí tam sám, opuštěný, ale je všude.
Je jako dým, co vyplní místnost.
A přesto řídne.

„Kdo jsi?“ zeptám se a on?

„Ty mě neznáš?“ zeptá se smutným hlasem.
„Kdysi jsi mě znal, kdysi jsi ke mně mluvil.
Každý den, každou noc, pronášel si ke mně svá slova.
Nejdříve upřímná byla, pak se však, jako když život obrátíš ve smrt, ve zlobu změnila.
Ještě pořád nevíš, kdo jsem?“

„Ne“ odpověděl jsem mu a nevěděl, co jiného říct, však také nechtělo se mi mluvit, já chtěl jen spát.
Opět se přiblížil, byť bylo to vlastně nemožné, protože už tu byl, a přesto, a přesto se přiblížil.

„Ty víš, kdo jsem.“
Řekl to tak samozřejmě.

„Jsi bůh?“

A on mlčel.