Odpuštění

Stála jsem na prahu svého pokoje a zírala na spoušť uvnitř. Vypadalo to jako by se tudy prohnal uragán. Oblečení, které bylo ještě ráno vzorně seskládané v útrobách velké bílé skříně, bylo poházené po všech koutech pokoje, zrcadlo na stěně bylo roztříštěné na několik desítek střepů, otevřené knihy ležely na podlaze pokoje jako padlí ptáci.
Bylo mi do pláče. Co se to tu zase dělo? Odložila jsem batoh s potřebami do školy a váhavě jsem se blížila ke kuchyni. Čím blíž jsem byla, tím silnější byly alkoholové výpary vycházející z místnosti. To mě ale už nepřekvapovalo.
Od chvíle, kdy nás táta opustil, se to opakovalo s děsivou pravidelností. Čí byla vina, že odešel? Podle mámy samozřejmě moje. Jen kvůli mně totiž přibrala 15 kg, objevily se jí první vrásky a šedivé vlasy. Snad ano, ale bylo snad mojí chybou, že neměla dosti silnou vůli, aby s tím něco udělala? Nezazlívala jsem jí to, každý hledá viníka svých problémů, ale trvalo to už 5 let a ona nebyla schopná se svým životem něco udělat.
Když mi bylo 10, našel si táta milenku, bylo jí 20 a máma se jí nemohla rovnat. Všichni jsme o tom věděli, ale máma se s tím nechtěla smířit. Pořizovala si průhledné noční košilky, ve kterých se tátu snažila svádět, ale které spíše než její přednosti odhalovaly její nedostatky. Nenáviděla jsem ji za to, že se takhle ponižuje a nenáviděla jsem tátu za to, že už nechce být s námi. Nakonec nás stejně opustil a máma začala utápět žal v alkoholu.
Bylo mi 11 a všechna starost o domácnost se přesunula na mě. Prala jsem, vařila, nakupovala, uklízela. Rovnou ze školy jsem pak musela běžet domů, abych všechno stihla, a abych zjistila, jestli máma vůbec ještě žije a v jakém je stavu.
Ztratila jsem veškeré své přátele a na střední už jsem se ani nesnažila najít nové. S plnou hlavou starostí jsem nikomu nemohla být dobrou kamarádkou a vlastně o to ani nikdo nestál.
Máma ležela v kuchyni na podlaze, v ruce ještě držela nedopitou lahev vodky a spokojeně chrápala.
„Mami, slyšíš mě?“ zatřásla jsem s ní a nepříliš ohleduplně jsem ji plácla po tváři.
„To jsi ty, ty nevděčnej spratku?“ zamumlala.
Otevřela jsem okno a doufala, že čerstvý vzduch ji aspoň trochu probere. Nakonec jsem jí do obličeje musela chrstnout hrnek studené vody, aby se alespoň trochu vzpamatovala.
„Co to sakra děláš? Zničíš mi život, žiješ si v mém bytě za moje peníze a teď tohle? Co si to vůbec dovoluješ?“ nečekaně rychle vyskočila na nohy a dlaní mě udeřila do tváře.
„Už dávno by ses upila k smrti a shnila ve špíně, kdybych tu nebyla!“ vykřikla jsem zlostně se slzami v očích.
„Vypadni!“ pronesla ledovým hlasem a já jsem věděla, že nemá smysl jí odporovat.
Vyběhla jsem na zšeřelou nepřátelsky vyhlížející ulici, přes slzy jsem skoro neviděla na krok, ale i přesto jsem se neomylně vydala na známou cestu k mostu za městem.
Nebylo to jen dokonalé prostředí, ale hlavně ticho a klid, co mě tam přitahovalo.
Po půl hodině svižné chůze jsem konečně dorazila na jediné místo, kde jsem se cítila svobodně a spatřila zářivě žluté zábradlí zabraňující pádu do širokého koryta řeky ohraničeného působivými skalami a hlubokými lesy.
Můj dobrý pocit se ale rozplynul v okamžiku, kdy jsem uprostřed mostu spatřila neznámou postavu.
V tu chvíli mě zalila vlna lítosti. Co jsem komu udělala? Jediné místo, kde jsem se cítila bezpečně, bylo teď narušeno.
Chtěla jsem kolem osoby na mostě bez povšimnutí projít a usadit se jen pár metrů od ní. To jsem si ale rozmyslela ve chvíli, kdy jsem poznala, že postava patří asi dvanáctileté dívce. Z očí jí tekly proudy slz a zábradlí se držela tak křečovitě, až jí klouby na prstech zbělely.
Pomalu jsem se k ní přiblížila, ale zdálo se, že si mě vůbec nevšimla.
„Ahoj, stalo se ti něco?“ zašeptala jsem do ticha a tón mého hlasu mě překvapil. Bylo mi úplně jasné, co má v úmyslu.
„Můžu ti nějak pomoci?“ zeptala jsem se, když jsem se nedočkala odpovědi. Nyní byl v mém hlase náznak zoufalství, neměla jsem nejmenší ponětí, jak v takových případech postupovat.
„Ať se ti stalo cokoliv, dá se to vyřešit.“ zkusila jsem ještě rozhodnutá, že pokud nezareaguje, zavolám polici.
„Tohle se vyřešit nedá, moji rodiče mě nenávidí.“
Oddychla jsem si, že se mnou konečně mluví, ale o moc chytřejší jsem z toho nebyla.
„Proč si to myslíš?“
„Rozvádí se, táta si našel milenku a mě a mámu chce opustit. Myslím, že už nás nemá rád.“ V jejích očích se odráželo obrovské zoufalství a já jsem ji chápala. Před pěti lety jsem cítila to samé a od chvíle, kdy nás táta opustil, jsem s ním odmítala komunikovat, protože jsem věřila, že všechno, co se mě a mámě dělo, byla jeho vina.
„Víš, tak to není. Lidi se občas prostě rozcházejí, protože najednou zjistí, že už k sobě necítí to co dřív. Je těžké najít člověka, se kterým dokážeš strávit celý svůj život. Tvůj táta odchází, protože už si tolik nerozumí s tvojí mámou, ale neznamená to, že už tě nemá rád. Takové věci se prostě stávají a není to ničí vina.“ ve chvíli, kdy jsem to vyslovila, jsem věděla, že je to pravda. Jak jsem mohla udělat takovou chybu a dávat mu to za vinu? To, jak teď žijeme, je naše chyba, nikdy jsme to neměly nechat zajít tak daleko a teď už je konečně na čase, abychom odpustili jeden druhému a začali znovu.
„Opravdu si to myslíš?“
Podívala jsem se jí do tváře ještě vlhké od slz, ale teď už rozzářené nejistým úsměvem a objala jsem ji.
„V tomhle směru mi můžeš věřit, mám své zkušenosti. A teď už půjdeme, ne? Potřebuju si někomu zavolat.“
Svůj mobil jsem nechala doma v batohu s učením, ale má nová kamarádka mi ho vděčně půjčila. Vyťukala jsem číslo, které jsem znala zpaměti, ale nikdy jsem nenašla odvahu na něj zavolat a se zatajeným dechem naslouchala vyzváněcímu tónu.
„Prosím? Kdo je tam?“ ozval se dobře známý hlas a moje oči se zalily slzami.
„Tati…já…potřebuju pomoc…“