Policista

Tma. Ticho. Slyším Tvůj dech. Jako bys říkal: „Zapomeň! Už konečně na mě zapomeň!“ Ale proč? Já nechci..
Cítím tvé oči, jak si na zeď promítají postavu. Její postavu. Útlý pas, štíhlé boky, snad i pevná prsa. Nikdy jsem ji neviděla a přesto vím, jak vypadá. Nic o ní nevím a přesto vím, co je zač. Malá holčička s tváří anděla a pověstí čertice, co schovává už rok svou identitu pod Tvůj plášť. Přesně takové máš rád. Přesně ty tolik ochraňuješ. Říkával jsi, že je jich málo. Málo tak zranitelných, malých dívek, co střeží svůj svět. Vždy jsi tu byl pro ně - pro ty, co potřebovali Tou pomoc, Tvůj kouzelný plášť, který je skryje před realitou a dost možná i před nimi samotnými. Starší zkušený muž s letmo prošedivělými vlasy a padnoucí uniformou je pro mladé dívky zcela jistě velkým lákadlem. Ptáš se proč? Jak jednoduché. Jsi dokonalý prototyp muže. Od policisty se očekává vhodně chování, ochranitelské sklony, znalost zákona a bezúhonnost. A co od Tebe čekají jako od muže? Teplo Tvého odejmutí, častá slova : MÁM TĚ RÁD! a snad i tu vášeň v posteli. Chtějí se cítit bezpečně a přitom cítit tvou sílu, když se s nimi miluješ. Jak prosté! Přesně tohle Ty jim dáváš. Ten nezaměnitelný pocit, že právě ony jsou pro Tebe tím nejdůležitějším na světě.
I já Ti uvěřila! Nebylo to tak těžké. Spíš naopak. Milovala jsem Tě. Dala ti svou krásu, mládí, ale co mládí, vlastně celý život, svoje sny, přání a v neposlední řadě probdělé osamocené večery, kdy jsi údajně chodil s kamarádama na kuželky a já moc vím, že ses místo toho toulal po nocích a ochraňoval jiné. (Ach) Celý život jsem to věděla. Stejně jako to, že se nikdy nezměníš. Ale byl jsi můj svět.
Ve vedlejším pokoji odpočívají naše dvě děti. Slyšíš, jak si spokojeně předou? Marušce je pět a Honzík pomalu vyrůstá z dupaček. Vždy jsi říkával, že se v nich vidíš. I lidé na ulici říkají, jak Ti je Honzík podobný a Maruška že má Tvé oči. Ale co naplat. Ty prostě bez toho divadla žít neumíš. Ráno vstaneš, dáš mi s úsměvem pusu, vypiješ kávu, přečteš noviny, pochováš si Honzíka, odvezeš Marušku cestou do práce do školky a stejně jako každý den mi kolem páté zavoláš, že musíš ještě něco dodělat a přijdeš tak za tři hodiny.

Teď si tak uvědomuju, že bych se měla zlobit, pořádně začít křičet a oznámit všem, že mě podvádíš! Ale já.. Najednou mám pocit, že je mi to jedno. A co víc, dokonce cítím, že bych ti měla poděkovat. Ptáš se za co? Tak třeba za to, že jsi nikdy nezavolal, že nepřijdeš vůbec, za to, že jsi celou tu dobu s námi, že jsi neodešel, za to, že jsi mi pomohl přivést na svět dvě báječné děti. Ano, když si to tak v hlavě srovnám, vlastně jsem šťastná.

DĚKUJI!!!