Veselý kašpárek

Psal se rok 2005. Poslední den před vánočními prázdninami. Třídní besídky... Postrach všech učitelů - i těch otrlých. Školou duní ze všch tříd hudba, bohužel z každé jiná, bubínky vibrují... Už to stříhám jako metr. Teď ještě rozdat dárky, potěšit se z nich, uklidit třídu a hurá domů!

Vstoupila jsem do třídy, v ruce drobnosti pro děti - a něco bylo jinak. Třída nastoupená, největší lotříci před tabulí, úsměv od ucha k uchu, v ruce obálku. Ježiši Kriste! Co si na mě vymysleli! Vím, že mí andílci umějí být ďábelští, a tak jsem ve střehu. Po zádech mě jemně mrazí! Nasadila jsem křečovitý úsměv a popošla k tabuli.

A pak to přišlo! "Paní učitelko, my jsme vás přihlásili do soutěže Zlatý Amos." A mně se podlomila kolena! Jednak z toho, že si myslí, že do takové soutěže patřím, ale také proto, že je to ve své podstatě show. A show já vážně nemusím. Neumím ze sebe udělat kašpárka na přání a tahle soutěž je hlavně o tom, jak je kantor "správnej".

Teď jak z toho ven?! Začala jsem blábolit něco o tom, jak mě potěšili, ale že si myslím, že to není pro mě, že si to zaslouží jiní... A mlele jsem a mlela - leč marně. Když mi vysvětlili, že museli sehnat sto podpisů, že obíhali třídy, navštěvovali i mé bývalé žáky, že vymámili i souhlas ředitelky školy a mých kolegyň a kolegů, rezignovala jsem. Rukou nepevnou jsem převzala obálku s nominací a pokyny pro krajské kolo a odešla vynadat sborovně, že to nezatrhli včas, nebo mě alespoň nevarovali.

Celé Vánoce a půlku ledna jsem přemýšlela, s čím "ohromím" Poděbrady. Nakonec jsem s dětmi něco ne úplně pitomého vymyslela a jelo se. Zástupci žáků jako doprovod mě hecovali ještě cestou, mně bylo špatně, připravené rekvizity se nám ve vlaku potrhaly, prostě všechno probíhalo podle předpokladů. Konkurence na místě byla tvrdá! Učitelů jako kvítí, všichni v komických převlecích (jeden byl dokonce převlečen za hodiny s kukačkou pod břichem) - a já hezky v civilu, se stojanem od not a potrhanou papírovou tabulí s fotkami ze svého veselého archivu.

Zatetelila jsem se štěstím, neboť jsem pochopila, že to je konečná. I děcka pochopila, tlamičky jim zesmutněly - a do mně najednou vjela bojovnost! Svolala jsem rychlou válečnou poradu, rozdělila úkoly a ještě před vstupem motivovala spolubojovníky hezky stylově: "Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!"

Nevím, čím to bylo. Jestli tím, že jsme byli tak moc jiní, nebo proto, že jsme byli parta, ale my tu soutěž vyhráli. Stala jsem se Zlatou Amosou Středočeského kraje a sám pan primátor Bendl mi stiskl ruku! Děti dostaly trika a já hrnek (ještě ho mám schovaný), a jelo se domů. Ve vlaku mě napadlo: "Sakra, postoupila jsi do celorepublikového kola!" A už mi vůbec nebylo dobře po těle. Dvakrát za sebou ze sebe veselého kašpárka neudělám ani já!