Brno

Pojedeš šalinou sedneš si do zadního vozu pouliční osvětlení se ti bude míhat v očích přitiskneš hlavu na levou stranu k okýnku na kterém je vyryto srdce slzy se válí rozpouští jízdenku a povoz jede směle dále míjí podniky které ti vysuší srdce i mozky projedeš královopolskou symfonií night clubů casínos a barů neušlechtilých chutí a staneš náhle přede branou z listí která táhne tě vně a nechce pustit parky bývají někdy temné pusté bezohledné v kašně se blyští čerstvá krev rubínové barvy a lidé s noži v zubech se na tebe smějí běžíš jak můžeš ale stromy kořeny tě chytí a pohltí tvou duši cítíš se prázdný a tak bez duše bloumáš mezi kočičíma hlavama a hledáš sebe na nebeské klentbě která se zrcadlí v parnaských slzách koupíš si třešně zavěsíš si je za uši a jdeš kam tě nohy nesou třeba to bude špilas nebo špalek kdo ví osud je blbec nakonec sedíš na řetězech před radnicí a ptáš se sebe o co tady jde kdo jsi kde jsi a co vlastně tady pohledáváš jaké máš cíle priority rivality kvality aktivity a kdo je tve ego za co vlastně stojíš a čeho si vážíš a co na tobe jiní kamarádi vidí a pak zazvoní zvon ty vzhlédneš ješte k nebi co kdyby tam bůh byl a odejdeš jaksi s klidem ve své duši že nikdo nic neví a nikdo neví kdo je a co tu vlastně dělá a že je vlastně každý slepý a boha si jen z hlíny plácá aby byl klidný a nastoupíš zase do toho kolosu co šalina si říká a z okna se jen směješ jak je každý malý na světě ve vesmíru a i tady v Brně a v nestřežené chvíli kudlu vytahuješ a...do okýnka srdce ryješ