Něco jako osud

Nevím, co mě to napadlo.
Možná se to stalo proto, že jsem si odpoledne na chvíli zdřímla a ted jsem kvůli tomu zírala do stropu a nemohla spát.
Možná proto, že jsem měla poslední měsíc tolik práce, že jsem skoro nestihla otevřít knížku.
A nebo možná, že jsem z té tmy začínala mít klaustrofobický pocit a potřebovala světlo...
Prudce jsem se posadila na posteli a rozsvítila lampu. Trochu se mi ulevilo, ale ten tíživý pocit přetrvával. Trochu s obavou jsem se podívala na svého přítele, který ale v klidu dále oddychoval a ve spánku se blaženě usmíval. Bůhví, co se mu zdálo.
Taky jsem se usmála a chvilku jsem si ho prohlížela. Nebyl typicky hezký, ale pravděpodobně v sobě měl něco, čemu by se dalo říct charisma. Když se usmál, oči se mu rozsvítily jako dvě blikačky, div to člověka neoslnilo. Mě vlastně oslňoval dost často a ne jenom pohledem. Dokázal se neskutečně rychle pro něco nadchnout - a stejně rychle jeho zájem zase opadal. Byl stále trochu jako malé dítě, tedy, alespoň já jsem měla občas takový pocit. Ale vlastně mi to nevadilo, aspoň jsme se nenudili. Milovala jsem ho, chci říct, cítila jsem, že ten cit je opravdový.
Ještě chvíli jsem si ho prohlížela a pak jsem se pomalu otočila, abych zjistila, jak moc se budu muset natáhnout pro knížku, kterou jsem měla v plánu číst.
Ovšem, když jsem od něj odvrátila hlavu, něco mi problesklo a já jsem se bůh ví proč znovu obrátila jeho směrem. Tentokrát jsem se ovšem nepodívala na něj a jeho krásný úsměv, moji pozornost upoutalo něco jiného.
Vlas. Byl docela obyčejný. Chci říct, byl to vlas, co se od něj čeká? Nic vyjímečného. Dlouhý černý had klikatící se z pod jeho polštáře po prostěradle směrem k mojí polovině postele.
Ne, nebylo na tom by na tom nic zvláštního, že byl na posteli vlas.
Kdybych ovšem nebyla krátkovlasá blondýna.